Queen Omega

Druhá deska dostala název PURE LOVE a brzy poté jí v roce 2004 následovalo výborné album „Away From Babylon“. I třetí LP vyšlo u „Green House Family“ Mickeyho D a Queen Omega si touto nahrávkou a výbornými koncerty zajistila respektovanou pozici výrazné ženské ikony reggae, které je stale převážně mužským žánrem (pokud nejde o sex). Kralovna výborně zpívá i „toastuje“ a oproti mnoha jiným má i hodne chytré texty.

V současnosti Queen Omega spolupracuje s francouzským labelem Special Delivery, kde vyšlo zatím nejnovější album DESTINY, a i její evropský backing band Jam Flavour žije v zemi galského kohouta. Poslechněte si třeba její hity „Selassie I Know“, „Judgement“ „Keep The Faith“ nebo „Perfect Combination“ v duetu s Buju Bantonem. Autorka v nich jasně dokazuje svým výrazným hlasem a hlubokými texty, že před námi stojí ryzí originál. Nenechte si ujít jedinečnou přiležitost ji v Cechach vidět a slyšet naživo!

Bookmark It

Hide Sites

Ještě než si trochu představíme samotné etiopské reggae, stojí za zmínku na úvod ukázka etiopského jazzu pod tímto odstavcem. Taková parádní muzika se tam hrál už na přelomu 60 – 70. let dvacátého století . Tento song z roku 1974 je absolutní klasikou řánru od Mulatu Astatke jménem „Yegelle Tezeta“, a právě tuto instrumentálku si nedávno vypůjčil Damian Marley do svého duetu „As We Enter“ s Nasem. Track najdete na jejich společném albu DISTANT RELATIVES, která se dle obou autorů tématicky k tomuto článku odkazuje ke kolébce civilizace – Máma Africa! Mimochodem „As We Enter“ je pilotním singlem tohoto alba, jehož nový videoklip najdete už nějakou dobu v archívu našeho mediaplayeru. Tady je originální riddim…

Po malé odbočce se ale teď už vraťme k původní etiopské muzice, která je nesmírně bohatá a pestrá. Každá tamní etnická skupina obyvatel je vlastně spojena s vlastním zvukem. Některé podoby tradiční muziky jsou například silně ovlivněny folklórem ze Somálska. Jiné zase mají silný křesťanský element a další v oblasti Wollo na severo-východě země pro změnu muslimský styl, kterému se  říká manzuma. Ten byl původně zpíván jen amharsky, ale jak se rozšížil i do oblastí Harar a Jimma, tak se začalo zpívat i jazyce Oromo.

Objevil jsem skvělou stránku ETHIOPIAN REGGAE VIDEOS s mnoha odkazy na videoklipy spojené s Etiopií (ať už autorsky, nebo alespoň lokací natáčení). Asi nejznámnějším etiopským reggae zpěvákem je Eyob Mekonnen, tady je link na poslech jeho alba. V síti nám uvízl i Zeleke s koncertním záznamem „Almaze„, který prý patří mezi tamní goldies hits. Za pozornost stojí i výborná moderní pecka „Reggae Kemisa“ od Samere Kiros feat. Hailu nebo „Unfaithful Heart“ od rasty, který si říká Johnny Ragga. To jsou asi dva nejvíc dancehall tunes, co jsem potkal, ale ještě pár překvapení určitě zažijete..

Narazil jsem taky na zajímavý song „Jah Jah Mek Di Whole A We„, který nazpíval Sydney Salmon. O jeho původu nic nevím, ale je zajímavé, že zpívá v patois, takže to může být jeden z karibských přistěhovalců. Mimochodem v Etiopii je také kousek země, kterou věnoval Jamajčanům při své návštěvě na ostrově sám císař Haile Selassie I. Vyrostla tam známá komunita Shashamani, o které vzniknul pozoruhodný český dokument ONE LOVE. Závěrem odstavce o etiopském reggae si pak musíte dát ukázku z pouličního koncertu Amharic Reggea. To vám asi napoví víc, než tisíc slov..

Mezi etiopskými videoklipy jsem našel i další zajímavou moderní muziku, které je více či méně spojená s tamní tradiční hudbou. Ochutnejte třeba „Addis Blue Mile“ od Caremella, Tadesse s usměvavou hymnou „Smile Ethiopia“ nebo Yebeteseb Fikir s „Mayed„. Zajímavé jméno je taky Alex Olympia s peckou „Olimpia Chemistry“ nebo pravděpodobně hodně velkou etiopskou star  jménem Temerat Desta a jeho songy „Ayekebdem Woye„, „Ethiopia“ nebo hiphopový feat. Abiy aka Big-C jménem „Deju RMX„. Už jste taky konstatovali, že v amharštině zní dobře i tamní mainstream? Zkuste teď třeba více tradiční zpěvačku Bezawit Zeleke s hitem „Menor Jemrialhu“ a v neposlední řadě totální nářez – videoklip – baladu o národním hrdinovi „Amoraw Wudmeh„, který zastavil Mussoliniho postup Etiopií.

Lomesh

PS. Při tomto nočním hudebním putování Etiopií jsem narazil i na dvě mně dosud neznámá jména, o která bych se s vámi rád teď podělil: V Izraeli žije zpěvačka, která si říká Odelyah a dělá hodně zajímavý mix reggae, soulu, funku i folku. Tím druhým jménem pak je star západoafrické Ghany jménem Rocky Dawuni. Jeho trefně pojmenovaným songem „African Reggae Fever“ se s vámi pro dnešní noc loučím. Těším se zároveň na vaše reakce pod článkem, protože jestli vás to zajímá, tak budeme v těchto exotických ochutnávkách muziky z různých zemí světa pokračovat…

Užitečné odkazy:
Etiopská variace YouTube > www.diretube.com
Velká kolekce tradiční i moderní hudby Etiopie > www.addismood.com

Bookmark It

Hide Sites

Jsou umělci, kteří vzbuzují davové šílenství. Fanoušci jim nedají vydechnout a novináře mají věčně v patách. Hovoří se o jedinečném talentu a životním Příběhu s velkým P. Jsou i umělci se stejně velkým talentem a dost podobným příběhem, kteří kupodivu novináře nezajímají a fanoušci kvůli nim neblázní. Do té druhé kategorie patří hrdina tohoto článku Winston Jarrett. Chcete důkaz talentu? Máte jej mít: „Up Park Camp“, „True Born African“, „Sunday Coming“, „The Preacher“ anebo třeba „Sleeping In The Park“. Samé klasické hity, i když ne vždy známé z jeho podání. Chlapík, který ‘byl u toho‘. Nahrával pro všechny významné producenty svojí éry od Coxsone Dodda, Duke Reida a Prince Bustera přes Lee Perryho po Joe Gibbse. Muž, jenž sedával u jednoho ohně s Bobem Marley a byl svědkem jeho přeměny z násilnického rudebwoye ve spirituálního rastamana. Hudební pravá ruka Altona Ellise, spoluautor jeho nejlegendárnějších pecek. Kvalitní značka stejně dobrá v rocksteady, reggay i roots. Zpěvák s příběhem tak typizovaným, že se zdá, jako by podle něj na Jamajce vyráběli muzikanty sériově…

