Velkou závěrečnou novinkou v programu a zároveň velkou lahůdkou celé letní festivalové sezóny bude jamajský zpěvák Max Romeo, který přiletí do Čech exkluzivně jen na tento festival. Tento autor již dnes klasických hitů „Chase the Devil“ (známého také z remixu od The Prodigy), „War inna Babylon“ nebo „One Step Forward“ je bez debat jednou z největších osobností reggae historie. Do republiky se vrátí po vyprodané premiéře před třemi lety v pražském Lucerna Music baru. Všichni, kdo jej tehdy slyšeli, vědí, že jeho koncert je životním zážitkem…

Velkým jamajským lákadlem měli být původně jamajští dědové z The Skatalites, kteří ale nečekaně zrušili své srpnové evropské turné. Pořadatelé ale obratem přišli s náhradní a více než adekvátní náhradou. Do Vroutku přijede jamajská zpěvačka Doreen Shaffer, která od 60. let jezdila právě z The Skatalites. Právě ona je také hlasem v legendárním originálu skladby „Still in Love“, kterou o mnoho let později předělal Sean Paul. Miss Shaffer je jednou z mála žen, které se v jamajském reggae prosadily a je opravdu kouzelnou zpívající babičkou. Do Čech se letos vrátí s doprovodnou kapelou The Moon Invaders z Belgie.

Z Velké Británie přiletí kultovní kapela Stereo MCs, která má na kontě přes milion prodaných alb a několik ocenění Mercury Prize i Brit Awards. Základní trio spolu funguje už 24 let a s jejich zatím nejnovějším albem “Double Bubble” se vrátili ke kořenům, které jsou pro ně typické. Vzpomeňte si na jejich velké hity „Connected“, „Black Gold“ či „Step It Up“. Není pochyb, že společně s novinkami zazní ve Vroutku!

Nesmíme také zapomenout, že v programu jsou i britští průkopníci propojení taneční a etnické hudby Transglobal Underground. Zajímavostí určitě bude i vystoupení Ecstasy of St Theresa, kteří si pro svůj letošní comeback exkluzivně vybrali právě tento festival! Vedle nich vystoupí ve Vroutku i takřka kompletní první liga domácí scény. Od Tata Bojs, Skyline, Wohnout či 100 Zvířat až k Skyline, Prago Union nebo Navigators (Obě posledně jmenované kapely přijedou s novým albem!). Kompletní seznam kapel najdete na festivalovém webu www.rfch.cz

Závěrem se ještě podíváme na druhou Represent DJ Stage, kde vystoupí vedle britských d´n´b hrdinů Drumsound & Bassline Smith i belgický mixmaster Raggamuffin Whiteman, který hraje luxusní mix dancehallu, coupe decalé, bassline i afrického kuduro. Z Německa přijede čínský DJ Zhao, zkušený specialista na styly jako afro-electro, zulu-house, kwaito, kuduro nebo rumbu. Máme taky slíbený reggae set od gambijský Jah Luv Sound, které s karibskou muzikou podpoří i JahMusic Lightaz a Babylon Rocker, který to pro změnu opepří i trochou dubstepu a tropicalu. Nesmíme zapomenout na oblíbené T2B Crew, kteří rozpálí drum´n´bass massive v plné sestavě Pixie & Suki. Na této stage vás taky čeká premiéra nového projektu Pressure House ve složení Lucky Dub, Major Pirate, Missy M & Sasha. A k tomu Ross The Boss se svým obrovským archívem tanečního afrobeatu, soca, soukous a zouk, a v neposlední řadě Shopsky Sound s nadílkou balkánské party! Už tušíte, proč je tento festival jedním z nejoblíbenějších open-air mejdanů léta?

Předprodej probíhá v sítích Ticketportal a na všech terminálech Sazka za luxusních 490Kč + poplatky. Bez poplatků můžete nakupovat exkluzivně na pokladně pražského kluba Lucerna Music bar. Vstupenky na místě budou stát 650Kč na celý víkend nebo 400Kč za jeden festivalový den.
Více informací a další potvrzené kapely najdete na www.rfch.cz.

