Více info @ na www.rachot.cz
Další hudební ukázky a videa >>

Bookmark It

Hide Sites

Fireson

http://www.unitedforces.cz/

http://www.crossclub.cz/

http://www.facebook.com/TenorFlyOfficial

http://www.myspace.com/solobanton

http://soundcloud.com/fireson

http://www.gunjah.cz/

Bookmark It

Hide Sites

Díky svému hlasu byla Cesária často srovnávána s Billie Holiday. S touto jazzovou zpěvačkou ji spojovala i vášeň k návykovým substancím – v tomto případě cigaretám a alkoholu. Deník Le Monde v roce 1991 napsal, že pod jejím hlasem roztává duše a že patří do extraligy „barových zpěvaček“. „Cesária znamená pro mornu to, co znamenají pro jazz Duke Ellington a Louis Armstrong,“ napsal o ní newyorský měsíčník Global Rhythm. „V naší hudbě je spousta věcí,“ řekla sama zpěvačka v roce 2000 v rozhovoru pro AP. „Někdo říká, že je jako blues nebo jazz. Jiní v ní slyší brazilskou nebo africkou hudbu. Ale nikdo neví, co přesně v ní je – ani ti nejstarší.“

Narodila se v roce 1941 na zmíněném ostrůvku v Kapverdském souostroví ležícím poblíž afrických břehů, bývalé portugalské kolonii, která získala nezávislost v roce 1975. K hudbě ji přivedl její otec, který hrál na housle. Po jeho smrti ji matka jako sedmiletou odložila do sirotčince. Od šestnácti let Évora zpívala po tři desetiletí po barech v kosmopolitním přístavním městě Mindelo na ostrově São Vicente, kam přijížděli námořníci všech národností. První desku LA DIVA AUX PIEDS NUS (Bosonohá diva) však nahrála až v roce 1988 v Paříži. Tam ji v čase vzrůstajícího zájmu o world music pozval Francouz s kapverdskými kořeny.

Světový průlom nastal se třetím albem MISS PERFUMADO v roce 1992. Prodalo se ho přes 300 000 kopií a zpěvačka s ním absolvovala několik koncertních šňůr. Deska CESARIA z roku 1995 jí pak přinesla první z pěti nominací na Grammy, turné ve velkých halách a milionové prodeje. Évora vydala celkem deset studiových alb; titul VOZ D’AMOR z roku 2003 získal Grammy za world music album roku. Do rodného města se často vracela i v dobách největší slávy; nechala tu přebudovat dům z dětsví, kde s ní bydlela rodina i přátelé. Bez jejího hlasu nám tu bude smutno…

Volně převzato z Aktualne.cz
link: http://www.cesaria-evora.com/

Bookmark It

Hide Sites

DJ Ama aka 12Play

BROWNIE by Selecta Ama by Vieux

Bookmark It

Hide Sites

Justin Adams má renomé jednoho z nejvíce originálních a inovativních kytaristů Anglie. Jeho dráha sahá od punkových kořenů k pouštnímu blues Tinariwen, jejichž alba spoluvytvářel jako producent, i k Robertu Plantovi, Peter Gabrielovi a Jah Wobble, s nimiž hrál.

Juldeh Camara, zpěvák gambijských eposů, příslušník elitní muzikantské kasty označované slovem griot, žije už léta v Anglii, kde spolupracuje se špičkovými jazzmany i rockery. Mistr houslí ritti, na které se naučil od svého slepého otce, jehož učitelé byli prý afričtí džinové. Basista Billy Fuller spolupracoval s Massive Attack, triphoppery Malachai i Robertem Plantem a jeho Strange Sensation (v nichž Justin Adams hraje sólovou kytaru), dále je členem kultovních indie industrialistů Beak (spolu s Geoffem Barrowem z Portishead). Dave Smith je jeden z nejlepších a nejvšestrannějších mladých bubeníků v Británii. Ovlivněn jak rytmy Západní Afriky tak i jazzovou technikou, díky explosivnímu stylu a muzikální citlivosti získal spoustu respektu v mnoha žánrech.. Jakožto jeden z vedoucích Outhouse, skupiny vzniklé pod záštitou londýnského Loop Collective, spolupracoval Smith s plejádou experimentátorů z celého světa. Jeho skupina Outhouse Ruhabi, kterou založil v Gambii s pěti hráči na obrovské bubny sabar, mapuje paralely mezi jazzovou improvizací a tradiční hudbou Západní Afriky

Jako předkapela se představí akustické duo Delia/Alačam – spolupráce umělce Michaela Delii, který ovládá africký instrument mbira, s kytaristou Martinem Alačamem. Jemná a hravá, ale eklektická hudba je výsledek zkušenosti z různorodých projektů obou hudebníků: Michael Delia, vedle hudby výtvarník a stavitel zvukových instalací, hudebních nástrojů a objektů (naposledy v Praze výstava Play Petra Nikla) tady hraje na několik typů mbiry (kalimba). Martin Alačam hraje a skládá ve skupinách Metamorphosis a SU.

dle materiálu pořadatele
www.respectmusic.cz

Bookmark It

Hide Sites

Patrice

Patricův otec pochází ze Sierra Leone, a tak Patrice patří k dlouhé řadě afro-německých zpěváků. I když ve zpěvu používá i jamajské patois, jeho hudba čerpá hodně z jazzu, funku, soulu i hiphopu. Někomu možná trochu připomíná písničkáře Bena Harpera, ale je to originál. Jak sám Patrice říká, původně se věnoval graffiti, tanci, DJingu, skateboardu. Až později začal skládat a jeho vzory byli třeba Jimi Hendrix nebo Bob Marley. Ještě před dovršením 18. narozenin začal hrát v různých kapelách, mezi jinými i v Bantu Crew, se kterou se dostal i do hitparády v Nigerii! Patrice spolupracuje s umělci ze všech částí světa (v poslední době zahostoval i na eklektické desce Youssou N´Doura jménem DAKAR KINGSTON) , a když právě necestuje s kytarou na zádech, najdete ho nejspíš ve studiu v rodném Kolíně nad Rýnem. Patrice je také aktivně zapojen do anti-rasistického projektu Brothers Keepers, který vznikl jako reakce na vlnu neonacismu šířícího se Německem koncem 90. let. Nechme ale raději mluvit jeho muziku, tune in…

www.patrice.net

-laja-

Bookmark It

Hide Sites

TK: Ahoj Rosťo, poslední roky se podílíš na organizaci Afro-bailar festivalu. Mohl bys prosím představit našim čtenářům tuto zajímavou akci?

RK: Afro-bailar festival je pětidenní festival zaměřený převážně na luso-afro-latino kulturu, tedy kulturu z portugalsky mluvících zemí Afriky a Latinské Ameriky. Pokud bych to měl vzít podle hudebních žánrů tak účastníky čeká kizomba, salsa, zouk, samba, tango, semba, afro, coupe decale, reggae a další.

To je pokud bychom se zaměřili pouze na hudební žánry, Afro-bailar festival však nabízí více než jen hudbu, základem festivalu jsou taneční workshopy výše zmíněných žánrů, kromě toho účastníky čekají též párty a koncerty zpěváků, jež ve svých žánrech patří k nejlepším na světě. Protože však chceme ukázat kulturu afriky a Latinské Ameriky v co nejširší podobě, připravili jsme též 2 výstavy obrazů s africkou tématikou, módní přehlídky, ochutnávky kapverdské kuchyně, prodej afrického zboží a další překvapení. Jedním z cílů Afrobailar festivalu je ukázat obrovské bohatství současné africké kultury.

TK: Říkal si, že festival má 5 dní. To je dost dlouhá doba. Co všechno mohou návštěvníci očekávat?

RK: Festival sice oficiálně trvá 5 dní od 2. do 6. listopadu, ale první dva dny budou spíše takový warm-up v podobě večerních párty v klubu Palanca. Hlavní program festivalu bude probíhat od pátku do neděle. Kdy budou přes den probíhat taneční workshopy, výstavy obrazů a prodej afrického zboží a večer budou následovat party a koncerty až do ranních hodin. Myslím si však že cílem není stihnout všechny workshopy a koncert během festivalu, to ostatně ani není možné, neboť workshopy budou probíhat současně ve dvou sálech. Cílem je aby si to člověk užil a dal si pouze ty workshopy a koncerty, na které bude mít chuť a náladu. Obrovskou výhodou je, že celý festival bude probíhat na jednom místě, v klubu Palanca, takže účastníci festivalu nebudou muset cestovat z místa na místo.

TK: Hlavním tanečním žánrem je kizomba. Není na „kizomba festival“ Praha poněkud malá? Pokud je mi známo, nejedná se o město, které by mělo nějakou výraznou luso-afro-latino kulturu.

RK: Kizomba je hlavním, ale zdaleka ne jediným žánrem. Pokud jde o workshopy, kizomba tvoří necelou polovinu workshopů, zbytek tvoří ostatní tance. Tvoje námitka, že Praha je na takto nabitý „kizomba festival“ malá, je částečně pravdivá, Afrobailar festival však neorganizujeme pouze pro ČR. Máme promotéry nyní již v 9 zemích, a podle zatím prodaných fullpasů, více než 2/3 lidí pochází ze zahraničí. Dokonce máme zakoupeno pár fullpasů až z Kanady. Pokud se týče zpěváků, lektorů ale i DJs, většina z vystupujících patří k nejlepším ve svých žánrech a co se týče kizomba, semba a zouk festivalů, tak v Evropě, potažmo ve světě, byste podobně nadupané festivaly spočítaly na prstech jedné ruky. My však cheme být ještě o krůček napřed, a proto jsme připravili bohatý doprovodný program.