Typizovaný příběh si vyžaduje typizovaný začátek. Takže: Winston Jarrett se narodil v roce 1940 v Lime Tree Garden, což je vesnička patřící k farnosti Svaté Anny. Kdo ještě z významných jamajských zpěváků se zde narodil? Bob Marley, Burning Spear a také třeba Marcus Garvey (ten se ovšem zpěvem neproslavil). Ani Winstonovo dětství se z nevymykalo z rámce běžného životopisu oné doby. Rodiče spolu nevycházeli a když bylo Jarrettovi pět let, jeho matka se přestěhovala do Kingstonu a vzala si jej s sebou. Winston vyrůstal v neradostném prostředí kingstonských slumů, takzvané ‘betonové džungle‘. Osudem se mu nejprve stala nechvalně známá čtvrt Trenchtown, později se přestěhoval o pár ulic do Jonestownu. Život v ghettu nenabízel mnoho možností k výdělku, a tak když Winstonovi sehnal starší bratr práci na trhu, Jarrett ji radostně přijal. Pro mladého člověka z ghetta takové zaměstnání představovalo alespoň minimální existenční jistotu. Přesto však byl život obyvatel Jonestownu neradostný a jednou z mála kratochvil, kterou měli, byla pochopitelně hudba. I Winstona fascinovala. Jeden z jeho přátel měl holičství, kam chodil s kytarou mladý chlapec jménem James Chambers. Od něj se Winston naučil několik prvních akordů. Sotva tehdy tušil, že jeho mladší kamarád se později proslaví; to až si změní jméno na Jimmy Cliff… Mládí v Jonestownu mělo pro budoucího hudebníka jednu podstatnou výhodu. Automaticky se dostal k těm správným lidem. Považte, kousek vedle bydlel Delroy Wilson, Joe Higgs, všichni tři členové The Wailers a mnozí další. Pro Winstona Jarretta se však stal osudovým jiný soused-Alton Ellis.

Alton se mezi svými přáteli těšil přirozenému respektu, jednak byl o něco starší a pak už měl za sebou i praktické zkušenosti z hudebního průmyslu, když nahrál v duu s Eddie Perkinsem partu singlů pro Studio One ‘Coxsone‘ Dodda. V roce 1965 však Eddie Perkins odešel z Jamajky, ve snaze získat lepší živobytí ve Spojených Státech. Pro Altona Ellise to bylo zlomové období. Přemýšlel nad koncem hudební kariéry, naštěstí se však nechal přesvědčit k novému začátku. A jako druhy si k návratu zvolil Eggara Gordona a Winstona Jarretta. Vzniklo tak mocné trio Alton Ellis & The Flames. Pochopitelně, světla reflektorů mířila na frontmana, avšak Winstonův příspěvek byl taktéž významný. Nejenže zpíval harmonie, podílel se i na psaní písní.

Psala se druhá polovina šedesátých let a Jamajka se od frenetického tempa ska zklidnila ve vlnách romantického rocksteady. Na dveře nahrávacích studií denně klepaly zástupy mladých umělců, kteří se snažili prosadit, ale jen zlomku se to opravdu podařilo. The Flames zkusili své štěstí na Bond Street ve studiu Treasure Isle vlastněném ‘Duke‘ Reidem. Úspěšně prošli přísným přezkoušením u obávaného Leroy Colea, Reidova předního selektora a vyhledávače talentů. Záhy začali v tamním dřevem obloženém studiu nahrávat songy, z kterých se staly nesmrtelné hity, jako třeba „Girl I’ve Got a Date“ nebo „Dancecrasher“. U druhého titulu stojí za to se zastavit. The Flames jím vydali jakýsi manifest, zaměřený proti rudebwoys, ostrým hochům z ghetta, kteří se životem protloukají, jak se dá a nehledí přitom doprava ani doleva. The Flames jim radili, aby svou agresivitu vybíjeli kupříkladu boxem – ‘You could be a champion, just like Mr Bunny Grant.‘ V kontextu dobové hudební scény se jednalo o statečný akt, který The Flames podpořili i dalšími nahrávkami jako „Cry Tough“, „Blessings of Love“ a „The Preacher“. Zatímco prominentní rudebwoy Peter Tosh se holedbal ‘I’m the toughest‘, The Flames mu pokládali sugestivní otázku ‘How can a man be tough, tougher than world?‘ Ellis tehdy obviňoval Marleyho a jeho kumpány z glorifikace rudebwoys a nutno podotknout, že vztahy mezi oběma formace se dočasně přiostřily…

Spolupráce s Dukem Reidem měla svá specifika. Tento bývalý policista chodil neustále ozbrojen a nikomu se nedoporučovalo jej naštvat. Neměl rád konkurenci a některé jeho metody lze bez obalu označit za mafiánské. Ale jak přiznává i Winston Jarrett-byl to muž dvou tváří. Nečinilo mu problém poslat výtržníky na konkurenční diskotéku, avšak měl pochopení pro těžký život v ghettu a pomáhal lidem v nouzi. Jarrett od něj například kupoval desky za sníženou cenu a pak je s profitem prodával v hudebních obchodech. Takto si zajišťoval alespoň nějaké živobytí, protože příjmy z nahrávání byly minimální. Přesto se na hudbu nevykašlal, byť Winstonovo svědectví dnes vypadá jako poselství z jiné planety. ‘My jsme nezpívali kvůli penězům, ale pro lásku k hudbě. A když si chtěl získat dobrou dívku, takovou, která měla dobrou pověst v komunitě, slušný vzdělání a podobně, tak si tě jako zpěváka hned zamilovala. Takže si zpíval kvůli holkám!‘

