Ještě než si trochu představíme samotné etiopské reggae, stojí za zmínku na úvod ukázka etiopského jazzu pod tímto odstavcem. Taková parádní muzika se tam hrál už na přelomu 60 – 70. let dvacátého století . Tento song z roku 1974 je absolutní klasikou řánru od Mulatu Astatke jménem „Yegelle Tezeta“, a právě tuto instrumentálku si nedávno vypůjčil Damian Marley do svého duetu „As We Enter“ s Nasem. Track najdete na jejich společném albu DISTANT RELATIVES, která se dle obou autorů tématicky k tomuto článku odkazuje ke kolébce civilizace – Máma Africa! Mimochodem „As We Enter“ je pilotním singlem tohoto alba, jehož nový videoklip najdete už nějakou dobu v archívu našeho mediaplayeru. Tady je originální riddim…

Po malé odbočce se ale teď už vraťme k původní etiopské muzice, která je nesmírně bohatá a pestrá. Každá tamní etnická skupina obyvatel je vlastně spojena s vlastním zvukem. Některé podoby tradiční muziky jsou například silně ovlivněny folklórem ze Somálska. Jiné zase mají silný křesťanský element a další v oblasti Wollo na severo-východě země pro změnu muslimský styl, kterému se  říká manzuma. Ten byl původně zpíván jen amharsky, ale jak se rozšížil i do oblastí Harar a Jimma, tak se začalo zpívat i jazyce Oromo.

Objevil jsem skvělou stránku ETHIOPIAN REGGAE VIDEOS s mnoha odkazy na videoklipy spojené s Etiopií (ať už autorsky, nebo alespoň lokací natáčení). Asi nejznámnějším etiopským reggae zpěvákem je Eyob Mekonnen, tady je link na poslech jeho alba. V síti nám uvízl i Zeleke s koncertním záznamem „Almaze„, který prý patří mezi tamní goldies hits. Za pozornost stojí i výborná moderní pecka „Reggae Kemisa“ od Samere Kiros feat. Hailu nebo „Unfaithful Heart“ od rasty, který si říká Johnny Ragga. To jsou asi dva nejvíc dancehall tunes, co jsem potkal, ale ještě pár překvapení určitě zažijete..

Narazil jsem taky na zajímavý song „Jah Jah Mek Di Whole A We„, který nazpíval Sydney Salmon. O jeho původu nic nevím, ale je zajímavé, že zpívá v patois, takže to může být jeden z karibských přistěhovalců. Mimochodem v Etiopii je také kousek země, kterou věnoval Jamajčanům při své návštěvě na ostrově sám císař Haile Selassie I. Vyrostla tam známá komunita Shashamani, o které vzniknul pozoruhodný český dokument ONE LOVE. Závěrem odstavce o etiopském reggae si pak musíte dát ukázku z pouličního koncertu Amharic Reggea. To vám asi napoví víc, než tisíc slov..

Mezi etiopskými videoklipy jsem našel i další zajímavou moderní muziku, které je více či méně spojená s tamní tradiční hudbou. Ochutnejte třeba „Addis Blue Mile“ od Caremella, Tadesse s usměvavou hymnou „Smile Ethiopia“ nebo Yebeteseb Fikir s „Mayed„. Zajímavé jméno je taky Alex Olympia s peckou „Olimpia Chemistry“ nebo pravděpodobně hodně velkou etiopskou star  jménem Temerat Desta a jeho songy „Ayekebdem Woye„, „Ethiopia“ nebo hiphopový feat. Abiy aka Big-C jménem „Deju RMX„. Už jste taky konstatovali, že v amharštině zní dobře i tamní mainstream? Zkuste teď třeba více tradiční zpěvačku Bezawit Zeleke s hitem „Menor Jemrialhu“ a v neposlední řadě totální nářez – videoklip – baladu o národním hrdinovi „Amoraw Wudmeh„, který zastavil Mussoliniho postup Etiopií.

Lomesh

PS. Při tomto nočním hudebním putování Etiopií jsem narazil i na dvě mně dosud neznámá jména, o která bych se s vámi rád teď podělil: V Izraeli žije zpěvačka, která si říká Odelyah a dělá hodně zajímavý mix reggae, soulu, funku i folku. Tím druhým jménem pak je star západoafrické Ghany jménem Rocky Dawuni. Jeho trefně pojmenovaným songem „African Reggae Fever“ se s vámi pro dnešní noc loučím. Těším se zároveň na vaše reakce pod článkem, protože jestli vás to zajímá, tak budeme v těchto exotických ochutnávkách muziky z různých zemí světa pokračovat…

Užitečné odkazy:
Etiopská variace YouTube > www.diretube.com
Velká kolekce tradiční i moderní hudby Etiopie > www.addismood.com

Italové vtrhli od Etiopie v roce 1935 a Haile Selassie proti nim vedl tvrdý odpor. Přesto ale nakonec musel v květnu 1936 odjet do exilu. O měsíc později, v červnu 1936 se objevil ve švýcarské Ženevě, kde na půdě OSN, apeloval na Spojené národy ve svém nejznámnějším projevu, z kterého později Bob Marley udělal písničku „War“. Přestože dnes jej někteří nazívají diktátorem, Haile Selassie si stál za svým a byl advokátem proti rasismu, chudobě, nevzdělanosti, násilí a nespravedlnosti. V lednu 1941 se nakonec přes mnohé technické nevýhody etiopské armády podařilo za podpory Velké Británie vyhnat Italy ze země. Když se pak zpátky dobyli i hlavní město Addis Abeba, Selassie byl znovu dosazen na trůn jako Etiopský císař, kterým byl až do roku 1974. Jeho význam je pro afroameričany zásadním z mnoha důvodů. Byl to jediný rastafarián v podobné funkci, navíc měl již zmiňovaný královský rodokmen, který je vnímán jako spojení esence křesťanství a židovství. V neposlední řadě dokázal úspěšně vést odpor proti bílým utlačovatelům a navíc pro něj bylo zásadní vzdělaní národa, které považoval za hlavní pramen života země a ochránce její budoucnosti. A to se netýká jen Etiopie nebo Jamajky, ale kterékoliv země na světě.

* Lomesh

další odkazy:
korunovace Haile Selassie I
The speech of Haile Selassie I. to the United Nations from 1963 (english)
Haile Selassie I @ wikipedia
http://go.to/rastafari
Etiopské ikony
Cyber Ethiopia

Jsou umělci, kteří vzbuzují davové šílenství. Fanoušci jim nedají vydechnout a novináře mají věčně v patách. Hovoří se o jedinečném talentu a životním Příběhu s velkým P. Jsou i umělci se stejně velkým talentem a dost podobným příběhem, kteří kupodivu novináře nezajímají a fanoušci kvůli nim neblázní. Do té druhé kategorie patří hrdina tohoto článku Winston Jarrett. Chcete důkaz talentu? Máte jej mít: „Up Park Camp“, „True Born African“, „Sunday Coming“, „The Preacher“ anebo třeba „Sleeping In The Park“. Samé klasické hity, i když ne vždy známé z jeho podání. Chlapík, který ‘byl u toho‘. Nahrával pro všechny významné producenty svojí éry od Coxsone Dodda, Duke Reida a Prince Bustera přes Lee Perryho po Joe Gibbse. Muž, jenž sedával u jednoho ohně s Bobem Marley a byl svědkem jeho přeměny z násilnického rudebwoye ve spirituálního rastamana. Hudební pravá ruka Altona Ellise, spoluautor jeho nejlegendárnějších pecek. Kvalitní značka stejně dobrá v rocksteady, reggay i roots. Zpěvák s příběhem tak typizovaným, že se zdá, jako by podle něj na Jamajce vyráběli muzikanty sériově…

Typizovaný příběh si vyžaduje typizovaný začátek. Takže: Winston Jarrett se narodil v roce 1940 v Lime Tree Garden, což je vesnička patřící k farnosti Svaté Anny. Kdo ještě z významných jamajských zpěváků se zde narodil? Bob Marley, Burning Spear a také třeba Marcus Garvey (ten se ovšem zpěvem neproslavil). Ani Winstonovo dětství se z nevymykalo z rámce běžného životopisu oné doby. Rodiče spolu nevycházeli a když bylo Jarrettovi pět let, jeho matka se přestěhovala do Kingstonu a vzala si jej s sebou. Winston vyrůstal v neradostném prostředí kingstonských slumů, takzvané ‘betonové džungle‘. Osudem se mu nejprve stala nechvalně známá čtvrt Trenchtown, později se přestěhoval o pár ulic do Jonestownu. Život v ghettu nenabízel mnoho možností k výdělku, a tak když Winstonovi sehnal starší bratr práci na trhu, Jarrett ji radostně přijal. Pro mladého člověka z ghetta takové zaměstnání představovalo alespoň minimální existenční jistotu. Přesto však byl život obyvatel Jonestownu neradostný a jednou z mála kratochvil, kterou měli, byla pochopitelně hudba. I Winstona fascinovala. Jeden z jeho přátel měl holičství, kam chodil s kytarou mladý chlapec jménem James Chambers. Od něj se Winston naučil několik prvních akordů. Sotva tehdy tušil, že jeho mladší kamarád se později proslaví; to až si změní jméno na Jimmy Cliff… Mládí v Jonestownu mělo pro budoucího hudebníka jednu podstatnou výhodu. Automaticky se dostal k těm správným lidem. Považte, kousek vedle bydlel Delroy Wilson, Joe Higgs, všichni tři členové The Wailers a mnozí další. Pro Winstona Jarretta se však stal osudovým jiný soused-Alton Ellis.

Alton se mezi svými přáteli těšil přirozenému respektu, jednak byl o něco starší a pak už měl za sebou i praktické zkušenosti z hudebního průmyslu, když nahrál v duu s Eddie Perkinsem partu singlů pro Studio One ‘Coxsone‘ Dodda. V roce 1965 však Eddie Perkins odešel z Jamajky, ve snaze získat lepší živobytí ve Spojených Státech. Pro Altona Ellise to bylo zlomové období. Přemýšlel nad koncem hudební kariéry, naštěstí se však nechal přesvědčit k novému začátku. A jako druhy si k návratu zvolil Eggara Gordona a Winstona Jarretta. Vzniklo tak mocné trio Alton Ellis & The Flames. Pochopitelně, světla reflektorů mířila na frontmana, avšak Winstonův příspěvek byl taktéž významný. Nejenže zpíval harmonie, podílel se i na psaní písní.

Psala se druhá polovina šedesátých let a Jamajka se od frenetického tempa ska zklidnila ve vlnách romantického rocksteady. Na dveře nahrávacích studií denně klepaly zástupy mladých umělců, kteří se snažili prosadit, ale jen zlomku se to opravdu podařilo. The Flames zkusili své štěstí na Bond Street ve studiu Treasure Isle vlastněném ‘Duke‘ Reidem. Úspěšně prošli přísným přezkoušením u obávaného Leroy Colea, Reidova předního selektora a vyhledávače talentů. Záhy začali v tamním dřevem obloženém studiu nahrávat songy, z kterých se staly nesmrtelné hity, jako třeba „Girl I’ve Got a Date“ nebo „Dancecrasher“. U druhého titulu stojí za to se zastavit. The Flames jím vydali jakýsi manifest, zaměřený proti rudebwoys, ostrým hochům z ghetta, kteří se životem protloukají, jak se dá a nehledí přitom doprava ani doleva. The Flames jim radili, aby svou agresivitu vybíjeli kupříkladu boxem – ‘You could be a champion, just like Mr Bunny Grant.‘ V kontextu dobové hudební scény se jednalo o statečný akt, který The Flames podpořili i dalšími nahrávkami jako „Cry Tough“, „Blessings of Love“ a „The Preacher“. Zatímco prominentní rudebwoy Peter Tosh se holedbal ‘I’m the toughest‘, The Flames mu pokládali sugestivní otázku ‘How can a man be tough, tougher than world?‘ Ellis tehdy obviňoval Marleyho a jeho kumpány z glorifikace rudebwoys a nutno podotknout, že vztahy mezi oběma formace se dočasně přiostřily…

Spolupráce s Dukem Reidem měla svá specifika. Tento bývalý policista chodil neustále ozbrojen a nikomu se nedoporučovalo jej naštvat. Neměl rád konkurenci a některé jeho metody lze bez obalu označit za mafiánské. Ale jak přiznává i Winston Jarrett-byl to muž dvou tváří. Nečinilo mu problém poslat výtržníky na konkurenční diskotéku, avšak měl pochopení pro těžký život v ghettu a pomáhal lidem v nouzi. Jarrett od něj například kupoval desky za sníženou cenu a pak je s profitem prodával v hudebních obchodech. Takto si zajišťoval alespoň nějaké živobytí, protože příjmy z nahrávání byly minimální. Přesto se na hudbu nevykašlal, byť Winstonovo svědectví dnes vypadá jako poselství z jiné planety. ‘My jsme nezpívali kvůli penězům, ale pro lásku k hudbě. A když si chtěl získat dobrou dívku, takovou, která měla dobrou pověst v komunitě, slušný vzdělání a podobně, tak si tě jako zpěváka hned zamilovala. Takže si zpíval kvůli holkám!‘

Úspěchy Altona Ellise a The Flames nenechávaly v klidu Coxsone Dodda, majitele legendárního Studio One. A jelikož Duke Reid neměl se skupinou uzavřený exkluzivní kontrakt, začali The Flames souběžně nahrávat i pro Dodda. Ve Studio One pak vznikla například slavná skladba „I’m Still in Love“, jejímž remakem před pár lety zdecimoval světové hitparády i Sean Paul. V roce 1969 vyrazila skupina umělců ze Studio One na turné po Velké Británii. Mezi jinými se tohoto zájezdu zúčastnil i Alton Ellis, zatímco jeho kamarádi zůstali doma v Kingstonu. Zážitky z této cesty utvrdily Ellise v rozhodnutí opustit Jamajku. Počátkem sedmdesátých let se přestěhoval do Kanady, a přestože se na ostrov pravidelně vracel, pramen jeho hitů se přeci jen ztenčil. Bylo to důležité období i pro Jarretta, neboť chtě-nechtě musel vystoupit ze stínu svého slavného přítele. A stalo se tak díky sólové skladbě „Ease Up Mr Officer“, kterou nahrál pro Duke Reida. I tento song má svůj příběh, představující další typickou součást životopisu reggae zpěváka – pobyt ve vězení kvůli držení marihuany… A v tomto příběhu se objevuje i velmi důležitá postava, která ovlivnila nejen Winstona Jarretta, ale i velké množství umělců jeho generace na čele s Bobem Marley- onen pytlíček marihuany, kvůli kterému se chvíli díval na svět skrze mříže, dostal od Mortimera Planna. Tento svérázný rastafariánský myslitel a filosof se stal ideovou inspirací pro většinu muzikantů ze západního Kingstonu. Na jeho dvoře nedaleko Studio One se scházel jamajský hudební výkvět, aby poslouchal Plannovy výklady o Africe, tíze otroctví a kolonialismu, o potřebě povznesení černého lidu. Mortimer Planno byl i bubeník znalý stylu nyabinghi, reziduu původní kultury afrických otroků zavlečených do Karibiku. Jednalo se o postavu natolik charismatickou, že záhy si umělci pod jeho vlivem nechávali růst dready a hlásit se k rastafariánství. S novým uvědoměním se změnila i hudba. Jestliže předtím vzhlíželi jamajští muzikanti k americké černošské hudbě a přední producenti se snažili stát lokální obdobou Motownu, nyní se zdrojem inspirace stala mýtická Matka-Afrika.