TK: Když říkáš „My“, přivádíš mě k další otázce, kdo jsou vlastně organizátoři Afrobailar festivalu.

RK: Festival organizujeme pouze ve třech lidech. Jelikož dámy mají přednost, tak zmíním nejprve Terezu Damianidu, hlavním organizátorem je Vitor Mendes, a třetím člověkem z Afrobailar teamu jsem já. Kromě toho máme promotéry v 9 zemích, jež s Afrobailar festivalem spolupracují a řada z nich odvádí skvělou práci. Pokud by byli nějací zájemci o práci promotéra v ČR, tak jsou vřele vítáni. Spolupráce s Terezou a s Vitorem je velmi inspirující. Vitor pochází z Portugalska ale od 18-ti let žil v Londýně. Ať se podíváte Londýně na jakýkoliv obor, jakoukoliv věc tam děláte, tak je téměř jisté, že tu samou věc dělá sto dalších lidí. Pokud tedy chcete ve svém oboru uspět, musíte být k sobě a ke svým kolegům hodně kritičtí, musíte myslet na každý detail a snažit se každý drobný nedostatek zlepšit a neustále vymýšlet něco nového či zajímavého. Takový přístup je pro mě inspirující, a i když se s Vitorem a s Terezou čas od času hádáme, přijde mi mnohem užitečnější konstruktivní kritika, než neupřímné poplácávání se po ramenou.

TK: Co když má někdo zájem někdo pouze o africké workshopy a hudbu?

RK: Jelikož program je opravdu bohatý a africké workshopy by vydali za samotný festival, rozhodli jsme se od září uvést do prodeje i Afropass jež obsahuje 6 afrických workshopů (4. – 6. 11.) a dvě večerní afroparty (4. a 5. 11.) a nedělní jammsession se skupinou La Group Nga Soso Hadie (facebook link)

Afrobailar Afropass bude stát pouze 990 korun a na základě četných připomínek jsme se rozhodli též prodávat jednotlivě samostatné workshopy. V rámci Afropasu se jedná o následující workshopy: mbalax (Kaolack – Senegal), západoafrický tanec (Bijou – Guinea), coupé decale (Chipeur – Pobřeží Slonoviny/Velká Británie), semba (Said – Sierra Leone/Velká Británie), hra na djembe (David Oplatek – ČR) a kizomba (Neelam Suman – Indie). Myslím si, že zajímavé je také to, že každý workshop se věnuje úplně jinému žánru. A pokud by se někdo nechtěl aktivně účastnit, tak se může přijít podívat na odpolední workshopy výstavy obrazů zdarma…

TK: Máš nějaké své oblíbence mezi vystupujícími?

RK: Jakožto organizátor bych měl říct, že všichni jsou mí oblíbenci, ale přesto mám pár soukromých tipů: určitě bych nevynechal coupé decale workshop, jednak proto že se jedná o vůbec první coupé decale workshop v ČR, a jednak proto že coupé decale hrajeme hojně na Africa Night s DJ Ama aka 12play v Palance. Pokud se tedy chcete stát králem nebo královnou parketu na budoucích africa nights, určitě byste tento workshop neměli vynechat. Dalším tipem je sobotní vystoupení Djodjeho, což je jeden ze světově nejznámějších kizomba umělců současnosti. Úplně největší lahůdkou však bude podle mě vystoupení skupiny La Group Nga Soso Hadie, což je pětice vynikajících guinejských bubeníků, žijících ve Švédsku. Tato skupina koncertuje po celé Evropě a kromě sobotního koncertu plánujeme s touto skupinou i nedělní jam session.

TK: Tak to jsou jistě lákavé nabídky, máš nějaký odkaz, kde by se čtenáři našeho portálu dozvěděli více o tomto festivalu?

RK: Veškeré informace o programu, účinkujících, vstupenkách a kontaktech najdete na našich stránkách www.afrobailar.com. Stačí zavítat na naše stránky a začít brouzdat…

TK: Rosťo, díky za zajímavé povídání a přeji hodně štěstí festivalu Afrobailar.

RK: Rádo se stalo, já ještě jednou děkuji za možnost prezentovat náš festival. Myslím, že ještě před takovými dvěma lety by bylo uspořádání takové akce v našich zeměpisných šířkách naprosto nemyslitelné. A všechny čtenáře zvu k návštěvě Afrobailar festivalu, protože se jedná o festival výjimečný i v evropském měřítku a vy byste si tuto jedinečnou příležitost jej navštívit neměli nechat ujít.

Pro čtenáře Jahmusic připravili organizátoři Afrobailar festivalu zajímavou akci: až 60% slevu na vybrané vstupenky:

Fullpass: obsahuje všechny stupy: 5 dní parties a workshopů
Speciální cena:950 Kč (Normální cena 2500 Kč , 60% sleva)

Afropass: obsahuje 8 workshopů afrických tanců a páteční plus sobotní party
Speciální cena: 690 Kč (Normální cena 1100 Kč , 40% sleva)

Friday party pass: vstup na páteční party
(Tam-Tam batucada, U-Cee, B-Boy, DJs: Virus, Ross the Boss, Hugo Boss)
Speciální cena: 200 Kč (Normální cena 300 Kč , 33%sleva)

Pro informace a objednání lístku se slevou kontaktuj: soutez@jahmusic.net

Bookmark It

Hide Sites

1. Pouze za uplynulé 3 měsíce zemřelo 30.000 dětí. Třicet tisíc! A ohroženo je 12 milionů lidí.
2. Tento hladomor není přírodní katastrofou – dlouhodobá sucha nemusí nutně vést k hladomorům. Těm je možné předcházet, jak jsme se v mnohém přesvědčili v Keni a Etiopii.  V 21. století je až obscénní, že lidé umírají jen proto, že nemohou sehnat dostatek jídla. Každé z těch 30.000 dětí bylo členem nějaké rodiny – synem, dcerou, sestrou či bratrem. Nedokážeme si představit, jaké to je – vyhladovět až k smrti, ale většina z nás ví, jaké je ztratit někoho, koho milujeme. Prosím, shlédněte tento spot a využijte hlasu, který máte – podepište petici. Ovlivněte tlak na světové vůdce – aby udělali více pro všechny, kteří se právě nachází v nouzi, a dostáli slibům, které již dali – investovat do věcí, které již prokazatelně fungují: systémy včasných varování… zavlažování… suchům odolných semen… a, samozřejmě, mír a bezpečnost.

Děkuji za pozornost
Bono

www.one.org
link na petici >>>

Bookmark It

Hide Sites

Harouna Dembélé

V roce 1991 je přibrán do skupiny Djolem, se kterou jede poprvé do Francie a kde působí jako druhý sólista. V roce 1994 se stává vedoucím bubeníkem skupiny Yelemba d’Abidjan a začíná důležitou zkušenost s “africkými balety” (národní hudebně-taneční soubory), kde jsou hudba a tanec neodmyslitelně spojeny. Od roku 1995 nechybí na žádném mezinárodním turné skupiny “Yelemba d’Abidjan”, kde jako hlavní sólista využívá každé příležitosti jako jsou koncerty a stáže k tomu aby se podělil o svoji lásku k djembe a balafonu. Od tradice po modernost, Yelemba využívá multi-etnického bohatství Pobřeží Slonoviny a představuje ho na mezinárodních scénách. Se souborem Yelemba nahrává album “Hommage: Percussions et Chants de Côte d’Ivoire”.

V Nantes se spolu s dalšími západoafrickými muzikanty přidává ke skupině Akeikoi, kterou obohacuje o tradiční rytmy a zpěvy (Senufo, Djula), balafony, djembe a posvátné zřídka používané nástroje, jakými jsou například boloyes. Po několika letech vzájemné hudební výměny vychází v roce 2002 na labelu “Hors-Normes Production” první album skupiny Akeikoi BINKAFO, se kterým skupina uskuteční francouzské turné. Album “Binkafo” je setkáním dvou velmi odlišných světů rocku a africké etnické hudby.

V současné době žije v Bobo Dioulasso, kde v roce 2004 založil skupinu Parissi, což v překladu z jazyka Bwaba znamená “vzájemná pomoc, solidarita”. V roce 2005 s “Parissi” nahrál album LANDA. Tato skupina představuje novou generaci afrických umělců, pocházejících z různých etnik žijících v Bobo Dioulasso, je opětovným vzplanutím africké hudby, živené rytmy dávných předků, mozaikou hudebních stylů této kulturní křižovatky, jakou je Bobo Dioulasso.