Úspěchy Altona Ellise a The Flames nenechávaly v klidu Coxsone Dodda, majitele legendárního Studio One. A jelikož Duke Reid neměl se skupinou uzavřený exkluzivní kontrakt, začali The Flames souběžně nahrávat i pro Dodda. Ve Studio One pak vznikla například slavná skladba „I’m Still in Love“, jejímž remakem před pár lety zdecimoval světové hitparády i Sean Paul. V roce 1969 vyrazila skupina umělců ze Studio One na turné po Velké Británii. Mezi jinými se tohoto zájezdu zúčastnil i Alton Ellis, zatímco jeho kamarádi zůstali doma v Kingstonu. Zážitky z této cesty utvrdily Ellise v rozhodnutí opustit Jamajku. Počátkem sedmdesátých let se přestěhoval do Kanady, a přestože se na ostrov pravidelně vracel, pramen jeho hitů se přeci jen ztenčil. Bylo to důležité období i pro Jarretta, neboť chtě-nechtě musel vystoupit ze stínu svého slavného přítele. A stalo se tak díky sólové skladbě „Ease Up Mr Officer“, kterou nahrál pro Duke Reida. I tento song má svůj příběh, představující další typickou součást životopisu reggae zpěváka – pobyt ve vězení kvůli držení marihuany… A v tomto příběhu se objevuje i velmi důležitá postava, která ovlivnila nejen Winstona Jarretta, ale i velké množství umělců jeho generace na čele s Bobem Marley- onen pytlíček marihuany, kvůli kterému se chvíli díval na svět skrze mříže, dostal od Mortimera Planna. Tento svérázný rastafariánský myslitel a filosof se stal ideovou inspirací pro většinu muzikantů ze západního Kingstonu. Na jeho dvoře nedaleko Studio One se scházel jamajský hudební výkvět, aby poslouchal Plannovy výklady o Africe, tíze otroctví a kolonialismu, o potřebě povznesení černého lidu. Mortimer Planno byl i bubeník znalý stylu nyabinghi, reziduu původní kultury afrických otroků zavlečených do Karibiku. Jednalo se o postavu natolik charismatickou, že záhy si umělci pod jeho vlivem nechávali růst dready a hlásit se k rastafariánství. S novým uvědoměním se změnila i hudba. Jestliže předtím vzhlíželi jamajští muzikanti k americké černošské hudbě a přední producenti se snažili stát lokální obdobou Motownu, nyní se zdrojem inspirace stala mýtická Matka-Afrika.

Pro Winstona Jarretta se však nejednalo o nijak převratnou změnu. The Flames nahrávali songy s celospolečenskou problematikou dávno předtím a ani téma černošské hrdosti jim nebylo cizí. Rastafariánská ideologie se pro ně stala jen logickým vyústěním dosavadní kariéry. Po Ellisově odchodu si pak jen skupina v duchu dobových trendů změnila jméno na Winston Jarrett & The Righteous Flames. Jen ty dready si nechal narůst až později. ‘Moje máma by mě kvůli nim zabila.‘ říká.

Jarrett v průběhu sedmdesátých let nahrával pro celou řadu producentů. A jeho příklad též bohatě ilustruje ne vždy zcela košer metody, které producenti používali pro zvětšení svých zisků. K nejoblíbenějším patřila změna jména interpreta, která mátla kupující. Díky tomu dnes můžete najít Jarrettovy songy připisované tu „The Righteous Holmes“ (Coxsone Dodd), tu „The Intruders“, „The Crashers“ (obojí Joe Gibbs), „The Hurricanes“ (Lee Perry) či „Soul Ofrous“ (Duke Reid) anebo „T-Man and The T-Bones“ (Sidney Bucknor). Nemluvě již o jménu „Adam and Eve“, pod níž Aston Barrett vydal singl „Solid As A Rock“… Protestovat nemělo smysl, producentům prošlo vše. Jak ostatně ilustruje historka o okolnostech vzniku písně „Should Have Been Me“. Jarrett ji hodlal vydat sám, avšak nevlastnil nahrávací studio. Dohodl se tedy s Coxsonem Doddem a pronajal si studiový čas u něj. Sehnal a zaplatil hudebníky a song nahrál. Dodd přihlížel nahrávací session a když chtěl Jarrett odejít s hotovým produktem, Coxsone jej zastavil. ‘Co to děláš?‘, otázal se. ‘Beru si svoje pásky‘, odvětil Winston. ‘Ne, ty pásky zůstanou tady ve studiu.‘ ‘Jak to myslíte, pane?Zaplatil jsem za muzikanty a studio!‘ Dodd však jen stroze dodal: ‘Mě se ten vál líbí, takže je to odteď můj song‘.

Jinde to nebylo o nic lepší. V roce 1974 nahrál Winston Jarrett (napůl s Horace Andy) desku KINGSTON ROCK. Od producenta Brenta Clarka však nikdy neviděl ani cent. Zato však můžete toto album najít v nesčetných vydáních, někdy i pod jménem EARTH MUST BE HELL. Nedivte se, doprovodnou kapelou byli The Wailers a když tento fakt zdůrazníte na obalu, o prodejnost již nemusíte mít starost…

Všechno špatné má však i svou pozitivní stránku. Okukováním slavných producentů se Jarrett mnohé naučil. Když pak za ním přišel Tony Shabbaz s návrhem na nahrání lp, zužitkoval tyto zkušenosti ve vlastní produkci. Vznikla tak dvě alba – MAN OF THE GHETTO (1977) a RANKING GHETTO STYLE (1980). Jména zúčastněných muzikantů říkají vše – Sly & Robbie, Tommy McCook, Gladstone Anderson, Bobby Ellis, Skully Sims, Dirty Harry a další. Hotová encyklopedie legend. Obě desky podle toho vypadají. Bohužel tyto skvosty stále čekají na citlivou reedici a pokud nemáte dost štěstí (a finančních prostředků) na koupi vzácných originálů, zůstanete odkázáni na mp3 kolující v nepřehledných zákrutách warez serverů. To neméně kvalitní album WISE MAN z roku 1979 naštěstí vyšlo nedávno v reedici u Tamoki Wambesi. Obsahuje velké hity „Sleeping In The Park“, „Rocking Vibration“ či „I-Shen Galore“ a vřele vám jej doporučuji. Jarrett na něm září od začátku do konce a plně zúročuje léta tvrdé muzikantské dřiny. Poctivý zpěvák kovaný lekcemi od skvělých hudebníků. Jak odlišný přístup přinesly další roky… ‘Dneska kolikrát brečíš, když slyšíš, co někteří lidé dělají. A ptáš se sám sebe, jestli to není jenom plýtvání studiovým časem a místem na páskách.‘ povzdechl si nedávno v jednom rozhovoru.