Pro Winstona Jarretta se však nejednalo o nijak převratnou změnu. The Flames nahrávali songy s celospolečenskou problematikou dávno předtím a ani téma černošské hrdosti jim nebylo cizí. Rastafariánská ideologie se pro ně stala jen logickým vyústěním dosavadní kariéry. Po Ellisově odchodu si pak jen skupina v duchu dobových trendů změnila jméno na Winston Jarrett & The Righteous Flames. Jen ty dready si nechal narůst až později. ‘Moje máma by mě kvůli nim zabila.‘ říká.

Jarrett v průběhu sedmdesátých let nahrával pro celou řadu producentů. A jeho příklad též bohatě ilustruje ne vždy zcela košer metody, které producenti používali pro zvětšení svých zisků. K nejoblíbenějším patřila změna jména interpreta, která mátla kupující. Díky tomu dnes můžete najít Jarrettovy songy připisované tu „The Righteous Holmes“ (Coxsone Dodd), tu „The Intruders“, „The Crashers“ (obojí Joe Gibbs), „The Hurricanes“ (Lee Perry) či „Soul Ofrous“ (Duke Reid) anebo „T-Man and The T-Bones“ (Sidney Bucknor). Nemluvě již o jménu „Adam and Eve“, pod níž Aston Barrett vydal singl „Solid As A Rock“… Protestovat nemělo smysl, producentům prošlo vše. Jak ostatně ilustruje historka o okolnostech vzniku písně „Should Have Been Me“. Jarrett ji hodlal vydat sám, avšak nevlastnil nahrávací studio. Dohodl se tedy s Coxsonem Doddem a pronajal si studiový čas u něj. Sehnal a zaplatil hudebníky a song nahrál. Dodd přihlížel nahrávací session a když chtěl Jarrett odejít s hotovým produktem, Coxsone jej zastavil. ‘Co to děláš?‘, otázal se. ‘Beru si svoje pásky‘, odvětil Winston. ‘Ne, ty pásky zůstanou tady ve studiu.‘ ‘Jak to myslíte, pane?Zaplatil jsem za muzikanty a studio!‘ Dodd však jen stroze dodal: ‘Mě se ten vál líbí, takže je to odteď můj song‘.

Jinde to nebylo o nic lepší. V roce 1974 nahrál Winston Jarrett (napůl s Horace Andy) desku KINGSTON ROCK. Od producenta Brenta Clarka však nikdy neviděl ani cent. Zato však můžete toto album najít v nesčetných vydáních, někdy i pod jménem EARTH MUST BE HELL. Nedivte se, doprovodnou kapelou byli The Wailers a když tento fakt zdůrazníte na obalu, o prodejnost již nemusíte mít starost…

Všechno špatné má však i svou pozitivní stránku. Okukováním slavných producentů se Jarrett mnohé naučil. Když pak za ním přišel Tony Shabbaz s návrhem na nahrání lp, zužitkoval tyto zkušenosti ve vlastní produkci. Vznikla tak dvě alba – MAN OF THE GHETTO (1977) a RANKING GHETTO STYLE (1980). Jména zúčastněných muzikantů říkají vše – Sly & Robbie, Tommy McCook, Gladstone Anderson, Bobby Ellis, Skully Sims, Dirty Harry a další. Hotová encyklopedie legend. Obě desky podle toho vypadají. Bohužel tyto skvosty stále čekají na citlivou reedici a pokud nemáte dost štěstí (a finančních prostředků) na koupi vzácných originálů, zůstanete odkázáni na mp3 kolující v nepřehledných zákrutách warez serverů. To neméně kvalitní album WISE MAN z roku 1979 naštěstí vyšlo nedávno v reedici u Tamoki Wambesi. Obsahuje velké hity „Sleeping In The Park“, „Rocking Vibration“ či „I-Shen Galore“ a vřele vám jej doporučuji. Jarrett na něm září od začátku do konce a plně zúročuje léta tvrdé muzikantské dřiny. Poctivý zpěvák kovaný lekcemi od skvělých hudebníků. Jak odlišný přístup přinesly další roky… ‘Dneska kolikrát brečíš, když slyšíš, co někteří lidé dělají. A ptáš se sám sebe, jestli to není jenom plýtvání studiovým časem a místem na páskách.‘ povzdechl si nedávno v jednom rozhovoru.

Osmdesátá léta ‘staromódním‘ zpěvákům jako Winston příliš nepřála. Na delší dobu se odmlčel nejen on, ale i Culture, Israel Vibration a další. Až na úplný závěr této dekády jej, docela náhodou, potkal Bob Schoenfeld, hlava labelu Nighthawk. Nighthawk v osmdesátých letech vydával alba veteránům jamajské hudby jako The Gladiators, Justin Hinds, Leonard Dillon či The Itals. Protože jejich pojetí reggae v té době již dávno vyšlo z módy, nesetkala se alba z Nighthawku s úspěchem a jsou dnes dost přehlížena (a to i v kontextu tvorby oněch interpretů). Dost neprávem, řekl bych, to by ale byl námět na jiný článek. Pro nás je důležité, že pro Boba Schoenfelda nahrál Winston album JONESTOWN. Jonestown asi není tak klasická a nabitá deska jako třeba Wise Man, nicméně jednalo se o solidní počin a Jarrett se jím takříkajíc vrátil do děje. V devadesátých letech pak mohl mimo jiné vydat svá alba KINGSTON VIBRATIONS, SOLID FOUNDATION a TOO MANY BOUNDARIES i u renomovaných značek RAS a Heartbeat. The Righteous Flames začali vystupovat po světě a těší se ze zvýšeného zájmu o jamajskou hudbu. Paradoxně teprve v důchodovém věku se může Winston Jarrett konečně slušně živit hudbou.

Začaly vycházet i kompilace shrnující tvorbu tohoto přehlíženého veterána. Studio One vydalo pěkný výběr CRUCIAL TIMES jako jeden díl v sérii na počest padesáti let Coxsone Dodda v hudebním průmyslu, americký label Young Tree přidal 2cd antologii SURVIVAL IS THE GAME (bohužel přehlížející alba MAN OF THE GHETTO a RANKING GHETTO STYLE) a konečně francouzská Sankofa přišla s kolekcí hitů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let nazvané RISE UP! Ostatně Winston Jarrett ještě nepověsil svou písničkářskou brašnu na hřebík. Před pár lety nahrál album CHILDREN OF THE GHETTO pro Jah Shaku. Nabízí se otřepané přirovnání k bájnému ptáku Fénixovi-když si myslíte, že je po něm, vždy stane z popela (a to bohužel doslova; před devíti lety shořel jeho dům a v plamenech navždy zůstalo hodně unikátních pásek ze sedmdesátých let). Takže typizovaný příběh? Snad, ale právě ty jsou nejlepší.

Ferro

Zion Squad před dvěma a půl lety vydal svoje debutové album. Co se během té doby v kapele změnilo?

Hodně, předně jsme změnili složení. Taky je nás víc… a hudebně jsme se taky rozrostli. A vyrostli jsme:)     

Nejvýznamnější změna je určitě na postu zpěváka. Proč k ní došlo?

Šlo hlavně o soukromý postoj našeho zpěváka k vedení kapely v Prostějově, když sám bydlí v Brně, s jeho prací…..a kariérou sólového reggae zpěváka.

Jak probíhalo hledání náhrady?

Poměrně jednoduše – překvapení, že? V kapele máme dost šikovných zpěváků a Kája (Kayaman), bývalý bubeník, byl zkrátka jasným nástupcem. Přesvědčil nás hlavně pohyb jeho pánve při dancehallovém rytmu – a uznej to je pro kapelu, která stojí za zpěvákem, zásadní.

To je:)  Bude se s novým hlasem měnit i styl a sdělení skupiny?

Styl jsme obohatili – hlavně jsme zpomalili.Velký vliv na to mají i 2 nový členové – Turek na bicí a Tony na kytaru – oba dva se silným jazzovým a funkovým základem. A co se týče sdělení – nemění se. Zpíváme o lásce, odpovědnosti, jednotě, ale i skvělých párty a pěknejch holkách – prostě zpíváme o životě.

Tony je ze spřátelené formace Modrá Opice, že?

Jo je to tak – stejně jako Turek. Hlavně jsme to nechtěli prozrazovat…je to tajemství. Znáš Modrou Opici?

No znám jejich profil na bandzone, jinak toho o nich mnoho nevím…

Moc dobře se známe. Společně děláme koncerty, navzájem si přetahujeme členy a fanoušky:)

Taky jste spolu vyrazili do Holandska. Jak se dostanou mladí reggae hudebníci z Prostějova do Země Tulipánů?

Úplnou náhodou, díky právě zmiňované Modré Opici. Ale samozřejmě také díky naší hudbě:) Byli jsme tam díky programu partnerských měst s městem Hranice na Moravě, kde Modrá Opice působí.

Jak na vás reagovali místní?

Kladně, někdy je zaujala čeština a jindy hudba. Ale na 100% jsme si to nejvíc užili my. Všechny mlýny, tulipány, mlýny a tak….

Navázali jste tam kontakt s nějakou místní reggae skupinou?

Ne to ne – v podstatě jsme se ani s žádnou místní kapelou na stagei nepotkali. Koncerty jsme měli dohromady s Opicí a se zbytkem celé české výpravy – takový cirkusáci:D

Občas pověsíte na net novou písničku, neplánujete nové album?

No, popravdě věšet semtam nějakou pecku na net je pro nás asi mnohem jednodušší a leckdy přínosnější než nahrávat album. Ví se o nás častěji a finančně je to pro nás přijatelnější, ale chápeme fanoušky. Album, pro každou kapelu znamená ukázat, kam se za tu dobu dostala. Je to vždycky nenahraditelná zkušenost – album plánujeme vydat zhruba v půlce roku 2011. A už teď dáváme songy dohromady.

A co vydat nějaký singl na vinylu? Lákalo by vás to?

Určitě! Ale zatím nemáme vydavatele/sponzora – sami to utáhnout nedokážem – aspoň zatím. Rozhodně máme jasno o prvním singlu, kterej bysme vydali.

Prozradíte který, anebo je to tajemství?

Prozradíme jen část, abysme to nezakřikli. Představujeme si riddim One Time, z naší produkce, jako oslavu českého reggae s kupou featuringů a úžasným klipem. A už jenom odpálit si a usrkávat mojito…

To zní dobře:) Přemýšleli jste nad možností udělat vlastní riddim a nahrát na něj vokály od místních zpěváků a DJs?

Určitě, ale všechno zatím řešíme jen přes featuringy. Ale na větší producentské alotrie přijde určitě jednou čas. 

Na kterých festivalech se chystáte letos vystoupit?

V plánu jich pár máme, ale hodně koncertů jsme museli odříct, kvůli přeskupování kapely. Co se týče přímo léta a konkrétních akcí, tak první koncert Zion Squad bude na Reggae Meetingu a na Prostějovsku to bude festival PlumLove. V jednání máme dalších 9 koncertů po celé České republice, takže sleduj web.:)

Oukej, určitě budu:) Díky moc za čas a trpělivost!

Není zač, naopak my děkujeme. Hodně úspěchů a ať ti Nejvyšší žehná.

Jaké jste měl hudební základy? Měl jste nějaké zkušenosti v hudebním businessu, než jste se stal součástí Tetrack?

Měl jsem jen velmi málo formálního hudebního vzdělání. Měl jsem pár hodin na střední škole. Většina z nás tam chodila jenom proto, že jsme museli. Nicméně pořád jsem se pohyboval kolem muziky anebo muzika byla kolem mě. Poprvé mě do hudby jako do tvořivého procesu uvedl můj otec. Psával totiž písničky a pak je zpíval po celém domě. Jednu z jím napsaných písniček pak nahráli v Americe, v Nashvillu.  Mohlo mi být tehdy tak 5 či 6 let.

Jak jste poznal své kolegy (z Tetracku) Paula Mangaroo a Dave Harveyho?

Všichni jsme vyrůstali ve stejném sousedství.

Producentem hudby Tetracku byl Augustus Pablo. Jak by jste popsal jeho přínos? Dával vám Riddimy, anebo byl jenom aranžér?

Předně, Augustus Pablo je můj hudební mentor. On byl první osobou, která mi řekla, že jsem talentovaný autor. Pablo mi dal mou první kytaru a řekl mi, že mi pomůže při psaní songů. Byla to jediná kytara, kterou jsem vlastnil až do Vánoc 2009, kdy mi děti koupili jinou. Pablo miloval původní tvorbu, následkem čehož drtivá většina songů Tetracku, které produkoval, jsou originály. Instinktivně věděl, jak dostat z mých songů to nejlepší. Byl to bezesporu výborný producent a muzikant.

Co si myslíte o Lee ‘Scratch‘ Perrym? Jak se vám s ním spolupracovalo?

Spolupráce s Lee Perrym byla něco neuvěřitelnýho. Měli jsme ho v úctě kvůli jeho pověsti a byli jsme takřka ochromení už z toho důvodu, že jsme  byli ve studiu a nahrávali desku. Pamatuji se, jak jsem se ho ptal na něco ohledně songu  ‘LET’S GET TOGETHER‘, který jsme právě nahrávali. Řekl: ‘don’t worry bout dat youteman….we will take care of dat inna di mix‘ (Nedělej si z toho hlavu, mladej… O to se postarám při mixu)

V sedmdesátých a osmdesátých letech (v době okolo vydání LP ‘LET’S GET STARTED‘) získalo mnoho jamajských skupin kontrakt od Island Rcs a Virgin Rcs. Dostali jste tehdy nějakou nabídku od velkého labelu?

Tetrack v té době neobdržel žádnou nabídku. Nejsem si jistý, jak by jsme reagovali, kdyby nám někdo nabídnul smlouvu. Chápej, v Tetracku jsme nehledali kariéru v hudbě. Všichni jsme měli dobrá zaměstnání a byl to pro nás prostě koníček.

Také jste nahrávali pro Gussieho Clarkea a jeho label Music Works. O Clarkovi se říká, že je jiný, než ostatní jamajští producenti. Soudě podle vaší zkušenosti, je to tak? A jak?