Nenechte si ujít koncert Harouna Dembelé & Parissi 13. Října 2011 od 20h v pražské Baráčnické Rychtě. Více info @ www.pjmusic.cz

Bookmark It

Hide Sites

Příběh hudební kariéry této talentované zpěvačky a tanečnice, dcery známého ivorijského bubeníka Boni Gnahoré (mj. vedoucího perkusionisty světoznámého tanečně-divadelního souboru Ki-Yi Mbock Company) začíná láskou s francouzským kytaristou Coline Laroche de Féline, který v roce 1996 přijel do Abidjanu studovat africkou hudbu. Založili spolu duo Ano Neko (Tvořme spolu), s nímž procestovali celou Afriku. V roce 1999 se však kvůli občanské válce v Pobřeží slonoviny a narození dcery usadili v Evropě, i když oba zůstali s Afrikou blízce svázáni, a to nejen hudebně. Dobet Gnahoré, přestože žije ve Francii, zpívá nejen ve své mateřštině, ale i několika dalších afrických jazycích a v i hudebně se inspiruje bohatou tradicí hudebních stylů jako třeba konžská rumba, kamerunské bikutsi, ivoorijské ziglibiti, ghanský high-life, zulských vokálů a medinských melodií. Kromě řady afrických hvězd jako jsou například Habib Koité či Ba Cissoko spolupracovala třeba i se superstar India Arie. Afro-pop? Ano, ale rozhodně nikoli evropskému uchu prvoplánově poplatný kýč. Přijďte si to poslechnout sami, a rozhodně si můžete rovnou i zatančit!

johanes

links:
www.myspace.com/dobetgnahore

http://contrejour.com/artists/Dobet/index2_uk.php?page=news

http://www.respectmusic.cz/cz/events/2011/dobet-gnahore

Bookmark It

Hide Sites

Italové vtrhli od Etiopie v roce 1935 a Haile Selassie proti nim vedl tvrdý odpor. Přesto ale nakonec musel v květnu 1936 odjet do exilu. O měsíc později, v červnu 1936 se objevil ve švýcarské Ženevě, kde na půdě OSN, apeloval na Spojené národy ve svém nejznámnějším projevu, z kterého později Bob Marley udělal písničku „War“. Přestože dnes jej někteří nazívají diktátorem, Haile Selassie si stál za svým a byl advokátem proti rasismu, chudobě, nevzdělanosti, násilí a nespravedlnosti. V lednu 1941 se nakonec přes mnohé technické nevýhody etiopské armády podařilo za podpory Velké Británie vyhnat Italy ze země. Když se pak zpátky dobyli i hlavní město Addis Abeba, Selassie byl znovu dosazen na trůn jako Etiopský císař, kterým byl až do roku 1974. Jeho význam je pro afroameričany zásadním z mnoha důvodů. Byl to jediný rastafarián v podobné funkci, navíc měl již zmiňovaný královský rodokmen, který je vnímán jako spojení esence křesťanství a židovství. V neposlední řadě dokázal úspěšně vést odpor proti bílým utlačovatelům a navíc pro něj bylo zásadní vzdělaní národa, které považoval za hlavní pramen života země a ochránce její budoucnosti. A to se netýká jen Etiopie nebo Jamajky, ale kterékoliv země na světě.

* Lomesh

další odkazy:
korunovace Haile Selassie I
The speech of Haile Selassie I. to the United Nations from 1963 (english)
Haile Selassie I @ wikipedia
http://go.to/rastafari
Etiopské ikony
Cyber Ethiopia

Bookmark It

Hide Sites

Cheikh Lo – Set from World Circuit on Vimeo.

Jeho poslední album JAMM vyšlo koncem loňského léta a Cheikh Lô jej představil na festivalu Womad. Hostoval na něm funkový saxofonista Pee Wee Ellis i Fela Kutiho bubeník Tony Allen. Album získalo 4 hvězdičky v prestižním britském časopise Mojo a produkoval je objevitel Buena Visty Nick Gold!

Cheikhovy dready může svádět k domněnce, že sympatizuje s rastafariány. V senegalském kontextu ale tato ozdoba vyjadřuje spojení s pozitivními islamisty bratrstva Mouride, kteří sázejí na tvrdou práci – a také na hudbu. Cheikhův oděv je navíc poset záplatami, což není nějaký módní úlet, ale další symbol, nabádající k šetrnosti. Zakladatel hnutí Cheikh Amadou Bamba žil zhruba před sto lety, a pro svůj odpor proti francouzské koloniální moci se dvakrát ocitl ve vyhnanství. Jeho následníci bývají označováni za „protestanty islámu“, nabádají totiž k tvořivé a cílevědomé práci. V současné době patří k hnacím motorům senegalské ekonomiky. Jako africká kulturní ikona získal Cheikh Lô od senegalského prezidenta jedno z nejvyšších státních vyznamenání, Řád lva.

Cheikh Lo’s ‘Jamm’ EPK from World Circuit on Vimeo.

Oficální stránky umělce @ www.cheikhlo.com
Další hudební ukázky a videa @ http://www.myspace.com/cheikhloofficial
Více o pražském koncertu @ www.respectmusic.cz

Předprodej: Ticketpro, Palác Akropolis
Do 15. 7. 11: sezení 350 Kč / stání 400 Kč
poté: stání 400 Kč, sezení 450 Kč
Na místě: 450 Kč/500 Kč

Bookmark It

Hide Sites

Filmový producent a zakladatel projektu Playing for Change se jmenuje Mark Johnson a asi je tak trochu génius, protože vymyslel projekt, díky kterému cestuje doslova po celém světě. U toho se ale nefláká na lehátku u hotelu, nýbrž hledá talentované muzikanty, s kterými pak nahrává. To celé pak ve finále zmixuje do jednoho velkého medley, které v obrazovém doprovodu má fakt velkou sílu. Mark a jeho tým teď vyzvali muzikanty celého světa k tomu, aby přidali do mixu i svůj hlas a nahráli vlastní verzi songu „Groove in G“. Co to je vlastně za song? „Je to improvizované pouštní blues založené na rifech vytvořených muzikanty ze skupiny Tinariwen, které má v sobě i špětku latin rocku a afrobeatu. Je to vlastně takový nový globální groove,“ vysvětluje Johnson. „Jedna z inspirací pro tento projekt přišla právě od Tinariwen. V jejich kultuře říkají, že rozdělení lidé (divided people) ztratí svou cestu. Lidé kolem projektu Playing for Peace vidí, že lidé, co k sobě navzájem mají blíž (united people) svou cestu nacházejí. Chceme zobrazit lidi, kteři se setkají společně, jedním srdcem a jednou písní v čase.“

Přihlášky musí být odeslány do Indaba Music už do 7. Července! Více informací o možné spolupráci na „Groove in G“ najdete tady >>>

http://playingforchange.com

DVD TRACKLIST PLAYING FOR CHANGE 2:

1. Three Little Birds (Bob Marley)
2. Gimme Shelter
3. La Tierra del Olvido
4. Satchita
5. (Sittin’ On) The Dock Of The Bay
6. Music Is My Ammunition
7. Redemption Song (Bob Marley)
8. Higher Ground
9. Groove In G (Tinariwen)
10. Imagine (John Lennon)
11. The Movement [Bonus Chapter]

Bookmark It

Hide Sites

V breakdance se pořádají soutěže (souboje, „battly“), od lokální úrovně po tzv. Battle of the Year (Souboj roku). Soutěží buď jednotlivci nebo skupiny (crew) o více členech. Battle se dělí na většinou tři až čtyři kola (rounds), po které má každý b-boy svůj vstup. Každé kolo trvá maximálně několik desítek vteřin (není striktně omezeno), po které se tanečník snaží zaujmout svým stylem a předvést ty nejlepší a nejoriginálnější prvky z každé skupiny, pokud možno spojené do uceleného celku. Breakdance doprovází hiphopová rytmika, která je často vhodně mixovaná tak, aby během „bitvy“ vystřídala několik motivů, na které mohou tanečníci reagovat a přizpůsobit podle nich taneční styl. Soutěžící se navzájem nedostávají do přímého kontaktu (po skončení performance jednoho následuje kreace dalšího a tanečník, který není na řadě, zůstává na kraji taneční plochy), avšak samotný taneční styl každého z nich občas vykazuje provokující gesta směrem k oponentovi…

Originální název: Turn it Loose! – Stopáž: 55 minut – Rok výroby: 2009 – P-ST-W
Pořad připravilo Centrum převzatých pořadů – Dokumentární tvorba / Žánr: Dokument
24. 6. 2011 od 00:10 @ ČT2

Celý dokument můžete vidět i online, akorát bez titulků, tady je link…

Bookmark It

Hide Sites

Fanon toho během svého krátkého života stihl neuvěřitelně mnoho. Zapsal se do análů psychatrie i politiky. Především však za sebou zanechal pozoruhodné dílo, opírající se o dva pilíře jeho nejvýznamnějších titulů-psychologický rozbor dopadů kolonialismu na ´barevné´ obyvatelstvo Peau Noire, Masques Blancs (Černá Kůže, Bílé Masky) a paličský revoluční manuál Les Damnés de la Terre (Psanci Této Země). Zejména druhá kniha je obestřena závojem kontroverze, neboť Fanon v ní obhajuje svou myšlenku o očistné úloze násilí v dekolonizačním úsilí.

Frantz Fanon se narodil 20.července 1925 ve Fort-de-France, hlavním městě dnešního departmantu Martinik. Fanonova rodina se řadila k nepočetné ostrovní černošské střední třídě. Jméno Frantz, mezi černošskou populací Martiniku ne zrovna běžné, odkazuje na dávného předka z Alsaska. S tímto jménem se musel vyjímat i mezi studenty Schoelcherova gymnázia, nejprestižnější černošské střední školy na Martiniku. Jedním z jeho učitelů byl Aimé Césaire, renesanční člověk, který v sobě ukrýval básnický talent i vášeň pro politiku.