Osmdesátá léta ‘staromódním‘ zpěvákům jako Winston příliš nepřála. Na delší dobu se odmlčel nejen on, ale i Culture, Israel Vibration a další. Až na úplný závěr této dekády jej, docela náhodou, potkal Bob Schoenfeld, hlava labelu Nighthawk. Nighthawk v osmdesátých letech vydával alba veteránům jamajské hudby jako The Gladiators, Justin Hinds, Leonard Dillon či The Itals. Protože jejich pojetí reggae v té době již dávno vyšlo z módy, nesetkala se alba z Nighthawku s úspěchem a jsou dnes dost přehlížena (a to i v kontextu tvorby oněch interpretů). Dost neprávem, řekl bych, to by ale byl námět na jiný článek. Pro nás je důležité, že pro Boba Schoenfelda nahrál Winston album JONESTOWN. Jonestown asi není tak klasická a nabitá deska jako třeba Wise Man, nicméně jednalo se o solidní počin a Jarrett se jím takříkajíc vrátil do děje. V devadesátých letech pak mohl mimo jiné vydat svá alba KINGSTON VIBRATIONS, SOLID FOUNDATION a TOO MANY BOUNDARIES i u renomovaných značek RAS a Heartbeat. The Righteous Flames začali vystupovat po světě a těší se ze zvýšeného zájmu o jamajskou hudbu. Paradoxně teprve v důchodovém věku se může Winston Jarrett konečně slušně živit hudbou.

Začaly vycházet i kompilace shrnující tvorbu tohoto přehlíženého veterána. Studio One vydalo pěkný výběr CRUCIAL TIMES jako jeden díl v sérii na počest padesáti let Coxsone Dodda v hudebním průmyslu, americký label Young Tree přidal 2cd antologii SURVIVAL IS THE GAME (bohužel přehlížející alba MAN OF THE GHETTO a RANKING GHETTO STYLE) a konečně francouzská Sankofa přišla s kolekcí hitů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let nazvané RISE UP! Ostatně Winston Jarrett ještě nepověsil svou písničkářskou brašnu na hřebík. Před pár lety nahrál album CHILDREN OF THE GHETTO pro Jah Shaku. Nabízí se otřepané přirovnání k bájnému ptáku Fénixovi-když si myslíte, že je po něm, vždy stane z popela (a to bohužel doslova; před devíti lety shořel jeho dům a v plamenech navždy zůstalo hodně unikátních pásek ze sedmdesátých let). Takže typizovaný příběh? Snad, ale právě ty jsou nejlepší.

Ferro

Bookmark It

Hide Sites

Zion Squad před dvěma a půl lety vydal svoje debutové album. Co se během té doby v kapele změnilo?

Hodně, předně jsme změnili složení. Taky je nás víc… a hudebně jsme se taky rozrostli. A vyrostli jsme:)     

Nejvýznamnější změna je určitě na postu zpěváka. Proč k ní došlo?

Šlo hlavně o soukromý postoj našeho zpěváka k vedení kapely v Prostějově, když sám bydlí v Brně, s jeho prací…..a kariérou sólového reggae zpěváka.

Jak probíhalo hledání náhrady?

Poměrně jednoduše – překvapení, že? V kapele máme dost šikovných zpěváků a Kája (Kayaman), bývalý bubeník, byl zkrátka jasným nástupcem. Přesvědčil nás hlavně pohyb jeho pánve při dancehallovém rytmu – a uznej to je pro kapelu, která stojí za zpěvákem, zásadní.

To je:)  Bude se s novým hlasem měnit i styl a sdělení skupiny?

Styl jsme obohatili – hlavně jsme zpomalili.Velký vliv na to mají i 2 nový členové – Turek na bicí a Tony na kytaru – oba dva se silným jazzovým a funkovým základem. A co se týče sdělení – nemění se. Zpíváme o lásce, odpovědnosti, jednotě, ale i skvělých párty a pěknejch holkách – prostě zpíváme o životě.

Tony je ze spřátelené formace Modrá Opice, že?

Jo je to tak – stejně jako Turek. Hlavně jsme to nechtěli prozrazovat…je to tajemství. Znáš Modrou Opici?

No znám jejich profil na bandzone, jinak toho o nich mnoho nevím…

Moc dobře se známe. Společně děláme koncerty, navzájem si přetahujeme členy a fanoušky:)

Taky jste spolu vyrazili do Holandska. Jak se dostanou mladí reggae hudebníci z Prostějova do Země Tulipánů?

Úplnou náhodou, díky právě zmiňované Modré Opici. Ale samozřejmě také díky naší hudbě:) Byli jsme tam díky programu partnerských měst s městem Hranice na Moravě, kde Modrá Opice působí.

Jak na vás reagovali místní?

Kladně, někdy je zaujala čeština a jindy hudba. Ale na 100% jsme si to nejvíc užili my. Všechny mlýny, tulipány, mlýny a tak….

Navázali jste tam kontakt s nějakou místní reggae skupinou?

Ne to ne – v podstatě jsme se ani s žádnou místní kapelou na stagei nepotkali. Koncerty jsme měli dohromady s Opicí a se zbytkem celé české výpravy – takový cirkusáci:D

Občas pověsíte na net novou písničku, neplánujete nové album?

No, popravdě věšet semtam nějakou pecku na net je pro nás asi mnohem jednodušší a leckdy přínosnější než nahrávat album. Ví se o nás častěji a finančně je to pro nás přijatelnější, ale chápeme fanoušky. Album, pro každou kapelu znamená ukázat, kam se za tu dobu dostala. Je to vždycky nenahraditelná zkušenost – album plánujeme vydat zhruba v půlce roku 2011. A už teď dáváme songy dohromady.

A co vydat nějaký singl na vinylu? Lákalo by vás to?

Určitě! Ale zatím nemáme vydavatele/sponzora – sami to utáhnout nedokážem – aspoň zatím. Rozhodně máme jasno o prvním singlu, kterej bysme vydali.

Prozradíte který, anebo je to tajemství?

Prozradíme jen část, abysme to nezakřikli. Představujeme si riddim One Time, z naší produkce, jako oslavu českého reggae s kupou featuringů a úžasným klipem. A už jenom odpálit si a usrkávat mojito…

To zní dobře:) Přemýšleli jste nad možností udělat vlastní riddim a nahrát na něj vokály od místních zpěváků a DJs?

Určitě, ale všechno zatím řešíme jen přes featuringy. Ale na větší producentské alotrie přijde určitě jednou čas. 

Na kterých festivalech se chystáte letos vystoupit?