Gussie Clarke a label Music Works se rozhodně liší od většiny jamajských producentů. Gussie je především obchodník, který shodou okolností miluje hudbu  a  má pro ni to správné ucho. Ke svému labelu přistupuje a vede ho jako  business. Vždy by použil ty nejlepší muzikanty, studio a inženýry, kteří byli k dispozici. Měl také vizi a vnímal spojení mezi ´dobrými songy a dobrými umělci´. V důsledku toho jsme měli s Gussiem velmi úspěšný vztah. Psal jsem songy, dával společně s muzikanty dohromady riddimy a dělal demo vokály. Také jsem byl výrazně zapojen do nahrávání zpěvů, aranžování harmonií a společně s Tetrackem do zpívání doprovodů. Ve skutečnosti to byl úspěch, který jsme já a Gussie měli, jenž mu vydláždil pozici k tomu, aby se dnes stal jedním z, ne-li tím největším a nejrespektovanějším hudebním vydavatelem na Jamajce. Když se podíváš na jeho největší alba a songy, které Gussie produkoval ve svém vrcholném období, najdeš moje jméno CARLTON HINES úplně všude.

Pokoušel jste se o sólovou dráhu, když se Tetrack rozpadl?

Nikdy jsem se nepokoušel o sólovou kariéru a ani mě nikdy nezajímalo ji mít. Udělal jsem jednu sólovou nahrávku ´She Loves Me´. Pablo měl riddim, já jsem napsal písničku a on mě požádal, abych ji nazpíval. V tu dobu se Tetrack jako skupina rozpadl.

Hodně jste spolupracoval s Gregory Isaacsem, psal pro něj písničky a produkoval jeho alba. Je to váš oblíbený zpěvák?

Gregory Isaacs je bezesporu jeden z mých nejoblíbenějších umělců. Má unikátní styl a typický  sound. Udělali jsme spolu tolik práce, protože byl v té době nejdostupnější.

Jak těžké je provozovat na Jamajce svůj vlastní label? Jaká je umělecká politika Artistic Production?

Nejtěžší na provozování vlastního labelu ARTISTIC PRODUCTION jsou náklady. Nicméně myslím, že to platí obecně. Naše politika (moje a mého bratra Jimiho Hinese) je hlavně pokračovat v práci zejména s novými umělci a pomáhat jim v rozvoji. Business může přežít jedině, když budou přicházet noví umělci. Chceme pokračovat v příspěvku k růstu a rozvoji reggae nejen lokálně, ale i mezinárodně. Věříme, že jsme k tomu nad jiné vybaveni. Rozumíme businessu, máme pěkné malé studio přímo v srdci DREWSLANDU a vždycky máme po ruce dost výborných songů.

Kde se vzala myšlenka na návrat Tetracku? Jak se na to tvářili ostatní členové?

Myšlenka na znovusjednocení Tetracku vysela ve vzduchu nějakou dobu. Hlavní lidé za tou myšlenkou byli můj bratr Jimi Hines a moje sestra Bunny Brissett, která zpívá s Israel Vibration. Jak Paul tak i Dave byli mimo hudební business po mnoho let. Paul rozhodně neměl zájem. Dave zpočátku zájem projevoval, ale pak se rozhodl, že se nezapojí. Byl jsem jediný člen skupiny, který byl zapojený v hudebním businessu po celou dobu. Skupina dnes sestává z Carltona Hinese a Norrise Reida. Co se má stát, to se stane. Jen shodou okolností se Norris nestal členem Tetracku ještě předtím, než se stal členem Viceroys.

Byla to velká radost být zpátky ve studiu a nahrávat. Fakt, že idren Norris je součástí Tetracku a že jsme byli ve studiu po více než 25 letech byl prostě speciální.

UNFINISHED BUSINESS je pro mě unikátní album v tom, že se snaží shrnout a přemostit mezeru v čase, kdy Tetrack přestal nahrávat. To se odráží v písničkách, které jsou na albu. Opravdu jsme se pokusili dokončit UNFINISHED BUSINESS Tetracku. Navíc,myslím že album ukazuje světu, že i po tak dlouhé době jsou songy, sound a vibes Tetracku tak sladké, jako byly vždycky.

Jaké jsou vaše plány do budoucna – nahrávání, turné atd?

Album vyjde tohle jaro u BOXGITZ RECORDS (distributora pro ARTISTIC PRODUCTION). Kontroluj      www.myspace.com/tetrack pro novinky a detaily. Tetrack se těší, že udělá víc nahrávek. Hlavní prioritou je vyrazit na turné. Zejména bychom rádi vyrazili do Evropy, kde to vypadá, že hlad po klasických roots umělcích je poměrně silný.

Chceme, aby promotéři a agentury věděli, že TETRACK JE PŘIPRAVENÝ, DOSAŽITELNÝ, DOSTUPNÝ A ČERSTVÝÝÝ!

* Ferro

V rámci festivalu bude také poprvé prezentován snímek Dona McConnella Reggae in The Ruff a taky film Concrete Jungle o životě v jamajském ghettu, který natočil Kurt Fuller. Ze starších filmů se bude promítat dokument „Rastafarians of Jamaica“, který dle oficiálních synapsí představuje rituály jamajských rastů a způsoby, jakými se obrací k božskému pomocí hry na bongo bubny, reggae a kouření marihuany. Mezi dalšími snímky nebude chybět kultovní „Babylon“ z roku 1981 o životě mladých kluků z Karibiku uprostřed Londýna. Hlavní roli si tam tehdy mimochodem střihl mladý Brinsley Ford z The Aswad a objevil se tam i legendární Jah Shaka se svým soundsystémem!

Třetí Jamaica´s Reggae Film Festival 2010 proběhne v Kingstonu v týdnu od 23.2. do 27.2. Většině z nás ale asi nezbývá, než doufat, že vznikne i evropská mutace tohoto festivalu, protože na internetu to asi tak snadno najít nepůjde. Každopádně to můžete zkusit a posílat komentáře a odkazy níže..

Tady je celý přehled programu tohoto filmového festivalu:

Babylon (Franco Rosso, 1981)
Concrete Jungle (Kurt Fuller, 2010)
Coping With Babylon (Oliver Hill, 2007)
Destination Jamaica (George Tait aka Jungle George, 2004)
Duke Vin & The Birth Of SKA (Gus Berger, 2008)
Journey Of The Lion (Fritz Baumann, 1992)
Kids Paradise (Barbara Blake Hannah, 1996)
Made in Jamaica (Jerome Lapperousaz, 2007)
Rastafari (James Ewart, 2010)
Rastafarians of Jamaica (Aran Patinkin, 1995)
Rastafari: Then & Now (Joel Gordon & Patricia Scarlett, 2009)
Rasta’s Paradise (Parine Jaddo, 2008)
Reggae in The Ruff (Don McConnell, 2009)
Road Through The Blue Mountains (Barbara Blake Hannah, 2002)
Ruffn’ Tuff – Founders of the Immortal Riddim (Shizuo Ishi, 2010)
The Story of Randy’s (Christopher & Clive Chin, 2007)

Lomesh

Congos přichází osvobodit lidi hudbou! Opravdová hudba Congos přichází osvobodit lidi. Nyní slyšte: skvělá reggae hudba přichází osvobodit lidi, hudba Congos přichází osvobodit lidi! (z písně National Heroes)

Tak tedy již za pár dní se díky Opravdovému tlukotu a Boží hudbě stane neuvěřitelné skutečností a legendární veterání roots reggae historie – rasta stařešinové The Congos nám zapějí své písně svobody a vykoupení a jejich band snad pozvedne naše duše i zadky. Hou! Před pár týdny mi dal brácha Lomesh jejich poslední (byť tři roky starou) desku SWINGING BRIDGE s prosbou o nějakou recenzi, takže – pozdě, ale přece – spíše jen pár poznámek o té parádní muzice a pokusů o překlad těch důležitých poselství.

Především, na nahrávání SWINGING BRIDGE se po třiceti letech od legendární spolupráce s Lee „Scratch“ Perrym ve studiu Black Ark, alba THE HEART OF THE CONGOS opět sešlo neopakovatené vokální trio v čele s originálním falsetem Cedrica Mytona, sametovým altem Roydela „Ashanti“ Johnsona po pravici a hlubokým barytonem Dericka „Watty“ Burnetta po levici, plus dalším kvalitním back-vocalistou Kenroyem Fyffem. Všichni pěvci jsou krásně vyladění a jednotní a kongeniálně se povzbuzují, střídají a doplňují, z jejich hlasů cítíte velikou hloubku a pokoru, opravdovou víru a oddanost.

A dále: samotný výčet muzikantů, kteří se sešli k nahrání těch prostých, ale úžasně silných písní hovoří, myslím, sám za sebe. Je jako stručný přehled celé té slavné reggae historie, ale i současnosti. Sešli se zde například fenomenální basák Robbie Shakespeare, klíčový kytarista Earl „China“ Smith a zásadní klávesák Ansel Collins, kteří spolu jako „The Aggrovators“ nahrávali už v polovině 70.let nesmrtelné fláky ve studiu Bunny „Striker“ Leeho. Střídají se zde dvě nepřekonatelné rytmické sekce: taxi-gangsteři Sly & Robbie a roots-radikalové Style Scott & Flabba Holt, a několik dalších vinikajících bubeníků např. Leroy „Horsemouth“ Wallace, kytarista Dwight Pickney, basy a kytary se navíc občas chápe i sám Roydel Johnson.

Dechové sekce Studio One Crew se ujal samotný Headly „Deadly“ Bennet, který již půlstoletí kraluje (ska a) reggae saxofonu (ovšemže spolu s Cedricem Brooksem!). Stejně tak za perkuse usedli v první řadě ostřílení a povolaní binghi-mani Scully Simms a Sticky Thompson (který mj. zpíval v pol. 70.let s Cedricem Mytonem v polozapomenuté kapele Royal Rasses). Nahrávalo se ve slavných studiích Channel One, Lego, Tuff Gong, Lions Den, Harry J a Mixing Lab a nic nebylo ponecháno náhodě ani ve výběru zvukových inženýrů a mix-manů. Zvuku a vůbec celé nahrávce se prostě nedá nic vytknout!

Samotné songy se mi snad ani nechce nějak rozebírat a popisovat, natož hodnotit. Snad jen podotknu, že úvodní singl Revolution je fakt burcující pecka a titulní píseň Swinging Bridge jakbysmet, ale nijak pozadu nezůstávají ani antiglobalizační one-drop Spiritual Organization, real-rockovka National Heroes nebo starozákoní one-way Ten Milion Charriots, ještě radši mám ale lamentaci Lost Sheep a geniální taxikovku Fraud System a samozřejmě dva nyahbingi opusy Concrete Zone a Hills & Walleys na závěr. Zkrátka, toto album je opravdu vyjmečně nabité a vyvážené, téměř vlastně nemá slabých mist – a proto je jeho poslech nutností!

A to ani nemluvím o mocném poselství, které celý tenhle reggae vehikl veze k vašim uším a srdcím! Je zde vlastně nenásilně a nedogmaticky předložena celá rasta doktrína (ovšem jedinkrát zde není zmiňováno jméno žádného etiopského despoty či nějaká bezobsažná klišé a zvolání někdy tak únavné u jiných) a výběr afrických, jamajských lidové a biblických přísloví a moudrosti a zkušenosti duchovních bojovníků a následovníků učení všech těch vnitřních pravd a nejvyšších skutečností. Čirá srdcovka, brácho – ber nebo nech bejt. Dovi v LMB…

* Johanes

Nech se zasáhnout hudbou, nech se oslovit hudbou…ta sladká reggae muzika – Ať vás reggae učí a lekci vám dá, ať vám duchovně požehná! … Tam u zdí Jericha hrála dcera Mariam na cymbály, a ještě dnes můžeme slyšet Jordánu ozvěny… Tak jako hrál Gabriel na trumpetu a David na svou harfu a Michael pěl písně svý a doprovázely ho dítka izraelský… Nech se zasáhnout hudbou…sladkou reggae muzikou… (z písně La Le Bella/ Music)

Revoluce
Cedric Myton & Roydel Johnson

Revoluce, revoluce!
Revoluce – nastal čas!
Revoluce – boj, který má smysl
zas a zas.

Přišli jsme zlomit útlak, ó jé!
A osvobodit porobené!
Spravedlnost volá po míru, Pane,
musíme zastavit zlovolné, ó jé!

Kmenová válka to nevyřeší,
jedině spravedlnost to řeší.

Boháč s jeho majetkem,
půjdou rovnou do pekel.
Myslí, že je mír a bezpečí,
ty však dojdou zničení.

Pravím, ohlašte to celé generaci:
bez spravedlnosti máte válku a destrukci.

A nyní volám: Revoluce, ó Pane!
Každý den se modlím, a pravím, ó jé:
Máme ducha a správnou vibraci,
máme hudbu, jenž nás vzhůru obrací.

Kmenová válka to nevyřeší,
jedině spravedlnost to řeší.

Revoluce, revoluce!
Revoluce – nastal čas!
Revoluce – boj, který má smysl
zas a zas.

Duchovní společenství
Cedric & Y. Myton

Je to nadnárodní společnost, a ta dnes hýbe světem.
Je to nadnárodní společnost a lidé, co tahají provázkem.
S počítačem – jejich pomocníkem, který dnes vládne světem.
Spolu s technologickým pokrokem, padá národ stále hlouběji do pekel.
Moderní technologie mění historii, a vytváří fantazii,
která přináší lidstvu pouze bídu, utrpení a hysterii.

Je to duchovní společenství, jež udržuje lidi pohromadě.
Je to duchovní meditace, jež vede lidskou mysl, ó jé jé je.

Viděl jsem křesťanské reformy, křesťanské reformy,
Viděl jsem, jak byli rastové zrozeni, jak byli rastové zrozeni.
Viděl jsem jak byli bobové haněni, jak byli bobové haněni.
Nyní ti, kteří nesou Jeho jméno jsou po světě rozprostraněni.

Je to tajný spolek, jenž bojuje za lidká práva.
Je to tajný spolek, jenž bojuje za rovná práva.

Viděl jsem křesťanské reformy, křesťanské reformy,
Viděl jsem, jak jsou teď rastové zrozeni, jak jsou teď zrozeni.
A viděl jsem jak jsou nyní rastové haněni.
Ti, kteří nesou Jeho jméno jsou po světě rozprostraněni.

Moderní technologie mění historii, a vytváří fantazii,
která přináší lidstvu pouze bídu, utrpení a hysterii.
Je to nadnárodní společnost, a ta dnes hýbe světem.

Ztracené ovečky
Cedric Myton

Kdož ví, kdož ví…?
Kterak jsem putoval cizími zeměmi, tekutými písky, řekami.
Na mé misii je v plánu dílo Boží.
Máme ještě práci, kterouž je třeba vykonat, já a mí bratří.
Hledat ztracené ovečky, kteréž nebdí, nýbrž spí.
Hledat ztracené ovečky, kteréž pláčou a úpí.
Synu člověka, z tvého vlastního srdce, pojďmež pospolu v jediném akordu.
Nyní slyšte: měli bychom všickni zpívati stejnou písní.
Nyní slyšte: měli bychom všickni hovořiti stejnou řečí.
Nyní slyšte: měli bychom všickni kráčeti stejnou chůzí.
Raději nezapomínej, odkud jsi přišel
a kam nyní kráčeti budeš.
Nyní slyš, ó Pane!
Raději vzpomni, že je čas opustiti Babylon!
Nyní je čas navrátiti se nazpět domů (- na Sion)!