Victor Rise

VÍC INFORMACÍ ZDE

Max Romeo & Charmax band

Letos si raději pořiď lístek v předprodeji, z Velké Británie totiž přiletí kultovní kapela Stereo MCs, která má na kontě přes milion prodaných alb a několik ocenění Mercury Prize i Brit Awards. Základní trio spolu funguje už 24 let a s jejich zatím nejnovějším albem “Double Bubble” se vrátili ke kořenům, které jsou pro ně typické. Vzpomeňte si na jejich velké hity „Connected“ či „Step It Up“. Není pochyb, že společně s novinkami zazní ve Vroutku! Druhým velkým lákadlem měli být jamajští dědové z The Skatalites, kteří ale nečekaně zrušili své srpnové evropské turné. Pořadatelé ale obratem přišli s náhradní a více než adekvátní náhradou. Do Vroutku přijede jamajská zpěvačka Doreen Shaffer, která od 60. let jezdila právě z The Skatalites. Hlasem legendárního duetu „Still in Love“ je právě Doreen & Alton Ellis. Do Čech se tato populární zpívající babička znovu podívá s belgickou kapelou The Moon Invaders.

A když už bude na festivalu babička, nesmíme zapomenout také na jamajské dědečky. A to je velké překvapení a lahůdková třešnička v programu. Na festival exkluzivně přiletí legendární jamajský zpěvák Max Romeo, který je autorem klasických hitů „Chase the Devil“ (známého také z remixu od The Prodigy), „War inna Babylon“ nebo „One Step Forward“. Romeo je bez debat jedna z největších osobností reggae historie, která se vrátí do Čech po vyprodané premiéře před třemi lety v pražském Lucerna Music baru. Všichni, kdo jej tehdy slyšeli, vědí, že jeho koncert je životním zážitkem. Nesmíme také zapomenout, že v programu jsou i britští Transglobal Underground. Zajímavostí určitě bude i vystoupení Ecstasy of St Theresa, kteří si pro svůj letošní comeback exkluzivně vybrali právě tento festival! Vedle nich vystoupí ve Vroutku i takřka kompletní první liga domácí scény. Od Tata Bojs, Skyline, Wohnout či 100 Zvířat až k Skyline, Prago Union nebo Navigators. Další kapely najdete na festivalovém webu www.rfch.cz

Závěrem se ještě podíváme na druhou Represent DJ Stage, kde vystoupí vedle britských dnb hrdinů Drumsound & Bassline Smith i belgický mixmaster Raggamuffin Whiteman, který hraje luxusní mix dancehallu, coupe decalé, bassline i jihoamerického kuduro. Z Německa přijede čínský DJ Zhao, zkušený specialista na styly jako afro-electro, zulu-house, kwaito, kuduro nebo rumbu. Máme taky slíbený reggae set od gambijský Jah Luv Sound, které s karibskou muzikou podpoří i JahMusic Lightaz a Babylon Rocker, který to opepří ještě trochou dubstepu a tropicalu. Nesmíme zapomenout na oblíbené T2B Crew, kteří rozpálí drum´n´bass massive v plné sestavě Pixie, Suki & Wash. Na této stage vás taky čeká premiéra nového projektu Pressure House ve složení Lucky Dub, Major Pirate, Missy M & Sasha. A k tomu Ross The Boss se svým obrovským archívem tanečního afrobeatu, soca, soukous a zouk. A v neposlední řadě Shopsky Sound s nadílkou balkánské party! Už tušíte, proč je tento festival jedním z nejoblíbenějších open-air mejdanů léta?

Celý článek vyprovokovala buď trefná otázka nějakého novináře na téma „ska v novém miléniu“ nebo úspěšné turné americké skupiny Slightly Stoopid. „Představte, že to je ska parta z Kalifornie a prvně jsem je potkal před mnoha lety, když byli součástí North American Reggae Sunsplash tour, kterou pořádal zesnulý Tony Johnson, známý z projektu Synergy. Tehdy se mi svěřili, že jsou ovlivněni The Skatalites – ska kapelou od nás z Jamajky. Dnes jsou největší koncertní atrakcí ve světě ska, i když se ska narodilo a rozvinulo tady na Jamajce. Jamajka má nejlepší katalog ska nahrávek na světě a přesto dnes nemáme na Jamajce ani jednu skupinu, která by přenášela poselství hudebních pionýrů jako Tommy McCook, Roland Alphonso, Don Drummond, Johnny Moore, Jah Jerry, Lloyd Brevett, Lloyd Knibbs, Lester Sterling, Jackie Mittoo (seznam by mohl pokračovat), kteří v podstatě odstartovali ska revoluci v šedesátých letech! Pouze dva z původních členů jsou dosud aktivní a hrají ska ve Skatalites – jsou to bubeník Lloyd Knibbs a saxofonista Lester Sterling, který je zároveň vedoucí kapely. Slightly Stoopid dnes vyprodávají největší koncertní areály po USA během své současné severoamerické šňůry, větší něž kterákoli z našich současných reggae hvězd, a my stále nemáme jamajskou ska skupina, která by patřičně reprezentovala, co jsme vytvořili před více než 45 lety.