V plánu jich pár máme, ale hodně koncertů jsme museli odříct, kvůli přeskupování kapely. Co se týče přímo léta a konkrétních akcí, tak první koncert Zion Squad bude na Reggae Meetingu a na Prostějovsku to bude festival PlumLove. V jednání máme dalších 9 koncertů po celé České republice, takže sleduj web.:)

Oukej, určitě budu:) Díky moc za čas a trpělivost!

Není zač, naopak my děkujeme. Hodně úspěchů a ať ti Nejvyšší žehná.

Bookmark It

Hide Sites

Jaké jste měl hudební základy? Měl jste nějaké zkušenosti v hudebním businessu, než jste se stal součástí Tetrack?

Měl jsem jen velmi málo formálního hudebního vzdělání. Měl jsem pár hodin na střední škole. Většina z nás tam chodila jenom proto, že jsme museli. Nicméně pořád jsem se pohyboval kolem muziky anebo muzika byla kolem mě. Poprvé mě do hudby jako do tvořivého procesu uvedl můj otec. Psával totiž písničky a pak je zpíval po celém domě. Jednu z jím napsaných písniček pak nahráli v Americe, v Nashvillu.  Mohlo mi být tehdy tak 5 či 6 let.

Jak jste poznal své kolegy (z Tetracku) Paula Mangaroo a Dave Harveyho?

Všichni jsme vyrůstali ve stejném sousedství.

Producentem hudby Tetracku byl Augustus Pablo. Jak by jste popsal jeho přínos? Dával vám Riddimy, anebo byl jenom aranžér?

Předně, Augustus Pablo je můj hudební mentor. On byl první osobou, která mi řekla, že jsem talentovaný autor. Pablo mi dal mou první kytaru a řekl mi, že mi pomůže při psaní songů. Byla to jediná kytara, kterou jsem vlastnil až do Vánoc 2009, kdy mi děti koupili jinou. Pablo miloval původní tvorbu, následkem čehož drtivá většina songů Tetracku, které produkoval, jsou originály. Instinktivně věděl, jak dostat z mých songů to nejlepší. Byl to bezesporu výborný producent a muzikant.

Co si myslíte o Lee ‘Scratch‘ Perrym? Jak se vám s ním spolupracovalo?

Spolupráce s Lee Perrym byla něco neuvěřitelnýho. Měli jsme ho v úctě kvůli jeho pověsti a byli jsme takřka ochromení už z toho důvodu, že jsme  byli ve studiu a nahrávali desku. Pamatuji se, jak jsem se ho ptal na něco ohledně songu  ‘LET’S GET TOGETHER‘, který jsme právě nahrávali. Řekl: ‘don’t worry bout dat youteman….we will take care of dat inna di mix‘ (Nedělej si z toho hlavu, mladej… O to se postarám při mixu)

V sedmdesátých a osmdesátých letech (v době okolo vydání LP ‘LET’S GET STARTED‘) získalo mnoho jamajských skupin kontrakt od Island Rcs a Virgin Rcs. Dostali jste tehdy nějakou nabídku od velkého labelu?

Tetrack v té době neobdržel žádnou nabídku. Nejsem si jistý, jak by jsme reagovali, kdyby nám někdo nabídnul smlouvu. Chápej, v Tetracku jsme nehledali kariéru v hudbě. Všichni jsme měli dobrá zaměstnání a byl to pro nás prostě koníček.

Také jste nahrávali pro Gussieho Clarkea a jeho label Music Works. O Clarkovi se říká, že je jiný, než ostatní jamajští producenti. Soudě podle vaší zkušenosti, je to tak? A jak?

Gussie Clarke a label Music Works se rozhodně liší od většiny jamajských producentů. Gussie je především obchodník, který shodou okolností miluje hudbu  a  má pro ni to správné ucho. Ke svému labelu přistupuje a vede ho jako  business. Vždy by použil ty nejlepší muzikanty, studio a inženýry, kteří byli k dispozici. Měl také vizi a vnímal spojení mezi ´dobrými songy a dobrými umělci´. V důsledku toho jsme měli s Gussiem velmi úspěšný vztah. Psal jsem songy, dával společně s muzikanty dohromady riddimy a dělal demo vokály. Také jsem byl výrazně zapojen do nahrávání zpěvů, aranžování harmonií a společně s Tetrackem do zpívání doprovodů. Ve skutečnosti to byl úspěch, který jsme já a Gussie měli, jenž mu vydláždil pozici k tomu, aby se dnes stal jedním z, ne-li tím největším a nejrespektovanějším hudebním vydavatelem na Jamajce. Když se podíváš na jeho největší alba a songy, které Gussie produkoval ve svém vrcholném období, najdeš moje jméno CARLTON HINES úplně všude.

Pokoušel jste se o sólovou dráhu, když se Tetrack rozpadl?

Nikdy jsem se nepokoušel o sólovou kariéru a ani mě nikdy nezajímalo ji mít. Udělal jsem jednu sólovou nahrávku ´She Loves Me´. Pablo měl riddim, já jsem napsal písničku a on mě požádal, abych ji nazpíval. V tu dobu se Tetrack jako skupina rozpadl.

Hodně jste spolupracoval s Gregory Isaacsem, psal pro něj písničky a produkoval jeho alba. Je to váš oblíbený zpěvák?

Gregory Isaacs je bezesporu jeden z mých nejoblíbenějších umělců. Má unikátní styl a typický  sound. Udělali jsme spolu tolik práce, protože byl v té době nejdostupnější.

Jak těžké je provozovat na Jamajce svůj vlastní label? Jaká je umělecká politika Artistic Production?

Nejtěžší na provozování vlastního labelu ARTISTIC PRODUCTION jsou náklady. Nicméně myslím, že to platí obecně. Naše politika (moje a mého bratra Jimiho Hinese) je hlavně pokračovat v práci zejména s novými umělci a pomáhat jim v rozvoji. Business může přežít jedině, když budou přicházet noví umělci. Chceme pokračovat v příspěvku k růstu a rozvoji reggae nejen lokálně, ale i mezinárodně. Věříme, že jsme k tomu nad jiné vybaveni. Rozumíme businessu, máme pěkné malé studio přímo v srdci DREWSLANDU a vždycky máme po ruce dost výborných songů.

Kde se vzala myšlenka na návrat Tetracku? Jak se na to tvářili ostatní členové?

Myšlenka na znovusjednocení Tetracku vysela ve vzduchu nějakou dobu. Hlavní lidé za tou myšlenkou byli můj bratr Jimi Hines a moje sestra Bunny Brissett, která zpívá s Israel Vibration. Jak Paul tak i Dave byli mimo hudební business po mnoho let. Paul rozhodně neměl zájem. Dave zpočátku zájem projevoval, ale pak se rozhodl, že se nezapojí. Byl jsem jediný člen skupiny, který byl zapojený v hudebním businessu po celou dobu. Skupina dnes sestává z Carltona Hinese a Norrise Reida. Co se má stát, to se stane. Jen shodou okolností se Norris nestal členem Tetracku ještě předtím, než se stal členem Viceroys.