Neboť oheň, oheň, oheň se rozhoří!
A horká, horká, horká láva se povalí!
A Gideon, Gideon se rozběsní!
A horký, horký, horký oheň se rozhoří!

A Babylon bude lapen do pasti krysí.
Pravím, že ten mazaný starý lišák
se chová jako klaun, hrajíc blázna, by obelstil moudrého.
Raději se ho proto střez!

Ó Pane, neboť horký, horký oheň, oheň, oheň se rozhoří!
A horká, horká, horká láva se povalí!
A Gideon, Gideon se rozběsní!
A horký, horký oheň, oheň, oheň se rozhoří!

Rozhoupanej most
Cedric Myton & Roydel Johnson

Rozhoupanej most -
Víš, že se kejvá sem a tam – jak v rock’n'rollu,
tam na hraně by ses však měl mít na pozoru -
Pozor dej:
nežli ztratíš svý bohatství – pozor dej,
nežli přijdeš o svou duši – hej hej!

Život je totiž převelice vážná věc -
někdy prohráváš a někdy vyhraješ.

Nezahazuj svoji hůl nežli řeku přeskočíš.
Nepal mosty, i když je překročíš.

Někdy musíš svou roli rozehrát,
než se na tě může štěstí pousmát.

Někdy by ses měl trochu víc pomodlit,
našemu božímu otci se svěřit.

Někdy je třeba, abys krapet zabral,
abys to potom až do konce dohrál.

Ten, kdož žil nejdéle nejvíce uviděl -
i když od nevidím do nevidím životem šel.

Zase ale až tak moc netlač na káru,
ani to však neber na lehkou váhu.

Tam na tom provazovým mostě
se budeš kejvat nahoru a dolu,
ale tam na hraně bys to měl vzít pod kontrolu -
v tomhletom swingujícím rock’n'rollu -
tam na vrcholu by ses však měl mít na pozoru,
dříve než příjdeš o svý zlato -
měj se na pozoru,
dřív nežli ztratíš svoje nitro…

* přeložil Johannes (2009)

Kapelu založili Cedric Myton s Royem „Ashanti“ Johnsonem a později se k nim přidal se svým hlasem i Watty Burnett, kteří dodnes tvoří srdce této skupiny. Cedric Myton vyrůstal v kopcích ve farnosti Svaté Kateřiny na Jamajce a jeho kariéra odstartovala koncem 60. let, kdy byl členem Tartans. Ti se věnovali klasickému rock steady a ve své době zazářili hlavně hity jako „Dance All Night“ a „Far Beyond the Sun“, které nahráli v kultovním studiu Treasure Isle, jehož majitelem byl Duke Reid, který zároveň vlastnil jeden z prvních jamajských soundsystémů. Roy Johnson, rodák z jamajského Hannoveru začínal zpěvem spirituálů. Později se stal členem Sons of Negus Rase Michaela a díky jeho spolupráci s Lee Perrym se setkal s Mytonem, s kterým později založili The Congos.

Dalším členem kapely byl Watty Burnett. Příliš informací o něm, stejně jako o ostatních členech této kapely není k dispozici. Watty je známý spíše pod přezdívkou „King Burnett“. Narodil se počátkem 50. let v Port Antoniu na severu Jamajky, kde i vyrůstal. Byl nejstarším z devíti dětí a zpěvu se učil ve škole a Baptistickém kostele, který jeho rodina navštěvovala. K hudbě jej přivedl jeho otec, který hrál na kytaru. S Jimmy Nelsonem založil duo Soul Twins a už ve čtrnácti začal po škole dojíždět do Kingstonu, protože v Port Antoniu nebylo žádné nahrávací studio. Tam se také seznámil s Lee Perrym a ve svých šestnácti pro něj natočil svou první nahrávku. Už v té době prý měl velice silný hlas. Jeho přezdívku, uvedenou výše, mu dal právě Lee Perry, který mu jednou řekl: „mluvíš jako král“. Wattymu se však příliš nelíbila a později ji přestal používat. Jeho první sólové album bylo TO HELL AND BACK. S The Congos se dal dohromady v Black Ark studiu při práci na již zmíněné klasice THE HEART OF THE CONGOS.

Díky spolupráci s Lee Perrym se měli The Congos možnost setkat a pracovat i s dalšími legendami, jako jsou kytarista Ernest Ranglin, bubeník Sly Dunbar nebo „Sticky“ Thompson. Ačkoliv po hudební stránce byli vynikající, to co je opravdu odlišilo od ostatních byl jejich zpěv. Johnsonův jasný a silný tenor a Mytonova, někdy až neskutečná, fistule. Díky Perryho produkci získali The Congos kvalifikaci, která neobyčejně zachytila spiritualitu a poselství roots reggae a celé epochy 70. Let. Ačkoliv mělo toto album na Jamajce pouze průměrné prodeje, například v USA a Velké Británii se z něj zakrátko stalo sběratelsky žádané zboží. Nedlouho po vydání se Myton a Johnson vydali každý svou cestou, ale ještě než se rozešli, nahráli spolu desku CONGO ASHANTI. Po rozpadu The Congos už ale nedosáhli takového úspěchu ani neoslovili tolik posluchačů jako v době své spolupráce.

Kapela pak fungovala pod názvem Cedric Myton & Congos. V té době vyšly alba NATTY DREAD RISE AGAIN a FACE THE MUSIC, na kterých spolupracovala i Cedricova žena Yvone. S Wattym pak vydali album REVIVAL. Nakonec se konečně v roce 1990 kapela dala znova dohromady a v roce 2005 to potvdila výborným albem GIVE THEM THE RIGHTS. O rok později násldovala deska COCK MOUTH KILL COCK (vydáno také pod názvem FEAST), které obsahovalo nové vokály nahrané k původním riddimům. Ve stejném roce, tzn. Léta páně 2006, vydali také ve francouzské produkci skvělé album SWINGING BRIDGE s hity jako „Spiritual Organisation“, „Lost Sheep“, „Black Market Babies“ nebo „Hills & Valleys“.

V současné době hrají The Congos ve složení: Cedric Myton, Roy „Ashanti“ Johnson, Watty Burnett a Kenroy Ffyffe. Na bubny je doprovází syn Roye Johnsona.

Diskografie:

Heart of the Congos (1977) Black Ark
Congo Ashanti (1979) Congo Ashanty/CBS
Image of Africa (1979) Congo Ashanty/Epic/CBS
Face The Music (1981) Go Feet
Best Of Congos vol. 1 (1983) Tafari
Natty Dread Rise Again (1997) RAS
Revival (1998) VP
Live at Maritime Hall: San Francisco (2000) 2B1
Lion Treasure (2001) JDC/M10
Give Them the Rights (2005) Young Tree
Fisherman Style (2006) Blood and Fire
Cock Mouth Kill Cock (2006) Explorer Music also issued as Feast (2006) Kingston Sounds
Swinging Bridge (2006) Mediacom/Nocturne

* Ferro & Lomesh (2009)

Jeho Císařské Veličenstvo, Haile Selassie I. strávil předcházející noc v modlitbách a kontemplaci společně se svou ženou – budoucí císařovnou. Během ranního zpěvu modliteb se poté k němu připojili kněží a pulzující rytmy bubnů. Starověké židovské obřady, které se užívaly za časů Krále Davida, byly v tento den znovu oživeny před Archou úmluvy. Koptský chrám ve vší své působivé síle a nádheře připomínal biblické rituály, které vás vracely o mnoho staletí do historie. Jak nadešel čas korunovace, která je dnes tou nejvýznamnější událostí v rastafariánském kalendáři, jeho císařská milost vstoupila do obřadní síně oděna v bílém hedvábí. Byl doprovázen pomocníky a kněžími, kteří prostor provoněli kadidlem.

Císařovo jméno bylo do angličtiny přeloženo jako „Power of the Holy Trinity“, (čili „Síla svaté trojice“, pozn. překladatele). On sám se zavázal podporovat církev a starat se o dodržování práva v zemi ku prospěchu lidu. Dále přislíbil zachovat integritu Etiopie a založení škol pro rozvoj duševního a hmotného blahobytu jejich poddaných.

Jakmile poté Jeho Císařské Veličenstvo zasedlo na trůn, jeho svátost Abuna Kyrillos prolomil posvátné ticho tímto prohlášením: „Knížata a ministři, šlechtici a velitelé armád, vojáci a lidé etiopští, doktoři a nejvyšší duchovní, profesoři a kněží, vzhlédněte k našemu Císaři Haile Sellasiemu prvnímu, potomku dynastie Menelika prvního, narozeného z Krále Šalamouna a Královny ze Sáby, dynastie, která trvá bez přerušení od jejich dob až do našich časů.“

Pak podle starodávných zvyků, stejně jako Samuel pomazal hlavu Davidovu, tak pomazal i Abuna Kyrillos za zpěvu a modliteb hlavu Krále Králů a s následujícími slovy jej korunoval: „Nechť Bůh udělá z této Koruny Korunu slávy. Nechť, Milostí a požehnáním, jež nám bylo dáno, můžeme mít Neotřesitelnou Víru a Čisté Srdce tak, aby nám mohla být postoupena Koruna Věčnosti. Nechť se tak stane.“

* přeložil Hev

více v našem archívu:
profil Haile Selassie I
o korunovaci (1) / (2) / (3)
modlitba / píseň / slova
projev z roku 1963

další odkazy:
Haile Selassie I @ wikipedia
http://go.to/rastafari
Etiopské ikony
Cyber Ethiopia

Burning Spear o svém příteli, Bobu Marleym
podle knihy „Reggae, The Story of Jamaica Music“ přeložil Johannes

Vzdejme Díky a Motlitby Nejvyššímu!
Vzdejme Díky a Motlitby tak vysoko!
On nás nezklame mí bratři,
On nás jen znovu povede.
Tak si sundej ty klapky z očí!
Podívej se do budoucnosti Uskutečnění!

Noe měl tři syny: Cháma, Šéma a Jafeta.
A o Chámovi je známo, že byl Prorok.
Sláva JAHVEMU Prorok přichází!
Skrze všechny ty věky.
Sláva JAHVEMU Prorok přišel!
Skrze všechny ty stavy.

…

Rastafari je Jeho Jméno,
JAH RASTAFARI je Jeho Jméno, JAH!
Kdyby mě JAH nemiloval, Já bych nemiloval.
Nebyl bych tu dnes,
nebyl bych tu, abych řekl:
Vzdejme díky a Motlidby!
Vzdejme díky a Motlitby!
Vzdejme díky a Motlitby!
…

…Tam za velkou vodou, v daleké slunné krajině, na ostrově Jamajka, ve vesničce Devátá míle – uprostřed palmových hájů, mangovníků, kokosovníků a políček cukrové třtiny, kávy a konopí narodil se Rastaman. Syn mladé černé jamajčanky Cedelly Bookerové-Marleyové a Kapitána Norvala Sinclaira Marvela, postaršího-bohatého-bílého-jamajského Brita, který velmi brzy po té, co se s Cedellou oženil, opustil její i synův život, navrátiv se zpět do kingstonského Babylonu. Nesta, ač míšenec, vyrostl v prostředí potomků západo-afrického kmene Kromantů (Fantů a Ašantů), přivezených na Jamajku v 17. století ze Zlatého pobřeží (staré Ghany) na lodích otrokářů. Tihle lidé prý patřili k nejneposlušnějším a nejdivočejším kmenům, kteří svou Černou Sílou předčily i známé Marůny. Kromantinští rebelové podnítily v 18.st. ty nejkrvavější povstání proti plantážnickým otrokářům… Patřil mezi ně i Nestův praděda Robert Malcolm přezdívaný „strýček Day“ i jeho děd Omeriah Malcolm, oba uznávaní myalmani – kouzelníci a bylinkáři, moudří mužové. „Strýček Day synovi vysvětlil, že ti, kdo uslyší volání „povstaň a pomáhej“, by se měli snažit porozumět skrze svou víru. Měli by prosit Boha Nejvyššího, aby je obdařil znalostí pozemského bohatství – léčivých keřů, bylin a koření, a oni tak mohli nabýt vědomosti nutné pro léčení, hojení, napravování škod (Healing of the Nations), které pochází již z dob Jákoba a Mojžíše, Jana Křtitele a samotného Ježíše Nazaretského, jenž učinil slovo skutkem.“ (Timothy White). A tuhle tradici předal starý Omeriah i jednomu ze svých vnuků, malému Nestovi. Tenhle jedináček byl už od narození hodně zvláštní rozjímavé a požehnané dítě s vědoucím vidoucím pohledem. „Otče, mě se zdá, že ten můj hoch má v očích plamen jako kazatel,“ svěřila se jednou Cedella Omeriahovi. „…začal teď chodit sám na procházky do buše. Dyž du za nim, vidim, že tam sedí a nedělá nic – jen přemejšlí. Zeptam se, co dělá, a on se jen usměje, tak… sladkosmutně…“ (Timothy White). Tahle jeho mladičká matka byla dobrá žena, a ke všemu prý uměla krásně zpívat… A samotný Pán Bůh Jah Rastafari dal i Nestovi Píseň a Věčnost, a poslání, aby jeho Poselství předával dalším lidem… „Poselství od krále je régé!“

(Podle „Ohně v dlaních“ Timothy Whita a „Černých bohů Ameriky“ Miloslava Stingla a podle www.bobmarley.com zpracoval Johannes)

PÍSNĚ DÍKŮ A VYKOUPENÍ

Píseň Vykoupení (Redemption Song)

Starý piráti, jo, ty mě ukradli
prodali mě na kupecké lodi
chvíli po tom, co mě vytáhli
z Bezedný jámy.
Ale moje ruce udělala silný
ruka Všemocného!
My, v čele téhle generace, triumfálně
Všechno, co jsem kdy měl, jsou písně svobody
Protože všechno, co jsem kdy měl jsou písně svobody,
Písně svobody

Osvoboďte se z mentálního otroctví!
Nikdo kromě nás samých nemůže osvobodit naše duše!
Nic se nestrachujte atomový energie,
protože nikdo z nich nemůže zastavit čas.
Jak dlouho můžou zabíjet naše proroky,
zatímco my stojíme opodál a koukáme?
Někdo říká, že je to jenom část toho všeho
Musíme naplnit tu knihu.

Pomůžete mi zpívat tyhle písně svobody?
Protože všechno, co jsem kdy měl,
Písně vykoupení,
tyhle písně svobody.
Písně vykoupení,
tyhle písně svobody,
písně vykoupení.

Děkuji ti Bože (Thank You Lord)

Děkuji Ti Bože, za to, co jsi pro mě udělal.
Děkuji Ti Bože, za to, co děláš právě teď.
Děkuji Ti Bože, za každou malou věc.
Děkuji Ti Bože, za to, žes mě naučil zpívat.

Říkám, že s nikým nesoutěžím,
jen jsem udělal svoje rozhodnutí.
Můžeš si ponechat svůj názor,
jen volám po komunikaci moudrých lidí.