Césairovo jméno dalece přesáhlo lokální významy karibského ostrova, ba naopak jeho věhlas v frankofonním světě, zejména v afrických zemích se státotvornou aspirací, dosáhl respektuhodných rozměrů. Se jménem Aimé Césaire se ozvěnou ozývá ´Négritude´, myšlenkový směr, který vykrystalizoval okolo časopisu L´ÉtudiantNoir (Černý Student; vedle Césaire patřili k hlavním představitelům Négritude zejména Léon Damas a pozdější senegalský prezident Léopold Senghór). Négritude propagoval myšlenku jednoho černého lidu, který spojuje společná minulost a kultura. Fanon se později proti myšlenkám Négritude vymezoval, ale v letech formování své osobnosti jej kontakt s osobou tak inspirativní, jako byl Aimé Cesaire, nemohl nepoznamenat. Stejně jako jej nemohla nepoznamenat doba, ve které vyrůstal.

Martinik má do dnešních dnů pověst strnulé společnosti s minimální sociální mobilitou. Barva kůže zde má vzdor všem konstitucím jasnou determinační úlohu. A nejde toliko o vymezení bílí versus černí. Zejména v ´šedé´ zóně míšenců existuje propracovaná hierarchie (jedna dobová příručka rozeznávala ne méně než 128 různých stupňů promíšení!). Tím spíše tato charakteristika seděla na tamní společnost ve třicátých a čtyřicátých letech.

 Martinik navíc ovlivnily události ve vzdálené Evropě. V květnu 1940 vpadlo Německo do Francie a během šesti týdnů ji vojensky porazilo na hlavu. Země se rozdělila na dvě části-okupovanou a neokupovanou. Vláda prchla z Paříže do Vichy, kde se pod vedením prezidenta Petáina a premiéra Lavala konstituoval více než kontroverzní režim usilující o smír s Hitlerem. Zároveň však v Anglii vybízel mladý generál De Gaulle k aktivnímu odporu proti nacistům a společně se svými příznivci se nazýval ´Svobodnými Francouzi.´ Za této situace se vlády nad Martinikem chopil admirál Robert, loajální k vládě ve Vichy. Zároveň se na Martinik uchýlila podstatná část francouzské flotily. Přítomnost tisícovek námořníků z kontinentální Francie vychýlila jakousi rovnováhu mezi místní bělošskou populací (tzv.beké) a černošskou většinou.    

Robertova éra trvala tři roky, během kterých se námořníci z kontinentální  Francie projevovali jako zemití rasisté. Atmosféra na ostrově spěla od devíti k pěti a osmnáctiletý Fanon se rozhodl pro útěk z Martiniku. Po dramatické plavbě na bárce se dostal na Brity kontrolovaný ostrov Dominika a se skupinou přátel vstoupil do oddílů generála De Gaulla, známé jako Forces Francaise Libres (FFL). Následoval transfer do severní Afriky a vojenský výcvik. Pro Fanona, jehož životní obzor do té dobyvymezovaly mořské břehy jeho karibského domova, to byla nová a nečekaná zkušenost. Poprvé v životě se také dostal do Alžírska, země, která se později stala jeho osudem.

Fanon se dočkal bojového nasazení v rámci operace Dragoon, tedy americko-francouzského výsadku v jižní Francii. V následujících měsících se projevil jako statečný voják. Byl raněn a za své zásluhy vyznamenán a citován v rozkaze. Ironií osudu citaci podepsal jeho velitel plukovník Raoul Salan, pozdější Fanonův arcinepřítel a hlava teroristické organizace OAS.

Kromě válečných hrůz zažíval Fanon osud vojáka z kolonií (byť formálně se jeho statut odlišoval od pěšáků ze Senegalu a jiných afrických zemích). Ač přicházel v uniformě francouzského vojáka, v očích obyvatel byl stále ´négre´. Vrchol ponížení přišel v závěrečných měsících války, když byla jeho jednotka administrativně ´vybělena´, aby se zlepšil dojem z osvobození. Fanonovy dopisy z té doby jsou plny hořkosti a vystřízlivění ze starých iluzí. Fanon si uvědomoval, žepsané principy francouzské společnosti jsou jedna věc a žitá realita věc druhá. ´Přišel jsem bránit překonaný ideál,´ stěžoval si kupříkladu v jednom dopisu svému bratrovi. Právě zde se rodil základní koncept Peau Noire.

Fanon patřil mezi šťastné, kteří přežili válečné běsnění. Ověšen metály se vrátil na Martinik a dokončil zde střední školu. Po válce mohli bývalí vojáci z FFL získat stipendium na vysokoškolské studium a Fanon tuto možnost rád využil a vydal se do Paříže studovat na dentistu. Leč po třech týdnech seznal, že na univerzitě je ´víc idiotů, než sem kdy potkal´ a raději změnil obor i školu. Namístu chrupu se napříště věnoval lidské psýché a studoval na Fakultě medicíny a farmakologie v Lyonu.

Tento přesun vzbuzuje u mnoha Fanonových životopisců otazníky. Proč se mladík z Martiniku rozhodl opustit Paříž, kde žila komunita krajanů a přestěhoval se do Lyonu, v němž žilo jen velmi černochů? Nesnažil se před něčím utéct, především před vlastní identitou (tento modus chování ostatně velmi podrobně popsal v Peau Noire)? Každopádně studium na evropské univerzitě poskytlo mladíkovi z Karibiku netušené možnosti. Knihovny v Fort-de-France disponovaly jen omezeným výběrem titulů, nyní se však mohl plně oddat četbě. Činil tak s neuhasitelnou žíznivostí. Fanon záhy prostudoval základy moderní evropské filosofie, zejména německé. Hodně jej ovlivnil Hegel a četl i tehdy velmi populárního Jasperse (bylo krátce po válce a zrovna vyšla Jaspersovan ejznámnější kniha ´Otázka Viny´). Ač byl Fanon později mnohými považován za marxistu (a Marxe evidentně znal), mnohem větší dopad na něj měli autoři na Marxe navazující, než samotný Marx. Nejvýrazněji je cítit vliv francouzského existencionalisty Jean-Paul Sartrea.

Fanon ovšem jako silný mladý muž netrávil čas jen s nosem zabořeným v knihách. Během studií si našel známost, svou francouzskou spolužačku. Vztah netrval dlouho, ovšem nezůstal bez následků. Vzdor těhotenství svou přítelkyni opustil (narodila se jí dcera, která si později vzala za muže syna bývalého premiéra Mendese-France), jelikož měl již nový objev. Fanonova druhá známost Marie Joseph (Josie) Dublé se v roce 1949 stala jeho manželkou a setrvala po jeho boku příštích dvanáct let až do Fanonovy smrti.

Fanon své studium ukončil v roce 1952. Profesoři na univerzitě však nepřipustili k obhajobě jeho nekonvenčí dizertaci ´Odcizení černého muže´. Fanon narychlo napsal konzervativně pojatou práci, původní text ovšem nezahodil. Po rozšíření a přepracování se z něj stala Fanonova první kniha Peau Noire, Masques Blancs. Dnes jsou ´Bílé Masky´ poněkud ve stínu skandálních ´Psanců této Země´, z mého osobního pohledu se však jedná o dílo svěžejší a obecnější, zkrátka nadčasové. Fanon navázal na rakouskou psychoanalytickou školu, zejména na klasiky jako Freud a Adler (a pochopitelně i Švýcar Jung). Jejich teorie ovšem aplikoval na situaci osvobozeného ´barevného´ otroka či ´domorodce´. Zkraje padesátých let to byl průkopnický čin. Psychologické dopady kolonizace do té doby skoro nikdo nezkoumal, v názorech mnoha odborníků stále přežíval stereotyp černocha či Araba jako tvora méněcenného, jakýsi vývojový mezistupeň mezi zvířetem a člověkem. Fanon tento zhoubný názor vyvrací, jeho kniha je ovšem mnohem víc, než jen obžaloba rasismu. Fanon se jako psychiatr snaží popsat a vysvětlit chování ´černého muže´ (a Peau Noire je na rozdíl od pozdějších Fanonových děl zejména o ´černém muži´).   

Peau Noire se hemží odkazy na populární umění, včetně analýz červené knihovny. Dnes je takový eklektický přístup běžný, v padesátých letech nad ním však konzervativní akademici udiveně zvedali obočí. Fanon díky němu dosáhl mimořádně originální a trefné syntézy. Její leitmotiv spočívá v idee, že svět a identita černého muže v koloniálním prostředí je tvořena vztahem k bělochům. (Fanon zde mimochodem přejímá paralelu se Sartrem a jeho esejem Réflexionssur la question juive (známý také jako Antisemita a Žid). Podle Fanona způsobuje tento vztah jakousi schizofrenii. Černý muž často komunikuje pomocí černošského nářečí a slangu. Když však dosáhne určitého vzdělání a osvojí si spisovnou francouzštinu a začne v ní přemýšlet, jeho identita se promění a stane se bělochem. Spisovná řeč s něčím takovým, jako je vzdělaný ´divoch´zjevně nepočítá. Jazyk sám bere na sebe podobu řetězu, který spoutává myšlení.