Byla to velká radost být zpátky ve studiu a nahrávat. Fakt, že idren Norris je součástí Tetracku a že jsme byli ve studiu po více než 25 letech byl prostě speciální.

UNFINISHED BUSINESS je pro mě unikátní album v tom, že se snaží shrnout a přemostit mezeru v čase, kdy Tetrack přestal nahrávat. To se odráží v písničkách, které jsou na albu. Opravdu jsme se pokusili dokončit UNFINISHED BUSINESS Tetracku. Navíc,myslím že album ukazuje světu, že i po tak dlouhé době jsou songy, sound a vibes Tetracku tak sladké, jako byly vždycky.

Jaké jsou vaše plány do budoucna – nahrávání, turné atd?

Album vyjde tohle jaro u BOXGITZ RECORDS (distributora pro ARTISTIC PRODUCTION). Kontroluj      www.myspace.com/tetrack pro novinky a detaily. Tetrack se těší, že udělá víc nahrávek. Hlavní prioritou je vyrazit na turné. Zejména bychom rádi vyrazili do Evropy, kde to vypadá, že hlad po klasických roots umělcích je poměrně silný.

Chceme, aby promotéři a agentury věděli, že TETRACK JE PŘIPRAVENÝ, DOSAŽITELNÝ, DOSTUPNÝ A ČERSTVÝÝÝ!

* Ferro

Bookmark It

Hide Sites

V rámci festivalu bude také poprvé prezentován snímek Dona McConnella Reggae in The Ruff a taky film Concrete Jungle o životě v jamajském ghettu, který natočil Kurt Fuller. Ze starších filmů se bude promítat dokument „Rastafarians of Jamaica“, který dle oficiálních synapsí představuje rituály jamajských rastů a způsoby, jakými se obrací k božskému pomocí hry na bongo bubny, reggae a kouření marihuany. Mezi dalšími snímky nebude chybět kultovní „Babylon“ z roku 1981 o životě mladých kluků z Karibiku uprostřed Londýna. Hlavní roli si tam tehdy mimochodem střihl mladý Brinsley Ford z The Aswad a objevil se tam i legendární Jah Shaka se svým soundsystémem!

Třetí Jamaica´s Reggae Film Festival 2010 proběhne v Kingstonu v týdnu od 23.2. do 27.2. Většině z nás ale asi nezbývá, než doufat, že vznikne i evropská mutace tohoto festivalu, protože na internetu to asi tak snadno najít nepůjde. Každopádně to můžete zkusit a posílat komentáře a odkazy níže..

Tady je celý přehled programu tohoto filmového festivalu:

Babylon (Franco Rosso, 1981)
Concrete Jungle (Kurt Fuller, 2010)
Coping With Babylon (Oliver Hill, 2007)
Destination Jamaica (George Tait aka Jungle George, 2004)
Duke Vin & The Birth Of SKA (Gus Berger, 2008)
Journey Of The Lion (Fritz Baumann, 1992)
Kids Paradise (Barbara Blake Hannah, 1996)
Made in Jamaica (Jerome Lapperousaz, 2007)
Rastafari (James Ewart, 2010)
Rastafarians of Jamaica (Aran Patinkin, 1995)
Rastafari: Then & Now (Joel Gordon & Patricia Scarlett, 2009)
Rasta’s Paradise (Parine Jaddo, 2008)
Reggae in The Ruff (Don McConnell, 2009)
Road Through The Blue Mountains (Barbara Blake Hannah, 2002)
Ruffn’ Tuff – Founders of the Immortal Riddim (Shizuo Ishi, 2010)
The Story of Randy’s (Christopher & Clive Chin, 2007)

Lomesh

Bookmark It

Hide Sites

Congos přichází osvobodit lidi hudbou! Opravdová hudba Congos přichází osvobodit lidi. Nyní slyšte: skvělá reggae hudba přichází osvobodit lidi, hudba Congos přichází osvobodit lidi! (z písně National Heroes)

Tak tedy již za pár dní se díky Opravdovému tlukotu a Boží hudbě stane neuvěřitelné skutečností a legendární veterání roots reggae historie – rasta stařešinové The Congos nám zapějí své písně svobody a vykoupení a jejich band snad pozvedne naše duše i zadky. Hou! Před pár týdny mi dal brácha Lomesh jejich poslední (byť tři roky starou) desku SWINGING BRIDGE s prosbou o nějakou recenzi, takže – pozdě, ale přece – spíše jen pár poznámek o té parádní muzice a pokusů o překlad těch důležitých poselství.

Především, na nahrávání SWINGING BRIDGE se po třiceti letech od legendární spolupráce s Lee „Scratch“ Perrym ve studiu Black Ark, alba THE HEART OF THE CONGOS opět sešlo neopakovatené vokální trio v čele s originálním falsetem Cedrica Mytona, sametovým altem Roydela „Ashanti“ Johnsona po pravici a hlubokým barytonem Dericka „Watty“ Burnetta po levici, plus dalším kvalitním back-vocalistou Kenroyem Fyffem. Všichni pěvci jsou krásně vyladění a jednotní a kongeniálně se povzbuzují, střídají a doplňují, z jejich hlasů cítíte velikou hloubku a pokoru, opravdovou víru a oddanost.

A dále: samotný výčet muzikantů, kteří se sešli k nahrání těch prostých, ale úžasně silných písní hovoří, myslím, sám za sebe. Je jako stručný přehled celé té slavné reggae historie, ale i současnosti. Sešli se zde například fenomenální basák Robbie Shakespeare, klíčový kytarista Earl „China“ Smith a zásadní klávesák Ansel Collins, kteří spolu jako „The Aggrovators“ nahrávali už v polovině 70.let nesmrtelné fláky ve studiu Bunny „Striker“ Leeho. Střídají se zde dvě nepřekonatelné rytmické sekce: taxi-gangsteři Sly & Robbie a roots-radikalové Style Scott & Flabba Holt, a několik dalších vinikajících bubeníků např. Leroy „Horsemouth“ Wallace, kytarista Dwight Pickney, basy a kytary se navíc občas chápe i sám Roydel Johnson.