Děkuji Ti Bože…

Zpívejte se mnou, zpívejte se mnou!
Necítím tu jejich pokoru,
jen abych dokázal své rozhodnutí.
Nepoddávám se pokušení,
ještě jsem se nenaučil svou lekci
ve Zjevení.

Děkuji Ti Bože…

Zpívejte se mnou, zpívejte se mnou!
Říkám, že s nikým nesoutěžím,
jen jsem udělal svoje rozhodnutí-
v mojí prosté cestě Pane.
Přichází, přicází, přichází, přichází!
Miluji modlit se.

Děkuji Ti Bože, za to, co jsi pro mě udělal.
Děkuji Ti Bože, za to, co děláš právě teď.
Děkuji Ti Bože, za každou malou věc.
Děkuji Ti Bože, za to, žes mě naučil zpívat.

více o Bobu Marleym:
www.bobmarley.com
www.bobmarley-foundation.com
www.bobmarleymovement.com

Přinášíme poselství od Krále a hrajeme reggae. A protože tato hudba má mnoho kořenů a mnoho větví, můžete nás slyšet hrát staré dobré roots i novodobější podoby reggae a dubových kouzel, občas dokonce i špetku ska, nyahbingi či afriky. Jádro kapely vykrystalizovalo někdy před čtyřmi roky, ale veřejně koncertujeme až od léta 2004. V současnosti je nás osm: tepající rytmika okořeněná všemožnými perkusemi, virtuózní kytara a klávesy, čas od času alternované či doplňované zasněnou melodikou, najazzlá trubka, charismatický zpěvák a dvě krásné pěnice a back-vokalistky. Hrajeme hlavně vlastní původní písně (v englištině, češtině a maličko i franséžtině), ale i několik přejatých klasik – oblečených však do novějších kabátů.

A to poselství shůry? Vždyť vy ho přece móc dobře znáte! Ale jestli si ho chcete svěžit a znovu poslechnout na vlastní uši a duši, tak někdy zavítejte na náš koncert.
(Jahaness)

SESTAVA:

Rubudub – zpěv, doprovodná kytara
BlueSista – zpěv

Sister Tandega – klávesy, melodika a zpěv
Dub T – kytara
Štěpán – trumpeta
Papa Michael – basa

Michal – bicí
Johaness – perkuse
Jah Rastafari – duchovní vedení

Milý čtenáři, hned v úvodu se musím přiznát, že Tanya Stephens je má hodně oblíbená zpěvačka, protože vedle už zmíněného nadhledu a zpěvných harmonií je ve svých textech upřímná, absolutně trefná a navíc ještě k tomu vtipná. Potvrzuje mi tím fakt, jak je důležité mít ve věcech jasno, než je nasypeme do kotle pod pódiem. Taky je živým příkladem toho, že už je čas, aby muži přestali být pokrytci a začali se věnovat svým vztahům s láskou a péči. Někteří mladí pánové si teď možná znechuceně ťukají na čelo, ale právě ti by si měli Tanyu obratem poslechnout, aby se jim rozsvítilo. Na rozdíl od nich si totiž na nic nehraje a nedělá ze sebe kdovíjak chytrou – je prostě sama sebou, a toho si na lidech s přibývajícím věkem cením stále víc a víc.

MÁŠ ZÁJEM?

Tanya Vivienne Stephenson se narodila ve znamení raka 2. července 1973 ve farnosti Sv. Marie do chudé vesnické rodiny jako šesté dítě ze sedmi. V domě Stephensonů proto hrála spousta různé muziky od všudypřítomného reggae, až po americké R&B a calypso, které s oblibou poslouchala paní Stephensonová. V jednom rozhovoru se Tanya přiznala, že jí v dětství pomohli rozvinout vtip a zdravý humor právě maminčini oblíbení zpěváci Smokey Robinson, Buddy Holly & The Crickets nebo Kitchner and Sparrow. „Vyrůstala jsem jako kluk, protože mi s nima bylo dobře. Myslela jsem si, že můžou dělat cokoliv, a neviděla jsem důvod, proč bych to taky nesvedla. Taky jsem jim po pravdě trochu měla za zlé, že se nemusí starat o své vlasy ani o to, jak mají vypadat. To mě k nim paradoxně přitahovalo, abych měla podobný zkušenosti jako oni. Ano, chci mít taky mužská privilegia. Užívám si být ženou, ale chci být rovnocenná
s muži!“

ZPÍVÁM PRO RADOST
Téma vztahů mezi mužem a ženou se tak pro Tanyu stalo ústřední inspirací její tvorby, už pod školní lavicí prý psala první love songy. Podle vlastních slov ale tehdy byla příliš stydlivá, aby je někomu zpívala. To se změnilo, až když trochu víc vyrostla a objevila, že zpívání je vlastně velká zábava i příležitost se vyjádřit. Začala se tak s kamarádama věnovat pouličním freestyle sessions plných volných asociací do rytmů místního městečka. Pořád to samozřejmě bylo jen hobby, i když stále oblíbenější… Zlom přišel, když si Tanya po střední škole chtěla trochu odpočinout od studií a více se rozkoukat po světě. Potřebovala si ale najít dobrý důvod, proč nejít zpátky do školy – a tou omluvenkou se stalo právě zpívání. Její přátele to prý docela šokovalo, ale Tanya začala obratem poctivě cvičit doma u kláves a trénovat u soundsystémů kolem Ocho Rios. V roce ´93 si jí tak všimnul místní producent Barry O´Hare, který s ní natočil písničku „Is This For Real“ pro svou kompilaci FURTHER EAST. Nebyl z toho sice žádný mega hit, ale určitě dobrá reklama. Barry si navíc uměl s muzikou dobře pohrát, a tak o rok později následovalo celé album BIG THINGS A GWAAN FI YUH v jeho produkci. „O´Hare je opravdový hudebník s velkým talentem pro melodie,“ vysvětluje Tanya. „Kdybych jela do Kingstonu, musela bych jen naskočit na hotový riddim.“ Na desce je tak několik epesních singlů, které vzbudily pozitivní ohlas, takže už nebyla cesta zpátky. Jak zpívá Beres Hammond: „Hudba je život.“

V roce 1994 se Tanye narodila dcera Kelly, což se ale nestalo překážkou pro zpívání, ale naopak motivací k většímu úspěchu. Rok ´96 byl ve znamení úderné pecky „Yuh Nuh Ready Fi Dis Yet“, ve které Tanya mimo jiné zpívá: „Slyším blázínka, jak říká, že vládne světu / Jak ojel Kerry a spává s Merle / Dej se dohromady, nebo si budeš muset najít jinou holku / Protože na to ještě nejsi připravený, chlapče / Uvědomil sis vůbec někdy, že ženy mají cit? / Musíš se naučit, jak s ženou správně zacházet / Nebo tě nahradí někdo jiný…“ Není se čemu divit, že tato písnička oslovila hodně jamajských žen a o rok později se dokonce objevila na kompilaci REGGAE GOLD. Druhé sólové album TOO HYPE vyšlo za zvláštních okolností hned rok poté bez autorčina vědomí. Najdete tam proto jen její úspěšné starší singly a pár nových, ale ještě rozpracovaných písniček. Dodnes prý není jasné, který vyčůraný producent jí vlastně poslal do světa…

IT´S ALL ABOUT SEX?

Tanya začala psát hodně otevřené texty o ženské emancipaci. Zpočátku ji pro sexuální podtext některých písniček mnozí brali jen jako další z mnoha hvězdiček, které se podřídí krutému světu mužů v hudebním businessu a svlíknou se na požádání. Jaké asi bylo jejich zděšení, když uviděli ženu, která má více síly, uvědomění a průraznosti než mnoho chlápků, kteří na pódiu vyřvávají a předvádějí, jak efektně umí souložit. Tanya k tomu dodává: „Upřímně jsem z nich v rozpacích… Nevím, co mám říct těm mladým holkám, které tomu fandí, protože by to bylo hodně drsný. To, co ti chlapi nabízejí, vypadá tak atraktivně, ale vlastně tím jen říkají: Zneužiju tě, ale strávíš noc v mým luxusním bouráku a budeš dneska v noci hvězdou! To je kupodivu to, co ty holky často chtějí, takže jak jim mám sdělit, ať se na to raději vykašlou? Proto jen říkám: Vzpomeň si na svou důstojnost! Vypadá to ale, že nic takového nechtějí slyšet, asi tomu neporozumí, dokud nedospějí. Pak už ale nebudou mít žádnou úctu samy k sobě, nikdo s nima nebude chtít žít a už bude pozdě na změnu… Je to smutný, že to je teď součástí naší kultury – prázdnota, sex a vykořisťování žen. Lidé to ale vítají, tak co s tím můžu dělat? Nemá smysl, abych šla bojovat za někoho, kdo o to vlastně vůbec nestojí.“

Tanya zcela otevřeně mluví a zpívá o tom, co pálí současnou společnost, ale mnozí si to nechtějí přiznat, protože pozlátko je vždycky třpytivější než rodinný život. Na Jamajce navíc jde ruku v ruce s macho přístupem hodně silná nenávist k homosexuálům, takže tam jsou desítky zpěváků, kteří si doslova udělali kariéru na symbolickém upalování gayů, lesbiček a všech dalších hříšníků (včetně představitelů Babylonu – od Jana Pavla II. až po všechny americké prezidenty a britskou královnu)! Některé texty dokonce doslova vyzývají k zabíjení homosexuálů, což ve světě nutně vyvolalo pobouření, protesty ochránců lidských práv a embarga na koncerty zpěváků, mezi kterými je i Beenie Man, Capleton, Sizzla, Vybz Cartel nebo Bounty Killa. Situace se dokonce tak vyhrotila, že to odskákal i Buju Banton, když mu loni zrušili turné po Německu, za jeho více jak deset let starý text „Boom Bye Bye“.

ABY BYLO JASNO

Zpátky ale k Tanyě, která v tom má překvapivě jasno. „Hodně sexuálních témat, které potkáváme v dancehallu, je opravdu totálně mimo a není důvod je vytahovat. Cokoliv spolu v soukromí dobrovolně dělají dva dospělí lidé, je jejich věc a ostatním do toho nic není. Vážně o tom není třeba dělat písničky… (smích) Myslím si, že to je absurdní, protože nikdo z nás není tak blízko dokonalosti, aby druhé soudil a říkal, kdo co má dělat. Když to přesto dělám a zároveň chci být vnímána jako seriózní umělkyně, mám před sebou zatraceně náročnou cestu. Navíc, jestli to je to jediné, co jsem schopná prodat, tak jsem na tom hodně bídně. Nikdo nepotřebuje mé instrukce, jak si má zařídit svůj sexuální život, v tom je dobrý každý sám za sebe a má svá vlastní pravidla. Nebudu proto následovat trendy lidí, kteří jsou hluboko pod standardem slušného chování.“

CESTA NAHORU

V roce ´98 Tanya nazpívala vokály pro album JOURNEY od Garnett Silka a hlavně připravila svou vlastní desku ROUGH RIDER. Tam najdete spoustu hitů o výše zmíněných tématech („Man Fe Rule“, „Draw Fi Mi Finger“ nebo „Big Ninja Bike“) a taky moc pěknou poklonu pro Stevie Wondera „Part-time Lover“. Tanya ale vzápětí po vydání alba odjela na tři roky do Švédska, protože jí tamní pobočka labelu Warner nabídla spolupráci na rockovém albu. To sice nakonec nikdy nevyšlo, ale pro Tanyu přesto bylo dobrý vidět rozdílné přístupy ke studiové práci. „Někteří lidé na Jamajce se naučí dva akordy a dělají ze sebe hvězdy. V Evropě jsem ale pracovala s lidmi, kteří ví o muzice mnohem víc a nevytahujou se, jak jsou skvělí. Byla to tvořivá a příjemná atmosféra s nimi pracovat,“ popisuje dnes své zkušenosti Tanya a dodává: „Hodně mi tam ale chyběl dancehall, takže když jsem se vrátila domů, trávila jsem každý den ve studiu a pořád se někoho ptala – máš nějaký riddim? Je to jako terapie – začala jsem mnohem více oceňovat svobodu, kterou máme v dancehallu. Je sice nuda, když do toho pořád někdo křičí o pálení gayů a svých sexuálních omezeních, ale i u nás se začíná blýskat na lepší časy…“

Zásadní
průlom v kariéře se ale Tanye podařil paradoxně právě v Evropě, protože tu během svého pobytu natočila pár hodně pěkných písniček. Za zmínku stojí hlavně singly „Forever“ od hamburských Silly Walks soundsystem a hlavně „It´s a Pitty“ vyprodukovaný Germaicans records v Chemnitzu. Tento mega hit se prosadil od Evropy po USA a vedle #1 na Trinidadu se stal i pilotním singlem nejnovější desky GANGSTA BLUES, o které se víc dočtete o kousek dál. Zbývá už jen dodat, že po návratu na Jamajku následovaly zasloužené žně. Tanya založila se svým mužem Tarantula Records na podporu mladých talentů a získala v roce 2003 hned tři ocenění v rámci prestižních Reggae Soca Music Awards – zpěvačka roku, nejlepší ženský deejay (společně s Lady Saw) a „It´s a Pitty“ se stal nejlepším singlem roku. To je skutečně rarita, aby pecka vyprodukovaná jen 200 km na západ od Prahy tak masivně oslovila celý reggae svět. Nic ale není nemožné a Tanya jde dál s odvahou a pracovitostí sobě vlastní. Maximum respekt!

Lomesh

Diskografie:

1997 TOO HYPE
1994 BIG THINGS A GWAAN FI YUH

1998 RUFF RIDER
2004 GANGSTA BLUES

Odkazy:

www.tanyastephensmusic.com
rozhovor pro JahWorks.org

Robert Nesta Marley byl nejen velmi dobrým básníkem, ale zejména neodolatelně naléhavým zpěvákem a vůbec charismatickou osobností. Už jako malé dítě byl známý v okolí vesnice Devátá míle, kde se 6. února 1945 narodil – a to pro své údajně nadpřirozené a magické schopnosti (dokázal prý lidem číst z ruky a předvídat budoucnost) i nedětsky hloubavý a vědoucí pohled. Místo role lidového čaroděje -obeahmana, jíž proslul už jeho dědeček, se však rozhodl pro hudební kariéru.
(Malou pohádku o narození Boba Marleyho naleznete zde.)

V roce 1963 Marley zformoval v kingstonském Trench Townu se svými kamarádyBunny Wailerem a Peterem Toshem kapelu The Wailers, která se záhy stala jednou z nejznámějších a nejslavnějších skupin éry ska, rude-boy music a rock-steady. V druhé polovině 60. let se však členové Wailers (- podobně jako tisíce dalších, zejména mladých nemajetných afro-jamajčanů) zvolna přikláněli k rastafariánství a ke konci 60. let – pod vlivem producenta a originálního hudebního vizionáře Lee „Scratch“ Perryho – i k reggae.