 Biologii ovšem nelze porazit. I když se vzdělaný černý muž může uvnitř stát bělochem, jeho barva kůže jej prozradí. Nemůže ji skrýt nejen před ostatními bělochy, ale zejména před sebou. Bojuje se svou vlastní identitou a nedokáže ji přijmout, ba co víc-  nenávidí sám sebe. Tento stav mu otravuje duši, jedná se vlastně o jakousi formu schizofrenie specifickou pro koloniální společnost. Fanon zkoumá a popisuje tuto diagnózu a vyhledává její příznaky v chování.

V pozoruhodné kapitole o barevných ženách a bílém muži analyzuje dopad koloniální situace na záležitost tak subtilní a osobní, jako je výběr životního partnera. Podle Fanona si barevné ženy nezřídka hledají muže světlejší pleti, aby je a jejich potomstvo ´vybělil´. Vztah s protějškem světlé pleti jim zvedá sebevědomí, připadají si díky němu lepší, než ostatní ženy kmene. V partnerství samém však vystupují v podřízeném postavení. Ne snad jako pán a otrokyně, nicméně vykazují mimořádnou ochotu snášet útrapy a ponížení, jen když se mohou vyhřívat v odlesku bílého muže.

Pro černochy, často úplně stejného odstínu kůže, mají jen slova pohrdání. Připadají jim oškliví a primitivní. Vztah k nim představuje krok zpátky, jen jakousi volbu z nevyhnutelnosti, které se však snaží za každou cenu vyvarovat. A co vztah černého muže k bílé ženě? Fanon zde hovoří z vlastní zkušenosti (jeho manželka byla běloška), když říká: ´Z nejčernějších částí mé duše, po vrstevnici vystoupila touha stát se náhle bílým.

Chci být rozpoznán nikoli jako Černý, ale jako Bílý. Ale – a to je to ta forma poznání, kterou Hegel nikdy nepopsal – kdo by to mohl zařídit lépe, než bílá žena? Svou láskou mi dokazuje, že jsem hoden bílé lásky. Jsem milován jako bílý muž.´

Jsou i tací, kteří se necítí být hodni takové ´pocty´. Začasté se z nich stávají jedni z nejtvrdších koloniálních úředníků, kolečka v systému. Ale i když se rozvine vztah mezi černým mužem a bílou ženou, není to podle Fanona v podmínkách koloniálního myšlení konec. Rodina dívky její volbu akceptuje jen pod jednou podmínkou – její milý vlastně není ´negr´, je jen ´velmi, velmi tmavý´. Neříká se to doslovně, ale počítá se s tím, že v průběhu pár generací se jeho genetický příspěvek ´rozpustí a vybělí´.

V Peau Noire se Fanon prezentuje jako tápající intelektuál, ale zárodky radikálního revolucionáře lze již vycítit. Cituje například jeden z předvolebních projevů Aimé Cesairé  z těsně poválečného období (při této kampani mu pomáhal): ´Když zapnu rádio a slyším, že lynčují černochy v Americe, říkám si: lhali nám, Hitler není mrtvý… A konečně když zapnu rádio a slyším, že v Africe zavedli a legalizovali nucenou práci, pak říkám, opravdu nám lhali, Hitler nezemřel.´ Fanon přebírá Cesairého názor, že mimořádně padoušská pověst Hitlera pramení z toho, že na bělošské národy použil přesně ty samé metody, jako dotčené národy samy používají ve svých koloniích. Nejde jen o ony metody – plně zavrženíhodné – ale i o psychologické ponížení.

To však není jediná paralela. Fanon se velmi inspiruje Karlem Jaspersem a přisuzuje koloniálním národům kolektivní vinu za zločiny v jejich jménu. Jaspersova Otázka Viny, bezesporu jedna z nejpozoruhodnějších poválečných filosofických katarzí, je ovšem mimořádně problematickým zdrojem morálního systému. Neuplynulo mnoho let a zpytovné řádky německého profesora inspirovaly a legitimizovaly terorismus a násilí. Tatam byl Jaspersův humanismus, prosadila se idea, že ´oni ´ si to zaslouží, jako odplatu za zločiny kolonialismu.

Fanon se později stal jedním z nejviditelnějších praporečníků tohoto světonázoru v knize Les Damnés de la Terre. Ale Fanon Peau Noire se dosud spíše táže, než aby nabízel jednoznačná řešení a odpovědi. Závěr knihy je vlastně optimistický, Fanon v ní ještě nevybízí k násilnému povstání, ale k všeobecné humanitě. A zároveň vidí jedinou možnou léčbu ´koloniálního´ syndromu – konec koloniální systému a nastolení rovnosti mezi lidmi bez ohledu na jejich původ (jak francouzský ideál!).

Peau Noire se v době své publikace setkala jen s omezeným zájmem. Mnohem více se začala číst po publikaci Les Damnés a ještě více až několik let po Fanonově smrti. Takto Fanonovi nezaručovala žádnou kariéru v literatuře ani v prostředí pařížské inteligence. Snad o ni ani nestál. V roce 1953 jej spíše než politika zajímala medicína, zejména ´jeho´ psychiatrie. Nasbíral již nějakou praxi a po splnění příslušných atestací se jeho kariéra vyvíjela vcelku slibně. Mohl si vybírat mezi nabídkami a po krátkém období stráveném na klinice v St.Alban přijmul po určitém váhání post v alžírské Blidě. Těžko říci, co jej tehdy vedlo k této volbě, která koneckonců nebyla jeho prioritou. Snad si vzpomněl na pacienty se ´severoafrickým syndromem´, které během krátké praxe ošetřoval a odborně ho zaujala myšlenka pracovat mimo kontinentální Francii. Stojí za pozornost, že rodný Martinik jako nová destinace podle jeho vlastních slov ´nepadal v úvahu´.

Fanon Alžírem prošel jako voják za války, avšak africká zem jej nijak výrazně nezaujala. Když sem v roce 1953 přijel znovu, přicházel jako člověk zvenčí, který o Alžírsku mnoho nevěděl. Teprve musel odhalit přetlak, který dýmal pod pokličkou francouzské nadvlády. Francie připojila Alžír ke své říši v první polovině 19.století. Na rozdíl od ostatních kolonií se jednalo o území formálně francouzské a nikoli o protektorát. Po desetiletí přicházeli z kontinentální Francie bělošští osadníci (zvaní Pied Noirs) a starali se o rozvoj infrastruktury v zemi, zatímco domorodé arabské obyvatelstvo zůstávalo marginalizováno a trpělo chudobou a nedostatkem vzdělání. Po dlouhé roky se v Alžírsku nenápadně akumulovalo napětí. Oslabení Francie za druhé světové války dodalo odvahu domorodým intelektuálům (byla jich jen hrstka) k formulování programu nezávislosti či alespoň územní autonomie. Bezprostředně po válce si s nimi pařížská vláda ještě poradila, byť pouze za cenu krvavých masakrů. Základní problém ovšem nevyřešila a pouze ještě přiložila polínka do plápolajících sporů.

I ostatní součásti francouzských držav se hlásily o svobodu. V letech 1946-54 se Francie vyčerpávala v rámci války ve Francouzské Indočíně (dnešní Vietnam). Tzv. špinavá válka skončila pro Francii katastrofou v bitvě u Dien Bien Phu, kdy bojovníci hnutí Ho Chi Minh porazili mnohem lépe vyzbrojené francouzské oddíly. Dien Bien Phu ovšem nebyla jen ´obyčejná´ porážka, nýbrž symbol konce nadvlády ´bílého muže´. Netrvalo dlouho a inspirace z Asie zažehla jiskru konfliktu v Alžírsku během tzv. Událostí  Noci Všech Svatých.

Fanon tyto světodějné události sledoval ze své pracovny na klinice v Blidě. Během roku od svého příjezdu do Alžírska si našel cestu k představitelům alžírského odporu. Z přirozené sympatie pro porobený lid bojující o právo a důstojnost ve vlastní zemi se vyvinulo tajné spojenectví. Klinika v Blidě se díky Fanonovi stala útočištěm a úkrytem pro zraněné bojovníky Fronty Národního Osvobození (Front de LibérationNationale – FLN). Fanon jako francouzský občan a lékař nebudil pozornost francouzských úřadů a sloužil jako důležitý kurýr a zprostředkovatel.

Fanon však vedle odbojové činnosti stále hlavně praktikoval medicínu. Počínal si podle Hippokratovy přísahy a léčil se stejným nasazením alžírské patrioty i francouzské vojáky a policisty. Některé z případů popsal v Les Damnés de la Terre. Zmiňuje tam například francouzské policisty, kteří trpí výčitkami svědomí kvůli týrání osob, z nichž potřebují ´vymlátit´ svědectví. Popisuje zvláště otřesný případ dvou alžírských chlapců, kteří podřízli svého francouzského kamaráda, aby se pomstili za ´jejich´  zločiny. A samozřejmě se věnuje Alžířanům, které Francouzi mučili či kteří přišli v důsledku války o své blízké.

Alžírská válka se nevedla v otevřených bitvách, ale spíše v sériích teroristických aktů, kdy nikdo nevěděl dne ani hodiny. Soupeřili spolu bojovníci FLN s francouzskou armádou i pied noirs, navzájem na sebe nevražily jednotlivé klany v hierarchii alžírského osvobozeneckého hnutí, nepřátelství panovalo mezi Francouzi, kteří chtěli udržet Alžírsko a těmi, kdo se vyslovovali pro jeho samostatnost. Všechny strany konfliktu se dopouštěly otřesných ukrutností, vyvražďování pro výstrahu, zákeřných útoků na civilisty.