Dechové sekce Studio One Crew se ujal samotný Headly „Deadly“ Bennet, který již půlstoletí kraluje (ska a) reggae saxofonu (ovšemže spolu s Cedricem Brooksem!). Stejně tak za perkuse usedli v první řadě ostřílení a povolaní binghi-mani Scully Simms a Sticky Thompson (který mj. zpíval v pol. 70.let s Cedricem Mytonem v polozapomenuté kapele Royal Rasses). Nahrávalo se ve slavných studiích Channel One, Lego, Tuff Gong, Lions Den, Harry J a Mixing Lab a nic nebylo ponecháno náhodě ani ve výběru zvukových inženýrů a mix-manů. Zvuku a vůbec celé nahrávce se prostě nedá nic vytknout!

Samotné songy se mi snad ani nechce nějak rozebírat a popisovat, natož hodnotit. Snad jen podotknu, že úvodní singl Revolution je fakt burcující pecka a titulní píseň Swinging Bridge jakbysmet, ale nijak pozadu nezůstávají ani antiglobalizační one-drop Spiritual Organization, real-rockovka National Heroes nebo starozákoní one-way Ten Milion Charriots, ještě radši mám ale lamentaci Lost Sheep a geniální taxikovku Fraud System a samozřejmě dva nyahbingi opusy Concrete Zone a Hills & Walleys na závěr. Zkrátka, toto album je opravdu vyjmečně nabité a vyvážené, téměř vlastně nemá slabých mist – a proto je jeho poslech nutností!

A to ani nemluvím o mocném poselství, které celý tenhle reggae vehikl veze k vašim uším a srdcím! Je zde vlastně nenásilně a nedogmaticky předložena celá rasta doktrína (ovšem jedinkrát zde není zmiňováno jméno žádného etiopského despoty či nějaká bezobsažná klišé a zvolání někdy tak únavné u jiných) a výběr afrických, jamajských lidové a biblických přísloví a moudrosti a zkušenosti duchovních bojovníků a následovníků učení všech těch vnitřních pravd a nejvyšších skutečností. Čirá srdcovka, brácho – ber nebo nech bejt. Dovi v LMB…

* Johanes

Nech se zasáhnout hudbou, nech se oslovit hudbou…ta sladká reggae muzika – Ať vás reggae učí a lekci vám dá, ať vám duchovně požehná! … Tam u zdí Jericha hrála dcera Mariam na cymbály, a ještě dnes můžeme slyšet Jordánu ozvěny… Tak jako hrál Gabriel na trumpetu a David na svou harfu a Michael pěl písně svý a doprovázely ho dítka izraelský… Nech se zasáhnout hudbou…sladkou reggae muzikou… (z písně La Le Bella/ Music)

Revoluce
Cedric Myton & Roydel Johnson

Revoluce, revoluce!
Revoluce – nastal čas!
Revoluce – boj, který má smysl
zas a zas.

Přišli jsme zlomit útlak, ó jé!
A osvobodit porobené!
Spravedlnost volá po míru, Pane,
musíme zastavit zlovolné, ó jé!

Kmenová válka to nevyřeší,
jedině spravedlnost to řeší.

Boháč s jeho majetkem,
půjdou rovnou do pekel.
Myslí, že je mír a bezpečí,
ty však dojdou zničení.

Pravím, ohlašte to celé generaci:
bez spravedlnosti máte válku a destrukci.

A nyní volám: Revoluce, ó Pane!
Každý den se modlím, a pravím, ó jé:
Máme ducha a správnou vibraci,
máme hudbu, jenž nás vzhůru obrací.

Kmenová válka to nevyřeší,
jedině spravedlnost to řeší.

Revoluce, revoluce!
Revoluce – nastal čas!
Revoluce – boj, který má smysl
zas a zas.

Duchovní společenství
Cedric & Y. Myton

Je to nadnárodní společnost, a ta dnes hýbe světem.
Je to nadnárodní společnost a lidé, co tahají provázkem.
S počítačem – jejich pomocníkem, který dnes vládne světem.
Spolu s technologickým pokrokem, padá národ stále hlouběji do pekel.
Moderní technologie mění historii, a vytváří fantazii,
která přináší lidstvu pouze bídu, utrpení a hysterii.

Je to duchovní společenství, jež udržuje lidi pohromadě.
Je to duchovní meditace, jež vede lidskou mysl, ó jé jé je.

Viděl jsem křesťanské reformy, křesťanské reformy,
Viděl jsem, jak byli rastové zrozeni, jak byli rastové zrozeni.
Viděl jsem jak byli bobové haněni, jak byli bobové haněni.
Nyní ti, kteří nesou Jeho jméno jsou po světě rozprostraněni.

Je to tajný spolek, jenž bojuje za lidká práva.
Je to tajný spolek, jenž bojuje za rovná práva.

Viděl jsem křesťanské reformy, křesťanské reformy,
Viděl jsem, jak jsou teď rastové zrozeni, jak jsou teď zrozeni.
A viděl jsem jak jsou nyní rastové haněni.
Ti, kteří nesou Jeho jméno jsou po světě rozprostraněni.

Moderní technologie mění historii, a vytváří fantazii,
která přináší lidstvu pouze bídu, utrpení a hysterii.
Je to nadnárodní společnost, a ta dnes hýbe světem.

Ztracené ovečky
Cedric Myton

Kdož ví, kdož ví…?
Kterak jsem putoval cizími zeměmi, tekutými písky, řekami.
Na mé misii je v plánu dílo Boží.
Máme ještě práci, kterouž je třeba vykonat, já a mí bratří.
Hledat ztracené ovečky, kteréž nebdí, nýbrž spí.
Hledat ztracené ovečky, kteréž pláčou a úpí.
Synu člověka, z tvého vlastního srdce, pojďmež pospolu v jediném akordu.
Nyní slyšte: měli bychom všickni zpívati stejnou písní.
Nyní slyšte: měli bychom všickni hovořiti stejnou řečí.
Nyní slyšte: měli bychom všickni kráčeti stejnou chůzí.
Raději nezapomínej, odkud jsi přišel
a kam nyní kráčeti budeš.
Nyní slyš, ó Pane!
Raději vzpomni, že je čas opustiti Babylon!
Nyní je čas navrátiti se nazpět domů (- na Sion)!

Neboť oheň, oheň, oheň se rozhoří!
A horká, horká, horká láva se povalí!
A Gideon, Gideon se rozběsní!
A horký, horký, horký oheň se rozhoří!

A Babylon bude lapen do pasti krysí.
Pravím, že ten mazaný starý lišák
se chová jako klaun, hrajíc blázna, by obelstil moudrého.
Raději se ho proto střez!