Nakonec se Wailers stali nejen nejoblíbenějšími a nejuznávanějšími interprety na Jamajce, ale i nejznámějšími a nejslavnějšími karibskými muzikanty ve světě. V roce 1973 vydali album CATCH A FIRE (Zapalte oheň) – jako první studiové reggae album vůbec, a uspořádali turné po Anglii a USA. Skutečný průlom však přišel o rok později s albem BURNIN’ (Hóří), které bývá pro svou revolučnost a originalitou často srovnávané s deskou „Sgt. Pepper Lonely Hearts Club Band“ od The Beatles. Marley se svou skupinou zde světu představili to nejlepší z hudby reggae, ale i rastafariánskou víru a drsnou realitu života v ghettu. (Na obalu desky byly mimo jiné fotografie různých výjevů z chudinských slumů, dreadatí rastamani kouřící marihuanu a především Bob s velkým spliffem. V éře hippies pochopitelně přilákala takováto otevřená propagace marihuany pozornost mnoha mladých lidí i médií.)

O kapelu Wailers, ostrov Jamajku i o reggae a rastafarianismus se díky této desce začali zajímat novináři, hudebníci, ale především černí i bílí posluchači na celém světě. Tento zájem samozřejmě zvýšil i domácí kredit všem dalším hudebníkům a rastafariánům. Bob Marley se stal nejen slavnou a uznávanou rockovou hvězdou, ale i symbolem a hlasem Afričanů a vůbec utlačovaných lidí celého „Třetího světa“. Písně jako „Get up, Stand up“ (Povstaňte a bojujte) či „Burnin‘ and Lootin‘“(Pálení a rabování) na mnoha místech podporovaly boj za svobodu a práva (- je například známo, že druhá jmenovaná píseň byly v roce 1976 inspirací mohutných studentských bouří proti apartheidu v Jižní Africe). Statisícům černých lidí dodávaly jeho písně uznání, sebedůvěru a naději – a statisícům bílých zase ukázal hrdost a kulturu barevných, na něž se mnozí stále dívali skrze prsty. Všem lidem bez rozdílu barvy pleti potom Marleyho písně svobody vyprávěly o Bohu, lidských právech, míru a lásce, ale i utrpení a boji chudých a utlačovaných.

Odvrácenou stránkou Marleyho úspěchu a slávy se však stal rozkol a názorové neshody původních Wailers, následované odchodem a sólovou dráhou Petera Toshe a Bunny Wailera. Oba hudebníci však i nadále hlásali rastafariánské poselství, každý svým osobitým způsobem – stejně jako stovky dalších jamajských muzikantů. Bob Marley ještě také napsal desítky dobrých písní a s novou podobou Wailers (Petera a Bunnyho vastřídalo skvělé vokální trio I-Threes: Rita Marley, Marcia Griffith a Judy Mowatt) vydali ještě asi tucet velice úspěšných a vlivných alb. Stal se prototypem a symbolem rastamana, jenž díky svému talentu a víře unikl z bídy ghetta – ne na výsluní slávy a do pozlátka blahobytu, ale aby se stal jakýmsi duchovním revolucionářem a rasta misionářem.

Pro své svobodomyslné, antikapitalistické smýšlení a marxistické ideje i pro svou otevřenou podporu levicové sociálně-demokratické strany PNP a přátelství s jejím předsedou M. Manleym, ale také pro veřejně hlásanou podporou osvobozeneckého boje v Zimbabwe, Angole, Mosambiku a Jihoafrické republice se však stal Marley pro mnohé kruhy nepohodlným. Později vyšlo najevo, že byl dokonce sledován a zastrašován CIA, která možná stála i za neúspěšným atentátem na Marleyho v roce 1976. Ani přes tyto tlaky se však nebál vystupovat na velkých veřejných koncertech a demonstrovat zde Jahovo poselství. Takovým vystoupením se stal třeba legendární koncert One Love Peace Concert (Mírový koncert Jedné Lásky) v roce 1978, kdy Jamajku zmítala další vlna politického násilí. Marleymu se zde, mimo jiné, podařilo přimět nesmiřitelné politické vůdce Michaela Manleyho a Edwarda Saegu, aby si před desítkami tisíc diváků a televizními kamerami demonstrativně potřásli rukami a ukázali tak možnost dialogu a tolerance. Podobnou historickou událostí bylo i vystoupení Wailers na oslavách získání nezávislosti Zimbabwe v roce 1980.

V roce 1981 zemřel Bob Marley na rakovinu (z náboženských důvodů dlouho odmítal jakékoliv chirurgické zákroky). Krátce před svou smrtí byl ještě vyhlášen za jamajského národního hrdinu. Den jeho ceremoniálního pohřbu, organizovaném Etiopskou ortodoxní církví, se stal dnem smutku snad pro všechny Jamajčany, ale i statisíce lidí na celém světě. Jen rastamani neplakali, protože věděli, že „rasta nikdy neumírá“.

Marleyho vystoupením dosáhl rasfarianismus jednoho ze svých triumfů. I dnes – téměř čtvrt století po Bobově odchodu – totiž naslouchají jeho písním svobody a vykoupení, písním míru a lásky, víry a uvědomění miliony lidí na celém světě. Všelidské poselství reggae, obzvláště Marleyho písní svobody a vykoupení je stále živé, a dnes možná aktuálnější a potřebnější, než kdy jindy. Rozlučme se tedy s tímto apoštolem reggae poslední Nestovou písní z jeho posledního studiového alba UPRISING (Povstání) – a zároveň jednou z písní, kterou lidem kladl na srdce i na svém posledním koncertě:

Jó, ukradli mě starý piráti
a prodali mě na kupecké lodě –
jen pár minut potom, co mě vytáhli
z Bezedný jámy.
Ale moje ruce byly stvořeny silný
- rukama Všemohoucího.
Jdeme triumfálně vpředu téhle generace.
Všechno, co jsem kdy měl, jsou písně svobody.
Pomůžete mi zpívat tyhle písně svobody?
Protože všechno, co jsem kdy měl, jsou písně vykoupení,
písně vykoupení.

Osvoboďte se z mentálního otroctví!
Naše duše nemůže osvobodit nikdo jiný, než my sami
…

Pomůžete mi zpívat tyhle písně svobody?
Protože všechno, co jsem kdy měl, jsou písně vykoupení.
Všechno, co jsem kdy měl, jsou písně vykoupení,
tyhle písně svobody, písně svobody.

(Redemption Song)

Vybraná diskografie Boba Marleyho & Wailers:

CATCH A FIRE (1972)
BURNIN’ (1973)
NATTY DREAD (1974)
LIVE! AT THE LYCEUM (1975) – live
RASTAMAN VIBRATION (1976)
EXODUS (1977)
KAYA (1978)
BABYLON BY BUS (1978) – live
SURVIVAL (1979)
UPRISING (1980)
CONFRONTATION (1983)
LEGEND (1984) – best of
REBEL MUSIC (1986) – best of
TALKIN’ BLUES (1991) – radio sessions
SONGS OF FREEDOM (1992/1999) – 4 cd collection
NATURAL MYSTIC (1995) – best of
DREAMS OF FREEDOM (1997) – ambient/dub transitions by Bill Laswell
CHANT DOWN BABYLON (1999) – hip-hop duets and remixes by Stephen Marley
ONE LOVE (2001) – best of
THE COMPLETE WAILERS 1967-1972, Part 1-3 (2003) – 8 cd compilation
LIVE AT ROXY (2004) – live

Johannes

Dotkněte se skutečného významu těchto pojmů

„Vítejte, ve jménu jeho císařské výsosti, císaře Haile Selassieho I., Jaha Rastafariho, Pána Pánů, Krále Králů, 225. následníka trůnu Šalamounova,
vítězného Lva Judejského!“

Touto větou zdravíval Bob Marley v 70. letech návštěvníky svých koncertů. Podobné zdravice používali a stále používají téměř všichni hudebníci na poli reggae a příbuzných hudebních stylů. Ale co nám tím vlastně říkají? Abychom si mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vrátit se o několik desetiletí zpět. Vlastně vše začalo již před necelými pěti sty lety otrokářstvím. Černoši byli masově vyváženi na práci v evropských koloniích zvláště v Americe a Karibiku. Po zrušení otroctví kolem poloviny 19. stol. pro ně však nastala jen ta změna, že byli oficiálně svobodní a v některých humánně založených oblastech (např. sever USA) mohli žít na podobné úrovni jako bílí. Většina černé populace, zejména střední Ameriky a právě Karibiku, však byla odsunuta do vrstvy chudiny. Nadále také fungovala brutální koloniální politika na Africkém kontinentu. Zde žili černoši v sociálním a kulturním útlaku, kdy jim byl bílý člověk dáván za příklad jako jediná dokonalá bytost, které se rovnat mělo být pro černochy největším a zároveň nesplnitelným snem. Hrdost a sebevědomí černého člověka tak bylo systematicky potíráno. Nejbestiálnější formou tohoto všestranného útlaku byl jihoafrický Apartheid, který skončil až v 90. letech návratem pána jménem Nelson R. Mandela.

Vraťme se ale do Karibiku, kde vše začalo pročernošským nacionalistou jménem Marcus Mosiah Garvey (nar. 1887). Ten svou veřejnou činnost zaměřil na svůj velký sen – návrat černochů z celého světa do Afriky, kde by opět získali svou hodnotu, kterou násilně vzal bílý muž. Garvey nejprve studoval otázky týkající se dopadu otrokářství a kolonialismu na černou populaci, dva roky cestoval po karibských a amerických zemích, kde tento problém sledoval v praxi a roku 1914 založil doma na Jamajce první pročernošskou organizaci – „Asociace pro všeobecný pokrok a zachování dědictví černé rasy“ (UNIA). Následovalo ji několik dalších organizací, jejichž účelem bylo plnění Garveyho snu dosažení všeobecného uznání černé rasy. Jeho práce však byla velmi komplikovaná, protože zpočátku narážel i na odpor černochů, kterým se podařilo dostat mezi střední vrstvy a začali tedy sami sebe považovat za „bělejší“. Slovo „černoch“ bylo i pro ně výrazem pohrdání. Na jednom z kázání kolem roku 1920 Garvey pronesl legendární proroctví: „S nadějí hleďte ku Africe, kde bude korunován černý král, a ten se stane naším vykupitelem.“ Po sérii vědeckých bádání sice není dnes jisté, zda tuto větu Garvey skutečně vyřkl, ale každopádně reakce na toto prohlášení byly v různých vrstvách přijaty různě – od nadšení až po výsměch. V roce 1930 ale byl v Etiopii (tehdejší Habeš) dosazen a králem králů prohlášen Ras Tafari Makonnen, který přijal titul Haile Selassie I. Nejchudší a nejutiskovanější obyvatelstvo jamajských slumů to proto považovalo za naplnění proroctví. Tím byly položeny základy rastafariánství. Garvey je dnes významnou osobností nejen pro rastafariány, ale také pro spoustu černošských církví, organizací a jiných seskupení, které stále bojují za svobodu a uznání černého člověka a lidských práv všeobecně. Garveyho práce se také stala jedním ze základů pro činnost Dr. Martina Luthera Kinga a dalších bojovníků za práva černochů.

Hlavní postavou rastafariánství je Jah (zkratka z hebrejského „Jehovah, Jahve = Bůh“) Rastafari. Jeho ztělesněním je pro rastafariány etiopský císař Haile Selassie I. (jeho jméno znamená „Síla svaté trojice“), původním jménem Ras (princ) Tafari Makonnen. Ten je historicky doloženým přímým potomkem krále Šalamouna a královny ze Sáby (Sába – starověké království skládající se z území Etiopie, Egypta a části Persie), proto víra rastů obsahuje nemálo znaků víry židovské, křesťanské a egyptské kultury. Biblí rastů je tzv. Holy Piby (Bible černého člověka), která byla sestavena v letech 1913 – 1917. Tato Bible je v podstatě shodná s křesťanskou, byla pouze upravena, aby byla přijatelnější původně pro černé dělníky jihoafrických diamantových dolů (afričtí křesťané např. často zobrazují Krista jako černocha). Některé frakce rastafariánů podezírají církev, že její stoupenci v době, kdy překládali Bibli, záměrně překroutili některé pasáže nebo zcela vypustili celé knihy (6. a 7. kniha Mojžíšova), čímž údajně přizpůsobili Písmo bílým na úkor černých. Ve své časté nedůvěře vůči církvi jako instituci upozorňují na různé skandály, které církví otřásaly během celé otrokářské a koloniální éry. Není divu, že pro spoustu černochů byla vidina Spasitele tak, jak jej představovali bílí otrokáři a kolonisté, nepřijatelná, proto hledali alternativu přímo v Africe. Přisuzování božské podstaty právě Hailu Selassiemu I. souvisí s několika biblickými proroctvími. Podle jednoho z nich se má Kristus po 2000 letech vrátit na zem, čímž dojde ke konci světa (Armagedonu), Kristus porazí Satana a nastolí nebeské království. Řada katastrof, násilí, bezpráví a dalších forem zla, které notně zahýbaly 20. stoletím byly pro rastamany důvodem, proč považovat tuto dobu za začátek konce světa. V Bibli plné metafor a symboliky není přesně udáno, jak dlouho bude konec světa trvat, je tedy teoreticky možné za něj považovat jakkoli dlouhé období.

Rastové bojují proti Babylonu. Babylonem míní svět, ve kterém se daří lži, korupci, hříchu, nenávisti, kde moc, bohatství a osobní prestiž jsou stavěny nad lásku, čest a hodnotu života. Vypálením Babylonu však nemíní fyzickou likvidaci světa, kterému je nejpodobnější Evropa a zejména USA, nýbrž jeho léčení (Healing Of The Nations). Zde tedy zásadní roli hraje, shodně s křesťanstvím, odpuštění. Kultura rastů je velmi silně spjatá s jejich rodnou Afrikou, kterou považují za svůj domov i přes mnohaleté fyzické odloučení. Rastové odmítají tvrzení jiných náboženských skupin, že jejich víra je protibělošská nebo protimulatská. Spousta z nich jsou právě mulaty (např. Bob Marley) a nemálo stoupenců stále nacházejí mezi bělochy. Rastové zároveň stále zvou nové příznivce, aby přijali Jaha Rastafariho. Je velkým omylem domnívat se, že rastové považují bílé za ďábly a jejich cílem je uvrhnout bílé do zkázy, jak o tom trestuhodně píše kniha „Víry a vyznání“ autorů J. Allana, J. Butterwortha a M. Langleyové! Podobné encyklopedie mají za cíl podat stručný přehled o co největším počtu objektů, často za cenu zásadního překroucení faktů a matení čtenáře. Není pak divu, že čtenář takové knihy považuje rastamana za člověka, který usiluje o jeho život, což jsem už také párkrát zaslechl. Je nezbytné zmínit, že podobně jako asi ve všech směrech lidské činnosti existují i u rastafariánů různé skupiny s různými postoji. Spíše dožívající skupiny těch, kteří bílé opravdu považují za ztělesněné zlo, nahrazují nové, pokrokové frakce, které neváhají spojit síly s ostatními, zejména křesťany, aby jejich boj proti Babylonu nabyl na intenzitě. Za zmínku nepochybně stojí aktivity bělocha jménem Robert „Raskind“ Roskind z USA, který se spojil s rastamany na Jamajce ve snaze uvést do praxe poselství obsažené v textech Boba Marleyho. Tato série aktivit započala zažehnutím tzv. ohně odpuštění (více o této akci najdete na www.rastaheart.com). Oficiální podobou rastafariánství je v podstatě Etiopská ortodoxní církev, tedy církev koptská, která je zároveň nejstarší formou křesťanství. Tato církev se dostala do rozporu s učením katolické círve v otázce tzv. monofyzitismu (tvrdí, že Kristus má pouze božskou přirozenost). Toto učení bylo r. 451 na chalcedonském sněmu zamítnuto. Etiopská církev se proto odtrhla od církví východních, čímž se dostala pod vliv církve egyptské. Pod tímto vlivem zůstala až do roku 1965, kdy Haile Selassie svolal konferenci etiopských církví a prosadil zásadní reformu.