Bůh žehnej Skatalites, kteří se dvěma původními členy stále nesou pochodeň ska a udržují spojení jména Jamajky s něčím, co jsme kdysi sami svořili. Nebýt starých dobrých Skatalites, mladí fanoušci, kteří ska nejvíce sledují a podporují, by mohli podlehnout dojmu, že ska vzniklo ve Spojených Státech. Všichni bychom měli poděkovat Toots & The Maytals, který přitahuje široké spektrum posluchačů a na jehož koncerty dodnes chodí více fanoušků, zejména mladých lidí kolem dvacítky, než na kteréhokoli jiného reggae umělce. Toots udržuje plamen ska hudby žhavý a proto pořád vypadá, jako by byl teenager, jenž dává vysoce energickou show kdekoli vystupuje a nikdo nedokáže uhádnout jeho skutečný věk! Ať žije Toots & The Maytals, Bůh vám žehnej!

Free Download >>

EUROPEAN REGGAE CONTEST 2010

Česko – Slovenské kolo:

Registrace skupin na www.reggaecontest.eu 16.4.2010 – 7.5.2010
Online hlasování na www.reggeacontest.eu 9.5.2010 – 29.5.2010

Hlasování poroty a návštěvníků webu, váha hlasů poroty je 80%, 20% ovlivňují fanoušci.

První tři skupiny z online hlasování postupují do live finále
15.6.2010 Cross Club Praha, 45min set (O vítězi rozhoduje porota)

Vítěz pražského live finále má zajištěno místo v programu na festivalu REALBEAT 2010 v sobotu 3.7.2010. Dále pak postupuje rovnou na evropské live finále na ROTOTOM SUNSPLASH do Španělska, které proběhne pravděpodobně ve dnech 21-23.8.2010.

Celkový vítěz ERC dostává od partnerů soutěže z celé Evropy možnost vystoupit na jejich akcích v průběhu podzimu a zimy 2010/2011. (Zhruba 10 – 12 akcí!). Například festival REALBEAT dá celkovému vítězi možnost vystoupit jako support při některém z připravovaných pražských vystoupení mezinárodních reggae hvězd v průběhu podzimu nebo zimy 2010/2011.

Důležité informace z pravide soutěže:

Akceptované žánry: Reggae, Dub, original Ska, Ragamuffin, Dancehall, Afro-Reggae, Samba-Reggae

Online registrace, podmínky: Každá skupina musí uploadovat 2 songy. Musí se jednat o originální nahrávky, nesmí se jednat o cover nebo jakkoliv převzatou píseň, hudební základ nesmí být převzatý (byť znovu nahraný) riddim (velmi pečlivě posuzováno zkušenými selectory!). Písně nesmějí obsahovat texty vyzývající k násilí, rasové nesnášenlivosti apod. Není dovoleno prezentovat featuringy se zpěváky a hosty, kteří nejsou stálými členy skupiny. Členy kapely i frontmany mohou být umělci, kteří nejsou původem z Evropy pokud v uvedené zemi dlouhodobě žijí a s kapelou dlouhodobě působí.

Jedná se o soutěž kapel, studiové nahrávky a projekty, které dosud živě nevystoupili mohou být akceptovány, ale v případě postupu se musí prezentovat live s „živou“ kapelou v setu předepsané délky!

Výběr postupujících: O postupujících v online kole rohoduje z 80% porota, kterou vybere partner soutěže. O postupujících z regionálního live finále rozhoduje pouze porota.

Skupiny postupující do live finále do Prahy a vítězná skupina postupující na REALBEAT festival obdrží příspěvek na dopravu.