Ó Pane, neboť horký, horký oheň, oheň, oheň se rozhoří!
A horká, horká, horká láva se povalí!
A Gideon, Gideon se rozběsní!
A horký, horký oheň, oheň, oheň se rozhoří!

Rozhoupanej most
Cedric Myton & Roydel Johnson

Rozhoupanej most -
Víš, že se kejvá sem a tam – jak v rock’n'rollu,
tam na hraně by ses však měl mít na pozoru -
Pozor dej:
nežli ztratíš svý bohatství – pozor dej,
nežli přijdeš o svou duši – hej hej!

Život je totiž převelice vážná věc -
někdy prohráváš a někdy vyhraješ.

Nezahazuj svoji hůl nežli řeku přeskočíš.
Nepal mosty, i když je překročíš.

Někdy musíš svou roli rozehrát,
než se na tě může štěstí pousmát.

Někdy by ses měl trochu víc pomodlit,
našemu božímu otci se svěřit.

Někdy je třeba, abys krapet zabral,
abys to potom až do konce dohrál.

Ten, kdož žil nejdéle nejvíce uviděl -
i když od nevidím do nevidím životem šel.

Zase ale až tak moc netlač na káru,
ani to však neber na lehkou váhu.

Tam na tom provazovým mostě
se budeš kejvat nahoru a dolu,
ale tam na hraně bys to měl vzít pod kontrolu -
v tomhletom swingujícím rock’n'rollu -
tam na vrcholu by ses však měl mít na pozoru,
dříve než příjdeš o svý zlato -
měj se na pozoru,
dřív nežli ztratíš svoje nitro…

* přeložil Johannes (2009)

Bookmark It

Hide Sites

Kapelu založili Cedric Myton s Royem „Ashanti“ Johnsonem a později se k nim přidal se svým hlasem i Watty Burnett, kteří dodnes tvoří srdce této skupiny. Cedric Myton vyrůstal v kopcích ve farnosti Svaté Kateřiny na Jamajce a jeho kariéra odstartovala koncem 60. let, kdy byl členem Tartans. Ti se věnovali klasickému rock steady a ve své době zazářili hlavně hity jako „Dance All Night“ a „Far Beyond the Sun“, které nahráli v kultovním studiu Treasure Isle, jehož majitelem byl Duke Reid, který zároveň vlastnil jeden z prvních jamajských soundsystémů. Roy Johnson, rodák z jamajského Hannoveru začínal zpěvem spirituálů. Později se stal členem Sons of Negus Rase Michaela a díky jeho spolupráci s Lee Perrym se setkal s Mytonem, s kterým později založili The Congos.

Dalším členem kapely byl Watty Burnett. Příliš informací o něm, stejně jako o ostatních členech této kapely není k dispozici. Watty je známý spíše pod přezdívkou „King Burnett“. Narodil se počátkem 50. let v Port Antoniu na severu Jamajky, kde i vyrůstal. Byl nejstarším z devíti dětí a zpěvu se učil ve škole a Baptistickém kostele, který jeho rodina navštěvovala. K hudbě jej přivedl jeho otec, který hrál na kytaru. S Jimmy Nelsonem založil duo Soul Twins a už ve čtrnácti začal po škole dojíždět do Kingstonu, protože v Port Antoniu nebylo žádné nahrávací studio. Tam se také seznámil s Lee Perrym a ve svých šestnácti pro něj natočil svou první nahrávku. Už v té době prý měl velice silný hlas. Jeho přezdívku, uvedenou výše, mu dal právě Lee Perry, který mu jednou řekl: „mluvíš jako král“. Wattymu se však příliš nelíbila a později ji přestal používat. Jeho první sólové album bylo TO HELL AND BACK. S The Congos se dal dohromady v Black Ark studiu při práci na již zmíněné klasice THE HEART OF THE CONGOS.

Díky spolupráci s Lee Perrym se měli The Congos možnost setkat a pracovat i s dalšími legendami, jako jsou kytarista Ernest Ranglin, bubeník Sly Dunbar nebo „Sticky“ Thompson. Ačkoliv po hudební stránce byli vynikající, to co je opravdu odlišilo od ostatních byl jejich zpěv. Johnsonův jasný a silný tenor a Mytonova, někdy až neskutečná, fistule. Díky Perryho produkci získali The Congos kvalifikaci, která neobyčejně zachytila spiritualitu a poselství roots reggae a celé epochy 70. Let. Ačkoliv mělo toto album na Jamajce pouze průměrné prodeje, například v USA a Velké Británii se z něj zakrátko stalo sběratelsky žádané zboží. Nedlouho po vydání se Myton a Johnson vydali každý svou cestou, ale ještě než se rozešli, nahráli spolu desku CONGO ASHANTI. Po rozpadu The Congos už ale nedosáhli takového úspěchu ani neoslovili tolik posluchačů jako v době své spolupráce.

Kapela pak fungovala pod názvem Cedric Myton & Congos. V té době vyšly alba NATTY DREAD RISE AGAIN a FACE THE MUSIC, na kterých spolupracovala i Cedricova žena Yvone. S Wattym pak vydali album REVIVAL. Nakonec se konečně v roce 1990 kapela dala znova dohromady a v roce 2005 to potvdila výborným albem GIVE THEM THE RIGHTS. O rok později násldovala deska COCK MOUTH KILL COCK (vydáno také pod názvem FEAST), které obsahovalo nové vokály nahrané k původním riddimům. Ve stejném roce, tzn. Léta páně 2006, vydali také ve francouzské produkci skvělé album SWINGING BRIDGE s hity jako „Spiritual Organisation“, „Lost Sheep“, „Black Market Babies“ nebo „Hills & Valleys“.

V současné době hrají The Congos ve složení: Cedric Myton, Roy „Ashanti“ Johnson, Watty Burnett a Kenroy Ffyffe. Na bubny je doprovází syn Roye Johnsona.

Diskografie:

Heart of the Congos (1977) Black Ark
Congo Ashanti (1979) Congo Ashanty/CBS
Image of Africa (1979) Congo Ashanty/Epic/CBS
Face The Music (1981) Go Feet
Best Of Congos vol. 1 (1983) Tafari
Natty Dread Rise Again (1997) RAS
Revival (1998) VP
Live at Maritime Hall: San Francisco (2000) 2B1
Lion Treasure (2001) JDC/M10
Give Them the Rights (2005) Young Tree
Fisherman Style (2006) Blood and Fire
Cock Mouth Kill Cock (2006) Explorer Music also issued as Feast (2006) Kingston Sounds
Swinging Bridge (2006) Mediacom/Nocturne

* Ferro & Lomesh (2009)

Bookmark It

Hide Sites