Z úst křesťanů se po osobní zkušenosti dovíme bud’, že nevědí, kdo to rastafariáni jsou, nebo že je to nějaká sekta. Většinou však vůbec nevědí (což není nic špatného vzhledem k vzdálenosti a počtu rastamanů), avšak na informaci, že rastové uctívají nežijícího etiopského císaře, reagují většinou rozpačitě. Také proč ne? Oni mají svou víru, která je té rastovské velmi podobná, avšak liší se v některých aspektech s různou mírou důležitosti. Můj přítel Robert Roskind, křesťan spolupracující s rastamany, o němž jsem se již zmiňoval výše, mi jednou napsal: „Není nejdůležitější, jestli se modlíš ke Kristu, Rastafarimu, Alláhovi nebo Bráhmovi, nejdůležitější je, skrze koho jsi se naučil milovat jednou, univerzální, sjednocující láskou (One Love)“. Jak zpívá Ziggy Marley: „Láska je jediný zákon, který musí být dodržován“. Já osobně se domnívám, že Selassie je pro rasty pouze onou alternativou pro podobu Spasitele. Bílý Spasitel by pro spoustu černochů byl skutečně těžko přijatelný (rád bych, pokud se mýlím, aby mě někdo znalejší opravil). Ostatně sám Selassie se nikdy ke svému božství nepřihlásil, protože byl křesťanem.

Na Jamajce měli rastamani od 50. let postavení společenských vyděděnců. Přišli s myšlenkami smíru a spravedlnosti nadřazenými nad materiální bohatství v době kapitalistického rozmachu v Karibiku a zároveň v době hrozby komunismu. Navíc to byli černoši, jejichž postavení v té době je známé. Jejich myšlenky byly označovány jako levicové, tedy nebezpečné, a tak byl jejich osud stále pečetěn. Nic na tom nezměnila ani památná návštěva Haile Selassieho I. v roce 1966, kdy rastům byl jamajskou vládou pokrytecky udělen statut prominentní organizace. Okamžitě po skončení této návštěvy však vjely do ghett rastů buldozery, aby je připravily i o střechu nad hlavou. Avšak rastové, pro něž byla jakákoliv forma násilí nepřijatelná, se rozhodli bojovat jinak, mnohem účinněji. Příležitost jim k tomu dal rozmach průmyslového odvětví, které se zdálo být pro tak chudou zemi utopií – nahrávacího průmyslu. V průběhu 50. let Jamajčany přestal uspokojovat Rhythm and Blues dovážený z USA, tak zformovali hudbu vlastní, typickou pro svou kulturu. Výsledkem kuchtění, kam se jako přísady přidaly jazz, blues a karibská hudba (mento, kalypso), vzniklo ska. Posléze se u hudby začalo více přemýšlet, ska se zpomalovalo, zaváděly se rockové prvky, a tak vzniklo rocksteady. Když se koncem 60. let přidaly prvky původní africké kultury, mystické a duchovní cítění rastafariánů a do textů začala pronikat jejich věrouka a ideje o soužití člověka s přírodou a se sebou samým, právě v ten moment přišlo reggae. Reggae s poselstvím (message) se brzy stalo doslova folklórem. Rozmach nahrávacího průmyslu mělo na svědomí několik podnikatelů v tomto oboru, kteří si troufli otevřít svá studia komukoli, kdo přišel s dobrým nápadem. Tuto činnost propagovali pořádáním diskoték. Se svými mobilními aparaturami naloženými na nákladních autech objížděli ostrov a po večerech pod širým nebem pouštěli početným posluchačům z chudých vrstev produkty svých studií.

Od 50. let se do Kingstonu hrnuly davy převážně mladých lidí z venkova, kteří tam hledali práci a své místo v městském životě. Avšak protože tam nezaměstnanost přesahovala 30 %, byli tito přistěhovalci nuceni pasivně setrvávat v ulicích ghetta a živořit. Kriminalita tak dosáhla úděsných čísel. Domácí politika pouze slibovala sociální situaci vyřešit, ale v činech se nepokročilo prakticky dodnes. Jakožto černoši byli obyvatelé ghetta vybaveni přirozeným smyslem pro rytmus. Přicházeli z venkova, kde vyrůstali v mystické atmosféře příběhů z dávné Afriky a byli vychováváni k víře. Teprve po příchodu do města získávala jejich hudba prvky sociální a politické. Jedním z nich byl právě Bob Marley. Svou první píseň nahrál v necelých 17 letech a to tak, že ji složil při práci ve svářečské dílně a pak s ní přišel za majitelem studia Clementem „Sir Coxsone“ Doddem. Ten mu přidělil svou studiovou kapelu, píseň nahráli a za hodinu už šel Bob domů s dvěma deskama a malým honorářem. Jeho písnička pak putovala do juke-boxů v barech a na diskotéky k selektorům. Tak to chodilo běžně, člověk dostal nápad na píseň a zabrnkal ji Doddovi nebo jinému vydavateli na kytaru. Když je oslovila, šlo se do studia, kapela si ji zkusila a do hodiny byla nahrávka hotová. Takových muzikantů ale byly celé fronty, takže hudební banka Jamajky je dnes nesmírně bohatá. Později se z reggae hudebníků stáli misionáři hlavně na evropských a amerických pódiích, kde své posluchače seznámili se svým poselstvím. Obrovský vliv má jamajská muzika dodnes na celý (nejen) hudební svět.

Teď se ale vrátím zpět k rastům, jejich víře a zásadám. Obecně lze říci, že je to zřejmě jedno z nejtolerantnějších a nejliberálnějších náboženství vůbec. Uznávají existenci všech ostatních vyznání, protože jejich hlavním krédem je heslo „One Love“, tedy život v jednotě, nehledě na vyznání, rasu, přesvědčení, avšak, a to je důležité, jednotou se nemyslí unifikace kultur. Na nabádání národů k úctě ke své kultuře kladou rastové obzvláště velký důraz. Jak řekl Marcus Garvey: „Národ bez vědomí své historie, původu a kultury podobá se stromu vyrvanému z kořenů.“ Liberálnost rastafariánského vyznání spočívá v tom, že ani přísné stravovací a jiné zásady nejsou pro všechny závazné. Důraz je kladen zejména na svobodnou vůli, protože nemá smysl cokoliv vyznávat s donucením. Také pro kulturu každého národa může být typický nějaký znak, který ortodoxní rastové vylučují. Avšak pouze kompromisy lze dosáhnout jednoty, po které rastové tolik touží.

Nyní se zmíním o některých základních znacích života obyčejného rasty. Prvním je stravování – pro rasty je typickým způsobem tzv. „Ital“ dieta. Ital nemá nic společného s Itálií, ale v rastovském žargonu to znamená „přírodní“ a „čistý“, tedy obdoba židovského „košer“. V praxi nejpřísnější pojetí znamená, že ze stravy je vyloučeno maso (zejm. vepřové), korýši, měkkýši (jsou považováni za „mořské vepřové“, protože se živí odpadky a mršinami), nešupinaté ryby, mořští dravci, hlemýždi, alkohol, tabák a dokonce i koření a sůl. Jak jsem již řekl, tato dieta má modifikace vzhledem k přírodním a kulturním podmínkám jedince. V zásadě jde o to, neužívat nic, co tělu či mysli pouze škodí. Bob Marley například neodmítal pivo, ale nikdy se neopíjel a Rita Marleyová pije pivo po jídle pro zdravé trávení. Též pro středoevropana by mohlo náhlé odmítání masa znamenat různé komplikace, nemluvě o tom, že jak pivo, tak události týkající se zpracování masa jsou součástí české kultury. Nekompromisní postoj zastávají rastové ke všem drogám kromě čisté ganjy. Co se týká masa, jsou rastamané, kteří maso nejedí vůbec, jiní si dopřávají, ale pouze rybí, další přijmou i drůbež, někteří vůbec nepijí, jiní si občas dopřejí alkohol „pro zdraví“ atd. V zásadě žádný z nich nebude rastamany zatracen, protože jde především o smýšlení a přístup k životu než o dodržování zásad, které jsou vlastní jen určité skupině a v kulturách jiných jsou spíše věcí image. Druhým znakem, který je pro rastamany typický, je vzhled. Oděv bývá nejčastěji z přírodních materiálů, většinou ale ozdobený barvami Etiopie, resp. Afriky – tj. červenou, zlatou a zelenou (tyto barvy bývají často mylně připisovány vlajce Jamajky, která je ale zelenožlutočerná). Zajímavý je také fakt, že nejen rastamané, ale údajně Afričané obecně nazývají celou Afriku Etiopií, Afrika má být jen název zavedený Evropany. Zvláštní pravidlo se týká vlasů a vousů. Zde rastové citují Bibli, a sice Leviticus 21:5: “ Nebudou dělati sobě lysiny na hlavě své, vytrhávajíce sobě vlasy. A brady své nebudou holiti, ani těla svého řezati.“ Proto si dlouhé vlasy splétají do dreadlocků, které jsou opět v Babylonu degradovány na předmět povrchních komerčních triků tvůrců módních trendů. Dready nosí podle jejich objemu v různě velikých pletených bavlněných čapkách až pytlích také většinou v afrických barvách.

Důležitým doplňkem rastafariánské víry je marihuana (v jazyce rastů ganja, kaya, weed, herb, sinsemilla, brain food, lamb´s bread atd.) neboli tráva moudrosti, která při jejich obřadech slouží pro komunikaci s Bohem a sjednocuje lid. Její užívání je tedy ryze rituálně-meditačního charakteru, čímž se zásadně liší od naší (Babylonské) „travní“ pakultury. Božský původ ganjy stvrzují rastové opět citací z Bible, a to žalmem 104:14: „Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země“. Podle mýtu je konopí rostlina, která se poprvé objevila na Šalamounově hrobě a je tedy považována za božský dar.

Takto lze tedy stručně shrnout nám dosti neznámé pozadí historie reggae hudby, pojmů jako ganja, rastaman, dreadlock, Babylon, životní práci Boba Marleyho, Petera Toshe a dalších rasta – misionářů a alespoň se dotknout zdroje jejich inspirace v kouzelné mystice jamajského venkova prosyceného legendami ze staré Afriky, biblickými příběhy, a také drsné reality nejen třetího světa, kde se každý den odehráváí skutečný zápas s Babylonem o přežití.

Ota „Nesta“ Blail

Od poloviny 90. let jsi inna di business a vydáváš alba a singly jako na běžícím pásu…

(skromný úsměv) Abych byl upřímný, pochází to od JAH. Na počátku bylo slovo a to slovo byl Bůh. S mou skromnou moudrostí komponuji písničky, protože mám v sobě hodně slov a mnoho myšlenek. Nesednu si, abych napsal hit, ale chci inspirovat a ukázat lidem světlo, aby rozuměli lépe životu. Měli by zapomenout na své obavy a svůj stres, a raději si spolu jednoduše zazpívat, protože jsou to naše myšlenky, které nás ovládají. Když zpíváme nějakou píseň, je naše duše osvobozena od trápení. Mně jde o celou jednu kulturu a národ, o uctívání Jeho Výsosti, Afriky a Etiopie, královského sídla Rastafari. Cítím se k tomu volán a miluji to, co dělám…

Tvé písně zní často tak, jako bys nesl na svém jazyku všechno to utrpení africké diaspory…

(s pokorným výrazem v obličeji) Musíš být skromný, neboť my všichni jsme děti Všemohoucího a já jsem reprezentant národa, vlastně celého světa. Jelikož ale mé kořeny leží u Davida a patřím tedy k černému národu, musím zpívat roots & culture, aby se ve mně mohli vidět naši vlastní lidé. Lidé, kteří podle toho žijí, mají ty slova, jako ochrannou střechu. Tím, jak žijeme – livity, následujeme principy HIS MAJESTY, principy života. Zpívám o této harmonii a vy to můžete v mých písních slyšet a přijmout to. Když dojdete až ke kořenům, poznáte, že jsou to chvalozpěvy. Zpívat písně znamená velebit…

Tvý rodiče jsou také rastové. U vás doma na Judgement Yardu jsme potkali tvého otce…

Z rastů se skládá v podstatě celý černý národ. Mnozí, včetně mnoha černých, to nevědí. Jelikož je ale sám černý král rasta, musí být také celý národ rasta. On patří k Davidově rodu, však víte – černá, spálená pleť a vlnité vlasy. Melanin (pigment, který dává barvu kůži – pozn. př.) ukázal původ a cestu také mému otci. Když jsem se narodil, ještě rastou nebyl a holil si hlavu. Tak se to naučil, protože tehdy nevěděl o lepším způsobu. Od té doby, co zpívám pro lidi a náš národ, velebím Haile I Selassie, nosí i on hrdě svou korunu. Moji rodiče si dready nechali narůst, museli to udělat, neboť Rastafari vládne nad námi všemi.

Žijete spolu všichni na Judgement Yardu?

Ano, tam jsme vyrostli. Dříve se to tam samozřejmě tak nejmenovalo. Teprve skrz hudbu jsem přišel na to, pojmenovat můj domov Judgement Yard. Hudba znamená vibes, lásku, ale také vynášení rozsudku. Hudba může potěšit, ale také soudit. Pro I & I není hudba vtipkováním. Jde nám o to vyjádřit svůj vnitřní vztek, jako to dělal už Bobu Marley nebo Jacob Miller. I když jsem ještě mladý a lidé by si mohli myslet, že jsem ještě malý, tak přesto je to slovo, kterým soudím (JUDGEMENT) větší než já. Žijeme podle toho slova. Čiň dobré! Tvůj JUDGEMENT neznamená zabíjet lidi. JUDGEMENT znamená opravovat lidi, nebo je vychovávat. Neznamená to ničit věci. Zaručuje to upřímnost!