Věnujte pozornost celým pravidlům ERC 2010 zde

EUROPEAN REGGAE CONTEST 2010 – REGIONY:

GERMANY
AUSTRIA + SWITZERLAND + FRANCE
SPAIN
PORTUGAL
ITALIA
BENELUX
UK + IRLAND
SKANDI/ NORD EUROPA: FINLAND, SWEDEN, NORLAND, DANMARK
CZECH REP. + SLOVAKIA
REST OF EUROPE: POLAND, HUNGARY, CROTIA

Jsou umělci, kteří vzbuzují davové šílenství. Fanoušci jim nedají vydechnout a novináře mají věčně v patách. Hovoří se o jedinečném talentu a životním Příběhu s velkým P. Jsou i umělci se stejně velkým talentem a dost podobným příběhem, kteří kupodivu novináře nezajímají a fanoušci kvůli nim neblázní. Do té druhé kategorie patří hrdina tohoto článku Winston Jarrett. Chcete důkaz talentu? Máte jej mít: „Up Park Camp“, „True Born African“, „Sunday Coming“, „The Preacher“ anebo třeba „Sleeping In The Park“. Samé klasické hity, i když ne vždy známé z jeho podání. Chlapík, který ‘byl u toho‘. Nahrával pro všechny významné producenty svojí éry od Coxsone Dodda, Duke Reida a Prince Bustera přes Lee Perryho po Joe Gibbse. Muž, jenž sedával u jednoho ohně s Bobem Marley a byl svědkem jeho přeměny z násilnického rudebwoye ve spirituálního rastamana. Hudební pravá ruka Altona Ellise, spoluautor jeho nejlegendárnějších pecek. Kvalitní značka stejně dobrá v rocksteady, reggay i roots. Zpěvák s příběhem tak typizovaným, že se zdá, jako by podle něj na Jamajce vyráběli muzikanty sériově…

Typizovaný příběh si vyžaduje typizovaný začátek. Takže: Winston Jarrett se narodil v roce 1940 v Lime Tree Garden, což je vesnička patřící k farnosti Svaté Anny. Kdo ještě z významných jamajských zpěváků se zde narodil? Bob Marley, Burning Spear a také třeba Marcus Garvey (ten se ovšem zpěvem neproslavil). Ani Winstonovo dětství se z nevymykalo z rámce běžného životopisu oné doby. Rodiče spolu nevycházeli a když bylo Jarrettovi pět let, jeho matka se přestěhovala do Kingstonu a vzala si jej s sebou. Winston vyrůstal v neradostném prostředí kingstonských slumů, takzvané ‘betonové džungle‘. Osudem se mu nejprve stala nechvalně známá čtvrt Trenchtown, později se přestěhoval o pár ulic do Jonestownu. Život v ghettu nenabízel mnoho možností k výdělku, a tak když Winstonovi sehnal starší bratr práci na trhu, Jarrett ji radostně přijal. Pro mladého člověka z ghetta takové zaměstnání představovalo alespoň minimální existenční jistotu. Přesto však byl život obyvatel Jonestownu neradostný a jednou z mála kratochvil, kterou měli, byla pochopitelně hudba. I Winstona fascinovala. Jeden z jeho přátel měl holičství, kam chodil s kytarou mladý chlapec jménem James Chambers. Od něj se Winston naučil několik prvních akordů. Sotva tehdy tušil, že jeho mladší kamarád se později proslaví; to až si změní jméno na Jimmy Cliff… Mládí v Jonestownu mělo pro budoucího hudebníka jednu podstatnou výhodu. Automaticky se dostal k těm správným lidem. Považte, kousek vedle bydlel Delroy Wilson, Joe Higgs, všichni tři členové The Wailers a mnozí další. Pro Winstona Jarretta se však stal osudovým jiný soused-Alton Ellis.

Alton se mezi svými přáteli těšil přirozenému respektu, jednak byl o něco starší a pak už měl za sebou i praktické zkušenosti z hudebního průmyslu, když nahrál v duu s Eddie Perkinsem partu singlů pro Studio One ‘Coxsone‘ Dodda. V roce 1965 však Eddie Perkins odešel z Jamajky, ve snaze získat lepší živobytí ve Spojených Státech. Pro Altona Ellise to bylo zlomové období. Přemýšlel nad koncem hudební kariéry, naštěstí se však nechal přesvědčit k novému začátku. A jako druhy si k návratu zvolil Eggara Gordona a Winstona Jarretta. Vzniklo tak mocné trio Alton Ellis & The Flames. Pochopitelně, světla reflektorů mířila na frontmana, avšak Winstonův příspěvek byl taktéž významný. Nejenže zpíval harmonie, podílel se i na psaní písní.