Ve všeobecném chaosu se sice Fanonovi dlouho dařilo tajit svou činnost ve prospěch FLN, avšak na konci roku 1956 se i jeho pozice stala neudržitelnou a rezignoval na svůj vládou placený post. Následovalo vyhoštění do metropolitní Francie.To slibovalo vše, jen ne bezpečí a Fanon se ostatně chtěl nadále podílet na boji. Ve Francii se alespoň pokusil o kontakt s levicovými intelektuály, kteří kritizovali používání mučení při výsleších bojovníků FLN. Setkání s nimi ovšem Fanona rozladilo. Podle něj projevovali větší zájem o morální blaho francouzského lidu, než o věc nezávislosti alžírského lidu. Pro Fanona tak nebyli dost revoluční (a v Les Damnés de la Terre to také náležitě schytali) a nazýval je ´hegeliánskými anděli všehomíra´.

Fanon raději rozbil tábor v Tunisku. Tuniská vláda dlouhodobě podporovala alžírské snahy o nezávislost, vždyť sami Tunisané se jí dočkali přednedávnem. V Tunisku se Fanon vrátil ke svému oblíbenému mixu medicíny a revoluce. Pomáhal léčit bojovníky FLN a přispíval do časopisu El Moudjahid. Válka se pro FLN nevyvíjela dobře. Vojenské vítězství se zdálo nedosažitelné a alžírští vůdci rozhádaní. Dosud proklamovaná jednota a vědomé zastírání identity povstaleckých vůdců se rozpadaly. Jeden z nejcharizmatičtějších představitelů revoluce Abane Ramdane začal ohrožovat postavení ostatních. V prosinci na něj spáchali jeho spolubojovníci atentát. Fanon o tomto spiknutí věděl a aktivně se jej zúčastnil. Výčitky svědomí z podílu na smrti Ramdana jej strašily po zbytek jeho dnů a jejich ohlas nalezneme v hysterickém zdůrazňování národní jednoty v Les Damnés.

Roky 1957 a 1958 přinesly změnu taktiky FLN. V Africe jeden stát po druhém získával nezávislost (nikoli v poslední řadě kvůli obavám koloniálních velmocí z dalšího Alžírska). Černý kontinent se probouzel. Revolucionáři si uvědomovali tento vývoj a rozhodli se mu přizpůsobit. FLN zformovala provizorní vládu (GPRA) a rozjela zahraničně politickou ofenzívu. Fanon patřil k jejím klíčovým představitelům. Stal se z něj vyslanec v Ghaně u prezidenta Kwame N´Krumah. N´Krumah patřil k umírněnějším africkým vůdcům a byť jeho vlastní politický osud skončil neslavně, jednalo se o politika s dobrými úmysly. Fanon si jej vážil, ale během svých cest po různých konferencích o řešení ´africké otázky´ stále více inklinoval k radikálům. Snil o vytvoření nadnárodní ´africké legie´, která by po vzoru francouzské Cizinecké legie bojovala za samostatnost Alžírska a ostatních afrických států. Pro N´Krumaha to byla myšlenka z jiného světa a stejně tak i pro většinu ostatních relevantních afrických politiků.

Fanon stále více obracel svou pozornost k Angole. Pokusil se o dohodu s marxisticky orientovanou organizací MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly), ale jeho vůdci se mu nezdáli dostatečně aktivní. Obrátil tak svou pozornost k silám okolo Roberto Holdena a jeho UPA (Jednota angolského lidu). Skrýval se v tom jakýsi paradox. Z Holdena se o pár let později stal spojenec západu, kterého mohutně subvencovala i Francie. Nicméně koncem padesátých let to byl zarputilý revolucionář disponujícívěrnou guerrilou. Holdenovy názory se Fanonovi zalíbili a velkoryse přehlížel krvežíznivost Holdenových jednotek.

Fanon se stále více zajímal o praktické otázky válečnictví. Přemýšlel, jak otevřít druhou frontu v Alžírsku, jakým způsobem ji zásobovat a jak dopravovat vojáky potenciální   ´africké legie´. Osobně se vydal na vyčerpávající pouť přes Saharu, která měla potvrdit jeho domněnky. Cestou měl vážnou autonehodu a tak tak ji přežil (jeden z těch, kteří mu pomohli z vraku automobilu byl mladý muž jménem Abdelaziz Bouteflika- dnešní prezident Alžírska).  Lékařské vyšetření po nehodě  odhalilo, že Fanon trpí smrtelnou formou leukémie. Bylo mu 35let a věděl, že má před sebou několik měsíců, maximálně rok života. Podstoupil experimentální léčbu v SSSR, po které se jeho zdravotní stav poněkud zlepšil. Po návratu do Tuniska se během jara a léta 1961 věnoval psaní svého politického testamentu Les Damnés de la Terre. Stihl navštívit i Jean Paul Sartreho v Římě. Muselo to být bizarní setkání. Francouzský filosof žijící v dlouholetém svazku se Simone de Beauvoir se nikdy netajil nákloností k podivným režimům, jejichž společným jmenovatelem byl odpor k západnímu světu (krátce před setkáním s Fanonem navštívil Kubu, kde si padl do oka s Ernestem ´Che´Guevarou, kterého nazval ´největším z žijících lidí´…). Vedle těchto revolucionářů však působil jako chlapeček z nedělní školy, na čemž nemohla nic změnit ani jeho náklonost k alkoholu a divoká životospráva. Pro umírajícího Fanonavšak rozhovor se Sartrem stále mnoho znamenal. Byl to právě Sartre, kdo napsal plamennou předmluvu k Les Damnés a tím výrazně přispěl k její popularitě (a zároveň k dezinterpretaci).

Své závěrečné dny strávil Fanon na klinice v Bethesdě v americkém Marylandu. Tato závěrečná kapitola jeho života je obestřena tajemstvím, spekuluje se, že FLN tehdy vešla v kontakt se CIA. Každopádně 6.prosince 1961 zde ve věku 36let vydechl naposledy. Jeho tělo převezli do Tuniska a po vyhlášení alžírské nezávislosti, o kterou se tak přičinil, jej se všemi poctami pohřbili na Hřbitově Mučedníků v AinKermě v Alžírsku.

Fyzickou smrtí ovšem jakoby se začal Fanonův druhý život. Právě publikovaní Psanci této země (francouzský originál Les Damnés de la Terre je aluzí textu socialistické internacionály a v souladu se zaběhnutou českou verzí volí autor tento volnější překlad)působili ve světle zpráv o zrůdnostech války a teroristických aktech velmi skandálně. Sartre v úvodu mj. napsal: (Psanci)  by udělali dobře, když by si přečetli Fanona, neboť jasně ukazuje, že toto nezadržitelné násilí není ani hlahol ani zuřivost, ani návrat k divošským instinktům, ani akt odporu; je to dílo člověka, který se znovu vytváří.´ Sartre, jak pro něj bylo typické, podtrhl ty nejkontroverznější pasáže z Les Damnés a trochu zastínil, že Fanonova kniha je mnohem komplexnějším popisem situace kolonizovaného národa bojujícího za osvobození. Mnozí čtenáři (a Sartre je k tomu svou interpretací přímo vyzval) si z Fanona vzali právě toto. Ne snad že by se  Les Damnés nehemžilo větami o očistné úloze násilí ve znovunalezení vlastní důstojnosti. Kolonizovaný zkrátka musí zabít kolonizátora, aby se stal svobodným. Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry hovořil Fanon o symbolickém násilí a do jaké míry o násilí konkrétním.

Fanonovo východisko je jednoznačné: ´Koloniální stát dělá z kolonizovaného domorodce (bez ohledu na to, čím je, dokonce i když je integrován do represivního aparátu a stal se z něj nejzavrženíhodnější prospěchář) cizince, jenž nemá žádné kořeny ve vlastní zemi. Je redukován na někoho, kdo žije z drobků, z toho co neustále vyžebrá jako pomoc od svého pána, který je na konci žebříčku normálních ekonomických aktivit. Pociťuje všechny efekty koloniální nadvlády a oloupení, která se považují za civilizační misi tak těžkou, že se pod ní dusí a vzduch je fyzicky nedýchatelný.´ Jak Fanon podotýká, pro domorodce dosáhne stavu, kdy už mu nelze ublížit. Hrozba vězením? Tam už byl. Hlad? Vždyť dávno hladoví. Smrt? K té je svolný.

Fanon zkoumá i úlohu násilí v mezinárodních vztazích. Nikoho nepřekvapí, že vzývá příklad Dien Bien Phu. A lze pochopit, že slova uznání má i pro Fidela Castra či Chručova (pochvalná pasáž o Chrusčovově ´bubenickém´ výkonu v sídle OSN je ovšem přeci jen poněkud mimo mísu – Fanon se raduje, že i takový – slušně řečeno -  prostý člověk, a nikoli jen západ,  disponuje jadernými zbraněmi).