Když jsme tam byli, velmi přátelsky nás přivítali…

Lidé v August Town milují dobré vibes. Cizí nemusí všemu rozumět a možná by spoustu věcí kritizovali, ale o to nejde. Peníze, které vydělám na turné, dám do mého yardu. Někdy pořádáme koncerty, abychom lidem odtamtud něco nabídli. Tam venku žije spousta talentovaných mladých. Na mém yardu jsou vždy vítáni. Mohou se zde vyjádřit, dělat si co chtějí a zpívat co chtějí. Musíme být dobří lidé a žít správným způsobem.

Zkoušíš tedy dávat lidem něco zpět?

Ano musím, každý by měl. Sám se musíš naučit rozeznávat, co je dobré a co špatné, abys to mohl předávat další generaci. Jenom tak můžeš postoupit o úroveň dál. Když nepředáš, co jsi se naučil, sám zůstaneš dole. Někdy to není jednoduché, ale slovo přichází k tobě, ne ty k němu. To je JUDGEMENT!

Koho soudíš ty, když mluvíš o JUDGEMENT?

Já odsuzuji zlo, korupci, homosexualitu, pohanství a všechny tyto věci. Tím, že je pálím, je odsuzuji. Nechci nikoho kritizovat, ale patřím k černé rase a musím tedy mluvit černě, jinak nebudeš chápat, odkud pocházím. Když nerozumíš, co říkám, pak se ponoř hluboko do černé kultury. Můj původ mi určuje, jaký jsem a to nemohu změnit. Můj národ se definoval skrze otroctví. Za vraždu tě strkají do vězení, ale za všechny ty zavražděné Afričany žádnou nápravu neobdržíme. Když mluvím o těchto věcech, předhazují mi, že jsem rasista. Přitom zde vůbec nejde o rasismus, ale o pravdu a spravedlnost. Kolik z nás bylo během otroctví zavražděno? O tom mluvím! (s naléhavým pohledem) Ti samí Babyloňané, kteří nás zotročili, napsali i bibli. My, děti otroků, jsme neměli žádný stroj na to jí vytisknout. Vládci světa vytiskli bibli, která byla čtena také na plantážích. Vytiskli slova CONQUERING LION OF THE TRIBE OF JUDAH (Vítězný Lev kmene Judajského) a také ETHIOPIA AWAITS IT´S CREATOR (Etiopie čeká svého Stvořitele). Ti obyvatelé Etiopie, o kterých je tam řeč, to jsme my, I & I! Nemůžeš mi dát bibli, kterou jsi vytiskl, a napadnout mne, jak jí přijmu. V mých písních se odvolávám na bibli, jde přece o porozumění (OVERSTANDING), ne o rasismus. ME BUN RACISM, odsuzuji rasismus!

Jde o mnohem důležitější věc: Hladovějící musí být nakrmeni, nazí oděni, o nemocné musí být pečováno, staří chráněni a o děti musí být postaráno. To platí pro všechny lidi! Jsou národy, které odsuzují ostatní, ale sami souzeni nejsou, i když vymítili jiné národy. Nemůžeš mě zavřít, že jsem někoho zabil a zároveň poslat Kolumba, aby zotročil můj lid! To je přece únos a ten je nelegální, jak se všude můžeš dočíst.

Stojím za stejnou věcí, jako Marcus Garvey…. Nic, před čím byste museli mít strach. Já neodsuzuji jenom otroctví, ale i vlastní národ, který umí být také velmi nebezpečný. Každý černoch, který obhajuje svůj národ, mne má na své straně. Ale když se jako známý zpěvák zasazuji za černé, hned přijdou bílí a šeptem říkají: „Hey, Sizzlo, my tě tu nechceme!“ Přitom neříkám nic, co byste už dávno nevěděli. Když mi nasloucháte
a pokoušíte se mi porozumět, jsem přívětivý. Nemám chuť jenom malicherně vytýkat, abych objasnil, co je špatně. Dokud mi ale bráníš v návratu do Afriky, musím v tom pokračovat, abych ukázal, že chci domů, namísto abych žil dál ve vězení…

A tak zpívám i nadále BUN DOWN BABYLON. Když říkám, že by hladovějící měli být nakrmeni a nazí ošaceni, neznamená to samozřejmě, že pálím místa, kde je jídlo a oblečení. Spíš bych jim dal své vlastní oblečení. Ale jiná místa musí být spálena – ta, kde se stáváš otrokem. Když nebudou vězení, nebudou ani vězni. Proto říkám: Pal Babylon, neboť Babylon zotročuje tvé myšlenky a tvé vzpomínky. V Africe slyšíš neustále chvalozpěvy, slyšíš stále znovu zvuky bubnů, které tě upomínají na tvou historii. Vyjdi ven a zpívej ty chvalozpěvy. Tím přece nikoho nezraňuji a také mě to nedělá rasistou…

Miluji celý svět, neboť JAH miluje celý svět. Znamená to: Sizzlo, jsi dobrý, jsi špatný, jsi rasista, jsi hoden lásky, jsi plný nenávisti… Je to slovo a je jedno, jestli je dobré nebo špatné. (tajemným hlasem) Musíte si na slovo zvyknout, ať je jakékoliv. Lidé nepřichází na mé akce kvůli mně. Ok, jsem možná dobrý, ale jsou to ty slova…

Ellen Koehling & Pete Lilly pro časopis Riddim (4/02)
přeložila Dreadla, češtinu doladil Lomesh

Jednou za čas se na této planetě narodí umělec, který hluboce ovlivní světovou kulturu. Burning Spear takovým umělcem je. Bez nadsázky jej lze označit za hudební legendu, která má za sebou již třicetiletou kariéru a stále nejeví známky námahy. Jeho koncerty často trvají více než dvě hodiny (tedy v případě, že si to místní publikum zaslouží) a jsou vodopádem živé, vibrující hudby nabité takovou energií, které nestačí ani dvakrát mladší nadupané rockové superhvězdy. Není to ale jen Spearova hudba, co si podmaňuje davy, je to též poselství, obsažené v jeho textech. Burning Spear dál šíří odkaz Marca Garveyho a ve svých textech se vrací k tématu práva na sebeurčení všech potomků afrického kontinentu. Skrze svou hudbu neustále učí, informuje a pozvedá lid celého světa s pozitivní zprávou založenou na čestnosti, míru a lásce.

Winston Rodney aka Burning Spear se narodil ve farnosti Svaté Anny, v místě, kde se zrodilo i spojení Bob Marley & the Wailers. První Spearova nahrávka Door Deep z roku 1969 se vlastně uskutečnila právě díky Marleymu, který jej doporučil. Spear na to vlastními slovy vzpomíná následovně: „Celé se to stalo tak, že jsem se toulal po kopcích Svaté Anny a potkal jsem Boba. Mířil domů na statek, vedl si oslíka a nesl nějaké kýbly, vidle, mačetu a sazenice. Zapovídali jsme se a moc pěkně jsme spolu zarezonovali. Zeptal jsem se jej, jak by se dalo zapojit do hudební branže a Bob mi doporučil: „Zkus to u Studio One.“ U toho vydavatelství tak Burning Spear natočil své první dvě alba BURNING SPEAR a ROCKING TIME, které jsou dnes absolutní klasikou.

Stavba na solidních základech přinesla Spearovi v 70. letech možnost nahrávání pro Island Records, kde vyšla pro reggae tři další klíčová alba MARCUS GARVEY, MAN IN THE HILLS a GARVEY´S GHOST. Konečně se tak objevil i pro širší pop-kulturní veřejnost prorok s naléhavým poselstvím. Je obdivuhodné, že Burning Spear tento plamen porozumění nese až dodnes s vytrvalostí, pevností a láskou.

Ve více než třicetileté kariéře Burning Speara nemine rok, v němž by nevydal další veleúspěšné album či neabsolvoval ještě úspěšnější turné. Jeho koncerty jsou svátečními událostmi pro každou komunitu do níž zavítá a každá jeho další nahrávka se u fanoušků reggae na celém světě těší opravdu vroucnému přijetí. V roce 2000 si jej konečně všimla i hudební akademie Grammy a předala mu zlatý gramofon za album CALLING RASTAFARI. Plamen ale hoří dál a 1. července vyšla nová deska FREEMAN….

Princess T & Lomesh

odkazy:
Johanesova pohádka o hořícím kopí
www.burningspear.net
www.roxy.cz

V rukou Lee Perryho se společnost Downbeat Sound System stala nejmocnější svého druhu na Jamajce. Perry ji udržoval na špici neustálým kolotočem diskoték pořádaných pět večerů v týdnu: v pondělí, ve středu a v pátek na venkově, v sobotu a v neděli v blízkosti Kingstonu, přičemž neděle byla byla považována za den D. Coxsone celodenní a celonoční piknik zvaný „Zlaté pobřeží“. Ten den nechal rozmístit své vybavení na pláži Gunboat na poloostrově Palisadoes nebo ještě častěji na vzdálenější pláži v Hellshire Point blízko staré pevnosti Clarence. Obrovské reproduktory poháněné skřípavými přenosnými generátory byly nastaveny směrem k moři, silné kabely ukryla vrstva písku a obří bedny mohly chrlit řízný výběr z aktuálních hitparád. Zatímco davy dováděly, valil se k nim bez komentáře příboj písní jako: „Run Joe“ od Strangera Colea, „Dick Tracy“ a „Dr. Kildare“ od Skatalites, „John and James“ od Maytals a obscénní „Penny Reel-O“ od Erica Morrise…

Když se sešeřilo, převzal roli denního selektora Lee Perry osobně a zahájil večerní šou několika vlastními nahrávkami (Perry byl prvním selektorem, který začal pouštět své vlastní, často velmi oplzlé skladby). Když slunce zapadlo a nad mořem se vyloupl měsíc, začala mládež utrácet své šilinky za lahve piva značky Red Stripe, které se prodávalo ze zaparkovanýchdodávek, zajídat je treskami s chlebem, opékanými na přistavených roštech, zatímco „Scratch“ Perry přehrával svou signální skladbu „The Chicken Scratch“.

Když byli všichni v příjemném rauši, začali se drsňáci pověření odháněním vetřelců a nezvaných chuligánů vytrácet z dohledu s několika „streggaes“ (prostitutkami). S karabinami (někdy nabitými, jindy ne), přehozenými přes nahá ramena, se potáceli do tmy mezi písečné duny.

V centru dění bylo zatím rušno. Na stříbřitém přílivu připlouvali rybáři-Rastamani z osad v Hellshire Hills a Manatee Bay. Rudé, zelené a zlaté znaky na jejich loďkách byly zřetelné i při pouhém světle měsíce. Nějaké dítě by se snad zeptalo, co ty barvy znamenají, zatímco rastové přiráželi ke břehu a za všeobecného jásotu přinášeli malé sáčky s ganjou. A nějaký scvrklý strašák s šedivými dready by jistě zahřměl: „Rudá je barva krve, kterou musí trpitel prolívat už od dob otrokářů! Zlatá, to je bohatství ukradené trpiteli, když byl zbořen palác Šalamounův! A zelená – to je požehnaná africká země, která čeká na návrat černého muže!“

Po několika přehrávkách „Coxsonova skoku“ doprovázeného bláznivým žvatláním, uvedl Coxsone osobně hlavní desky tohoto večerního „nohyškubu“ (tancování). Většinou šlo o půl tuctu RnB singlů ze zahraničí a nejnovější předpremiérové nahrávky Skatalites (pokud se „nohyškub“ konal na pláži Gunboat, bylo často možné slyšet Skatalites při živém vystoupení na terase plážového klubu Bournemouth na druhé straně kingstonského zálivu), Clarendonians, Derricka Morgana, Clancy Ecclse, Heptones a Wailers.

(z knihy Timothy Whita „Oheň v dlaních“, str.170-171 opsal – doslova a dopísmene: Django)

Roots Hitek je hudební vydavatelství zaměřené na roots rock reggae. Vydavatelství založil a řídí bráška (Roots Hitek) Anthony Affum-Appea, rastaman ghanského původu, nyní rezident Londýna ve Velké Británii.
Vydavatelství se zviditelnilo v roce 2000 vydáním CD Sufferer’s Cry zpěváka Tony Rootse. Po vydání alba následovala četná vystoupení s živou doprovodnou kapelou i sound systémem a materiál z produkce Roots Hitek zaznamenal úspěch i na amerických reggae rozhlasových stanicích.
Hudební začátky Roots Hiteka jsou spojeny se sound systémy, kdy se Hitek, inspirován těmi nejstriktnějšími systémy z Jamajky i Anglie, přidal k muži jménem Ras Kwame a jeho Ravers Hi-Powa systému, aktivním hlavně v západní části Londýna (1989). Jako Roots Hitek pokračoval Anthony ve vysílání roots reality show na rozhlasové stanici Skyline Radio (západní Londýn) a nakonec založil vydavatelství Roots Hitek, s cílem přinášet hudbu poselství široké veřejnosti.
Vystoupení Roots Hiteka jsou vždy modlitbou k Jah Rastafari, jejich motivací je pozvednout lidi z jejich světských problémů a rozjasnit jejich duše sladkou inspirací pozitivního reggae.
V současné době se vydavatelství snaží dohnat skluz, který vznikl v důsledku dětských nemocí této mladé firmy a splnit tak svůj skutečně nabitý vydavatelský plán. Pro následujících 6 měsíců je plánovaných hned několik projektů: dubové album Sankofa -Roots Hitek in dub, vydané budou též sedmipalcové singlyUmoja Dub Roots Hiteka, Unity Ras Cos Tafariho a Angels Barbary Napp.
S Jahveho ochranou a vedením by se vydavatelství mělo povést vydat tento materiál a začít pracovat na dalších dílech, které začalo vařit ve své zvukové laboratoři teprve nedávno. V současné době spolupracuje se zpěvákem ColourRed, občanským jménem Clive Hylton, Ras Xylonem a dalšími.

Ras Cos Tafari Ras Cos je dlouhá léta významnou osobností britské roots and culture scény, už v dobách legendárního Metro Clubu v sedmdesátých letech vystupoval s řadou sound systémů a byl rovněž významným aktivistou rastafariánské komunity v Anglii, hlavně v oblasti vzdělávání a informování o rastafariánském stylu života a též jako básník a hudební skladatel. V devadesátých letech se Ras Cos objevil na kompilačním albu s různými umělci nazvaném The Blueprint, vydaném pod hlavičkou Arkology, jeho skadba se jmenovala Mystery Babylon. Následovala další kompilace vydavatelství Arkology 225th Movements. Zde se Cos Tafari prezentoval skladbou World Today. Skladba se stala hitem několika sound systémů, možná i díky vysamplované části projevu Marca Garveyho. To vedlo k řadě vystoupení Ras Cose se sound systémem Abashanti a též k unplugged vystoupení v slavném londýnském klubu Blue Note. Letos vydal svou debutovou dlouhohrající desku Urban Grounation, opět výrazně propagovanou díky úspěšným vystoupením se sound systémem Abashanti Sound v prostorách House of Roots. V blízké budoucnosti bude vydán sedmipalec Unity, který produkoval Roots Hitek. Těšte se na slovo, zvuk a sílu Cos Tafariho, garantujeme vám obrovský přísun duchovní energie nejvyššího řádu.

Jessica Atreides