Psala se druhá polovina šedesátých let a Jamajka se od frenetického tempa ska zklidnila ve vlnách romantického rocksteady. Na dveře nahrávacích studií denně klepaly zástupy mladých umělců, kteří se snažili prosadit, ale jen zlomku se to opravdu podařilo. The Flames zkusili své štěstí na Bond Street ve studiu Treasure Isle vlastněném ‘Duke‘ Reidem. Úspěšně prošli přísným přezkoušením u obávaného Leroy Colea, Reidova předního selektora a vyhledávače talentů. Záhy začali v tamním dřevem obloženém studiu nahrávat songy, z kterých se staly nesmrtelné hity, jako třeba „Girl I’ve Got a Date“ nebo „Dancecrasher“. U druhého titulu stojí za to se zastavit. The Flames jím vydali jakýsi manifest, zaměřený proti rudebwoys, ostrým hochům z ghetta, kteří se životem protloukají, jak se dá a nehledí přitom doprava ani doleva. The Flames jim radili, aby svou agresivitu vybíjeli kupříkladu boxem – ‘You could be a champion, just like Mr Bunny Grant.‘ V kontextu dobové hudební scény se jednalo o statečný akt, který The Flames podpořili i dalšími nahrávkami jako „Cry Tough“, „Blessings of Love“ a „The Preacher“. Zatímco prominentní rudebwoy Peter Tosh se holedbal ‘I’m the toughest‘, The Flames mu pokládali sugestivní otázku ‘How can a man be tough, tougher than world?‘ Ellis tehdy obviňoval Marleyho a jeho kumpány z glorifikace rudebwoys a nutno podotknout, že vztahy mezi oběma formace se dočasně přiostřily…

Spolupráce s Dukem Reidem měla svá specifika. Tento bývalý policista chodil neustále ozbrojen a nikomu se nedoporučovalo jej naštvat. Neměl rád konkurenci a některé jeho metody lze bez obalu označit za mafiánské. Ale jak přiznává i Winston Jarrett-byl to muž dvou tváří. Nečinilo mu problém poslat výtržníky na konkurenční diskotéku, avšak měl pochopení pro těžký život v ghettu a pomáhal lidem v nouzi. Jarrett od něj například kupoval desky za sníženou cenu a pak je s profitem prodával v hudebních obchodech. Takto si zajišťoval alespoň nějaké živobytí, protože příjmy z nahrávání byly minimální. Přesto se na hudbu nevykašlal, byť Winstonovo svědectví dnes vypadá jako poselství z jiné planety. ‘My jsme nezpívali kvůli penězům, ale pro lásku k hudbě. A když si chtěl získat dobrou dívku, takovou, která měla dobrou pověst v komunitě, slušný vzdělání a podobně, tak si tě jako zpěváka hned zamilovala. Takže si zpíval kvůli holkám!‘

Úspěchy Altona Ellise a The Flames nenechávaly v klidu Coxsone Dodda, majitele legendárního Studio One. A jelikož Duke Reid neměl se skupinou uzavřený exkluzivní kontrakt, začali The Flames souběžně nahrávat i pro Dodda. Ve Studio One pak vznikla například slavná skladba „I’m Still in Love“, jejímž remakem před pár lety zdecimoval světové hitparády i Sean Paul. V roce 1969 vyrazila skupina umělců ze Studio One na turné po Velké Británii. Mezi jinými se tohoto zájezdu zúčastnil i Alton Ellis, zatímco jeho kamarádi zůstali doma v Kingstonu. Zážitky z této cesty utvrdily Ellise v rozhodnutí opustit Jamajku. Počátkem sedmdesátých let se přestěhoval do Kanady, a přestože se na ostrov pravidelně vracel, pramen jeho hitů se přeci jen ztenčil. Bylo to důležité období i pro Jarretta, neboť chtě-nechtě musel vystoupit ze stínu svého slavného přítele. A stalo se tak díky sólové skladbě „Ease Up Mr Officer“, kterou nahrál pro Duke Reida. I tento song má svůj příběh, představující další typickou součást životopisu reggae zpěváka – pobyt ve vězení kvůli držení marihuany… A v tomto příběhu se objevuje i velmi důležitá postava, která ovlivnila nejen Winstona Jarretta, ale i velké množství umělců jeho generace na čele s Bobem Marley- onen pytlíček marihuany, kvůli kterému se chvíli díval na svět skrze mříže, dostal od Mortimera Planna. Tento svérázný rastafariánský myslitel a filosof se stal ideovou inspirací pro většinu muzikantů ze západního Kingstonu. Na jeho dvoře nedaleko Studio One se scházel jamajský hudební výkvět, aby poslouchal Plannovy výklady o Africe, tíze otroctví a kolonialismu, o potřebě povznesení černého lidu. Mortimer Planno byl i bubeník znalý stylu nyabinghi, reziduu původní kultury afrických otroků zavlečených do Karibiku. Jednalo se o postavu natolik charismatickou, že záhy si umělci pod jeho vlivem nechávali růst dready a hlásit se k rastafariánství. S novým uvědoměním se změnila i hudba. Jestliže předtím vzhlíželi jamajští muzikanti k americké černošské hudbě a přední producenti se snažili stát lokální obdobou Motownu, nyní se zdrojem inspirace stala mýtická Matka-Afrika.