Zajímavé jsou analýzy vývoje jednotlivých fází protikoloniálního boje. Pro Fanona nejsou jeho hlavní složkou ani nepočetní intelektuálové, ani domorodá buržoazie (jak podotýká, v koloniích stejně neexistuje, a to co se za ní vydává, je jen malá kasta lakomců), dokonce ani městské obyvatelstvo, nýbrž rolníci. Ti, kteří nejvíce lpí na své půdě a kteří jsou v prvních fázích boje za národní osvobození spíše pasivní a neaktivní. Z rolníků se po propuknutí bojů stávají nejradikálnější bojovníci.

Fanon je skvělý, když hovoří o úskalích národní identity. Varuje před kmenovou roztříštěností .Předkládá koncept identity založené na rozhodnutí. (On sám se stal ´Alžířanem´právě svým rozhodnutím zapojit se do osvobozeneckého boje FLN, vždyť podle krve byl Martiničanem). I v Les Damnés se staví proti konceptu rasové a etnické identity. Jak je v těchto pasážích až fascinujícím způsobem originální, zároveň se mýlí prakticky ve všech svých předpovědích.

Alžírsko, které mu tak přirostlo k srdci a které měla prolitá krev pozvednout k novým mravním výšinám, se zvrtlo v zemi, kde z fanonovských ideálů nového řádu mnoho nezbylo.  Ve většině ostatních afrických zemích proběhl přechod od koloniální nadvlády k nezávislosti mnohem rychleji a jednodušeji, než Fanon předpokládal. A naopak v určení identity se Afrika vrátila spíše k předkoloniálnímu kmenovému dělení. Důsledky, které to černému kontinentu přineslo, se dodnes nepodařilo překonat.

I padesát let po Fanonově smrti přetrvává jeho dílo jako nesmírně inspirativní čtení. Z Fanona čerpal mj.Malcolm X,  Walter Rodney či třeba Eldridge Cleaver. K jeho analýzám myšlenkového světa nebělošských národů se stále vrací i ti, kdo by jinak s Fanonovým světonázorem zásadně nesouhlasili. A nelze přehlížet ani jeho průkopnickou odbornou práci v psychiatrii a psychopatologii. Fanonův odkaz není jednoznačný, neodvažoval bych se jej označit za pozitivní postavu. Ovšem kdo chce pochopit dynamiku vztahů mezi kolonizátorem a kolonizovaným, musí začít právě u Fanona.

*Ferro

Bookmark It

Hide Sites

Hudební Lisabon to není jen místní fenomén fado. Mladé lidi v klubech najdete mnohe spíše tancovat na bláznivý koktejl „musica mestica“ neboli multikulturní etno hudbu, která do sebe vstřebala všemožné vlivy potkávající se v hlavním městě Portugalska. Největší hvězdou místní scény a zároveň jedním z nejznámějších kulturních exportů země z Pyrenejského poloostrova je skupina Terrakota, jejíž energická pouliční směs fantasticky odráží realitu globalizovaného světa, v němž se kulturní vlivy míchají nepředvídatelnými způsoby. Svůj výbušný mix, ve kterém uslyšíte ohlasy afrických, brazilských nebo kubánských tradic, ale také reggae, hip hop či ska přiváží skupina Terrakota do Prahy vůbec poprvé.

Na začátku všeho byl tříměsíční výlet trojice lisabonských kamarádů do Burkiny Faso. Alex, Junior a Humberto se tam zamilovali do místní lidové hudby a po návratu založili v roce 1999 s dalšími čtyřmi přáteli skupinu, která měla primárně hrát hudbu západoafrických Mandinků. Postupem času ale do ní každý z členů začal přimíchávat svoje další oblíbené ingredience – bubeník Nata třeba karibské rytmy či zpěvačka Roni své angolské hudební kořeny. Nakonec vznikl originální nadžánrový hybrid jménem Terrakota, který si volnomyšlenkářsky vypůjčuje z mnoha kultur. Ostatně už svým jménem odkazujícím na keramickou techniku rozšířenou po celém světě chtějí lisabonští muzikanti připomenout, že kultura nemá hranice. „Lidé by měli rozbít zdi, které si kolem sebe postavili a naše žhavá a energická hudba je něco, co jim k tomu má pomoci,“ prohlašuje zpěvák Junior.

Zatímco bezejmenný debut (2002) se dočkal jen omezené pozornosti, už o dva roky mladší druhé album HUMUS SAPIENS (natáčeli ho v senegalském Dakaru) dostalo kapelu do hledáčku fanoušků etnické hudby a Terrakota s ním procestovala Evropu včetně velkých festivalů world music. Následná nahrávka OBA TRAIN z roku 2007 se stala senzací evropského ‘etna’ a kapela získala za klip ke skladbě „É Verdade?“ cenu MTV. Kdo by za ní hledal líbivý popový hit, mýlil by se – píseň kombinující ska rytmus a zvuk sitaru ve skutečnosti upozorňuje na mediální manipulaci davy.

„Pořád objevujeme nové a nové souvislosti a učíme se jak ještě dál posouvat hranice našeho stylu. Hraní je pro nás zábava a zároveň učení se novým zvykům a tradicím,“ prohlásil Alex v rozhovoru pro časopis fRoots a důkazem neutuchající energie kapely je loňské album WORLD MASSALA, které přidává do hudby Terrakota další chutě. Na výsledném zvuku se výrazně podepsali hosté z Indie ať už je to cikánská skupina Rajasthan Roots nebo bollywoodská hvězda Vasundhara Das a znovu se jim na desku podařilo přenést atmosféru koncertů. Terrakota si za album vysloužila nominaci na prestižní výroční ceny časopisu Songlines v kategorii Kapela roku. Ocitla se tak po boku takových hvězd etnické hudby jako jsou Femi Kuti nebo Youssou N’Dour.

Terrakota sbírá ocenění z festivalů world music a za své volnomyšlenkářské propojování hudebních tradic si vysloužili srovnání se skupinami Mano Negra, Fun Da Mental nebo Asian Dub Foundation. Přijďte se sami 26. května přesvědčit, jak vypadá současná globální hudba bez hranic! O zahřívací kolo květnových EuroConnections se postará českokrumlovská skupina Pub Animals, která spojuje ska, reggae, funky a pop do explozivního koncertního koktejlu. Osmičlenný kolektiv je čerstvým držitelem žánrového Anděla, na kterého dosáhl hned svým debutem SAFAR-I. Pub Animals už sbírá i mezinárodní ovace, vloni například dostali pozvání na festival Rototom Sunsplash ve Španělsku.

Novinářské citáty o skupině Terrakota:

„Díky jejich vitální pódiové show popisuje hodně lidí skupinu Terrakota jako africkou verzi Mano Negra. Já v nich spíše vidím skupinu, která touží smíchat všechny své hudební kořeny a přitom si ke všem svým stylům zachovat hluboký respekt.“
Mondo Mix, 2007

„Terrakota s každým svým albem nabírá do své bohaté zvukové palety další a další vlivy a zároveň se je učí mnohem přirozeněji kombinovat. První album znělo jako kdyby někdo přetáčel rádio z jedné stanice na druhou, nejnovější nahrávky už pochází z jedné rozhlasové stanice nazvané Terrakota, která bláznivým způsobem míchá kultury a žánry.“
fRoots, 2008

„Tradiční nástroje jako balafon, sitar nebo mbira se potkávají s elektrickou kytarou a bicími a vzniká nevídaná kosmopolitní fúze, v níž se starobylé tradice bratří s 21. stoletím. (…) Máme tady co do činění s nejvýbušnější kapelou, která se pohybuje v současné world music.“
Womex, 2010

Terrakota diskografie:
2002 – Terrakota
2004 – Humus Sapiens
2007 – Oba Train
2010 – World Massala

Více informací + audio links:

http://terrakota.home.sapo.pt/

http://www.myspace.com/terrakota

http://www.bandzone.cz/pubanimals

http://ska.pubanimals.cz

Bookmark It

Hide Sites

Respect festival 2011- Hudba dělá člověka!
sobota 11. 6. a neděle 12.6.
ostrov Štvanice, Praha

Již čtrnáctý ročník pražského festivalu Respect, exkluzivní a průkopnické přehlídky world music, přináší i letos jak legendy žánru, tak hudbu z dosud nezmapovaných oblastí. Jedním z hlavních cílů festivalu Respect, jehož vizuální kampaň v letošním roce doprovází slogan Hudba dělá člověka!, je přispět prezentací hudebních skupin z nejrůznějších kulturních a náboženských oblastí k rozvoji otevřené a tolerantní společnosti. „Smyslem festivalu není ukázat v Čechách známé a často již „provařené“ hvězdy, které by jistě přitáhly velký počet návštěvníků. Každým rokem nám jde spíše o možnost poskytnout českým posluchačům ochutnávku toho nejzajímavějšího, co se v daném hudebním žánru ve světe děje, co sklízí uznání na renomovaných světových festivalech a na co by u nás jen stěží narazili. Všech deset skupin, které na festivalu vystoupí, splňují ty nejvyšší kritéria a já věřím, že jejich vystoupení přinese návštěvníkům silný a obohacující zážitek, ať už půjde o etiopsko-holandské The Ex s Getatchewem Mekuriou, alžírskou písničkářku Souad Massi či jednu z nejlepších kapel současnosti Staff Benda Bilili z Konga,“ říká zakladatel a ředitel Respect festivalu Borek Holeček. K nejvýznamnějším interpretům, kteří vystoupili na předešlých ročnících festivalu, patří např. jamajská skupina The Skatalites, světoznámý hudebník Manu Chao, známý balkánský dechový soubor Fanfare Ciocarlia či oceňované slepecké duo z Mali Amadou & Mariam.

„Při pohledu na letošní program je jasné, že organizátorům šlo především o objevování nových teritorií ve world music. Šíře nabídky letošního Respect festivalu tak svou pestrostí bohatě předčí předešlé ročníky,” říká hudební publicista Petr Dorůžka. Samotný festivalový víkend nabízí celkem deset jmen, mezi nimiž nechybí i pozoruhodné objevy domácí scény. Hlavní důraz je však již tradičně kladen na prověřené kvality globální scény.

V sobotu 11. června si mohou návštěvníci vychutnat unikátní společné vystoupení krále etiopského saxofonu, 74letého Getatchewa Mekuriu s holandskou postrockovou kapelou The Ex, která pro tavící kotlík stylů jako noise, rock, jazz, improvizace a ethno vytvořila vlastní zastřešovací pojem ‘ex-music’. Koncert posluchače přenese do zlaté éry etiopské hudby.

Zpěvačka Souad Massi, která spolu s Khaledem a Rachidem Tahou patří k velvyslancům alžírské hudby ve světě a je držitelkou ceny BBC, pak představí svou jedinečnou kombinaci severoafrických melodií s evropskou kytarou. Na festivalu představí své poslední album Ô Houria, na němž jako pianista a zpěvák hostuje legenda britského punk rocku Paul Weller.

Do světa šamanů a hudebních léčitelů zasvětí posluchače marocká skupina Oudaden, jejich loňský koncert na festivalu Womex v Kodani byl nejsilnějším zážitkem celé akce. Šestice berberských mužů s atypickou kombinací nástrojů, kterým se přezdívá „berberští Grateful Dead“, poodkryje svou originální tvorbou také roušku ryze africké spiritistické magie.

Těšit se mohou návštěvníci i na experimentálního čínského virtuoza Wang Liho, který propojuje zpěv s hrou na šamanskou brumli. Hra na tento nástroj připomínající tvarem podkovu byla po staletí součástí šamanských praktik. Wang Li modifikoval zvuk brumle ostře rytmickým dýcháním i zpěvem a vytvořil zcela fascinující transovní psychedelickou fantazii.

Skupina muzikantek a muzikantů z Kyrgystánu a dalších středoasijských zemí Jagalmay (neboli „Central Asian Prague Ensemble“) nabídne fascinující setkání s virtuózní hrou na asijské loutny v nadzvukovém tempu doprovázené tanci s asijsky jemnými pohyby i barvitými kostýmy.

Neděle 12. června jde v mapování neznámých teritorií a nových přístupů ještě dál. Vrcholem nedělního programu a nejspíše celého festivalu bude vystoupení Staff Benda Bilili. Skupina pouličních hudebníků z Konga, z nichž většina jsou vozíčkáři, je navzdory handicapům jednou z nejlepších současných live kapel. Jejich hypnotické taneční rytmy vycházející z rumby ve spojení se zpěvnými melodiemi evokují společný návrat kubánské hudby, reggae i soulového genia Jamese Browna na africkou půdu. Mimochodem vynikající francouzský dokument BENDA BILILI!, který zaznamenává pět let existence této skupiny od prvních písní až po triumfální úspěchy na festivalech po celém světě bude k vidění 2., 7. a 9. června od 19.00 ve Francouzském institutu, kde bude možno v den projekce zakoupit i zlevněné vstupenky na letošní festival.

Návštěvníci festivalu se mohou v neděli těšit i na srbského pianistu a zpěváka Louise, jehož hlas spojuje typicky balkánské melodie se soulovým feelingem Jamese Browna. Většina z jeho dosavadních alb získala v jeho vlasti platinové, zlaté či diamantové desky, poslední album Last King of the Balkans představuje průlom na mezinárodní scénu.

Na hlavním pódiu se představí také zpěvačka Sahra Halgan ze Somalilandu, dosud bílého místa na hudební mapě naší planety, ležící na hranicích hudebně velmi bohaté Etiopie a Somálska, od kterého se po občanské válce odtrhl. Kromě hudební příbuznosti se sousední Etiopií jsou ve skladbách Somalilandu přítomné i arabské vlivy.

Bez zajímavosti nebude ani vystoupení české formace Temporal Loop s kytaristou Pavlem Richterem, klíčovou postavou české alternativy 70. let. Temporal Loop vytváří originální mix rafinované elektroniky i tradičních nástrojů a postupů, jako je např. hra na brumli či alikvotní zpěv.

Dalším českým zástupcem na festivalu bude skupina l’Aarrache Coueur, jejíž nástrojově dobrodružná a přitom hudebně velmi disciplinovaná a fundovaná sestava představuje na naší scéně zatím ojedinělý unikát. Jedním z nástrojů, který členové skupiny používají je niněra, tedy archaické housle opatřené klávesami, pro které komponovali skladatelé evropské klasiky.

Speciální program pro děti: Letos bude festival rozšířen o speciální program pro nejmenší, který formou rozličných pořadů, aktivit a her srozumitelně představí africkou kulturu a zvyky. Společnost Člověk v tísni např. dětem umožní vyzkoušet si výrobu tradičních afrických masek.

Další doprovodné aktivity pro děti od dvou let bude po oba dny festivalu zajišťovat agentura Hospodyňky. Program pro děti bude zahrnovat výtvarné a sportovní aktivity, ke kterým se mohou připojit i jejich rodiče, ať už jde o skákání v pytli, malování vlastních triček či využití skákacího hradu. Pro děti ve věku do dvou let lze ve stanu, který je pro tyto účely na festivalu zajištěn, přebalit svou ratolest na přebalovacím stole, nebo ji ohřát v mikrovlnné troubě přesnídávku. Děti do 15 let mají na festival vstup zdarma. Připraveno je i zvýhodněné rodinné vstupné.

Další potěšení na Respect festivalu: Program open air festivalu počítá i s doplňkovým programem, prezentací mimoevropské kuchyně (etnocatering), vegetariánským občerstvením Góvinda, kavárnou, čajovnou, vinárnou, stánkem s grilováním masa či představením rukodělných dílen s hosty z uprchlických táborů. Nedílnou součástí open air festivalu bude také prezentace nevládních neziskových aktivit jako např: Člověk v tísni, Amnesty International, Poradna pro uprchlíky či Berkat – Refufest. Chybět nebudou ani stánky s prodejem hudebních nosičů a další.

Doprovodné koncerty: V doprovodných koncertech festivalu navazujících na vyprodané vystoupení Gotan Project se představí špičkový polský klezmerband Kroke (10.5., Španělská synagoga), prudce stoupající hvězda na nebi evropských písničkářek Sophie Hunger (25.5., Palác Akropolis) a recitál Dáši Voňkové (1.6., Palác Akropolis).

Předprodej: Ticketpro
Cena vstupenky: 450Kč (1 den), 550Kč (oba dny)
Děti do 15 let vstup zdarma.
Festivalový web: http://www.respectmusic.cz

Bookmark It

Hide Sites

„Nové album je oslavou africké přítomnosti v Americe a způsobu, jakým se stala součástí Latinské Ameriky,“ vysvětluje autorka. „Kultura,hudba a my sami jsme mixem Španělů, Indiánů a afrických kultur. AFRODIASPORA oslavuje zkušenost lidí, kteří podstoupili neuvěřitelnou cestu, na které přežili jen ti nejsilnější,“ říká Susana Baca a dodává: „Cítím hudbu Kuby, Columbie, Ekvádoru, Argentiny, Venezuely a Puerto Rica tak, jako kdybych to byla já. Cestovala jsem do mnoha míst, kde v Latinské Americe žijí potomci Afričanů. Mnohá místa jsou chudá a zapomenutá vládou, ale na druhé straně mají velkou spirituální sílu, která zdůraznuje africkou přítomnost. Proto jsem se pokusila zaznamenat písně z těchto mist a poctít společnou krev a způsob, jak Afrika ovlivnila Ameriku.”

Hudební výlet napříč americkým kontinentem si letos můžou užít i příznivci world music u nás, protože jednou ze zastávek evropského turné bude i pražský Lucerna Music bar. Susana Baca jej rozezní se svou kapelou už v úterý 10. Května! Pořadatelé pojali tuto událost ve velkém stylu a tak pozvali i velmi zajímavou předkapelu – v Čechách žijící energické kubánce Santy Y Su Marabú – a po koncertu Susany Bacy slibují ještě taneční afterparty, na kterou specielně přiletí DJ Gadjo.cz, který moderuje pořad Všechny hudby světa na Radiu 1.

Lístky jsou k dostání v předprodejích Ticketpro, Ticketportal a Ticketstream za 390 Kč + distribuční poplatky na stání
a 590 Kč + poplatky na sezení a nejlevněji, bez poplatků klasicky na pokladně klubu Lucerna Music Bar.

Susana Baca / Peru, Santy Y Su Marabú / Kuba, DJ Gadjo.cz / Radio1
10.5. Lucerna Music Bar, Vodičkova 36, Praha 1
www.susanabaca.com, www.musicbar.cz, www.joesgarage.cz

Bookmark It

Hide Sites