Pro Winstona Jarretta se však nejednalo o nijak převratnou změnu. The Flames nahrávali songy s celospolečenskou problematikou dávno předtím a ani téma černošské hrdosti jim nebylo cizí. Rastafariánská ideologie se pro ně stala jen logickým vyústěním dosavadní kariéry. Po Ellisově odchodu si pak jen skupina v duchu dobových trendů změnila jméno na Winston Jarrett & The Righteous Flames. Jen ty dready si nechal narůst až později. ‘Moje máma by mě kvůli nim zabila.‘ říká.

Jarrett v průběhu sedmdesátých let nahrával pro celou řadu producentů. A jeho příklad též bohatě ilustruje ne vždy zcela košer metody, které producenti používali pro zvětšení svých zisků. K nejoblíbenějším patřila změna jména interpreta, která mátla kupující. Díky tomu dnes můžete najít Jarrettovy songy připisované tu „The Righteous Holmes“ (Coxsone Dodd), tu „The Intruders“, „The Crashers“ (obojí Joe Gibbs), „The Hurricanes“ (Lee Perry) či „Soul Ofrous“ (Duke Reid) anebo „T-Man and The T-Bones“ (Sidney Bucknor). Nemluvě již o jménu „Adam and Eve“, pod níž Aston Barrett vydal singl „Solid As A Rock“… Protestovat nemělo smysl, producentům prošlo vše. Jak ostatně ilustruje historka o okolnostech vzniku písně „Should Have Been Me“. Jarrett ji hodlal vydat sám, avšak nevlastnil nahrávací studio. Dohodl se tedy s Coxsonem Doddem a pronajal si studiový čas u něj. Sehnal a zaplatil hudebníky a song nahrál. Dodd přihlížel nahrávací session a když chtěl Jarrett odejít s hotovým produktem, Coxsone jej zastavil. ‘Co to děláš?‘, otázal se. ‘Beru si svoje pásky‘, odvětil Winston. ‘Ne, ty pásky zůstanou tady ve studiu.‘ ‘Jak to myslíte, pane?Zaplatil jsem za muzikanty a studio!‘ Dodd však jen stroze dodal: ‘Mě se ten vál líbí, takže je to odteď můj song‘.

Jinde to nebylo o nic lepší. V roce 1974 nahrál Winston Jarrett (napůl s Horace Andy) desku KINGSTON ROCK. Od producenta Brenta Clarka však nikdy neviděl ani cent. Zato však můžete toto album najít v nesčetných vydáních, někdy i pod jménem EARTH MUST BE HELL. Nedivte se, doprovodnou kapelou byli The Wailers a když tento fakt zdůrazníte na obalu, o prodejnost již nemusíte mít starost…

Všechno špatné má však i svou pozitivní stránku. Okukováním slavných producentů se Jarrett mnohé naučil. Když pak za ním přišel Tony Shabbaz s návrhem na nahrání lp, zužitkoval tyto zkušenosti ve vlastní produkci. Vznikla tak dvě alba – MAN OF THE GHETTO (1977) a RANKING GHETTO STYLE (1980). Jména zúčastněných muzikantů říkají vše – Sly & Robbie, Tommy McCook, Gladstone Anderson, Bobby Ellis, Skully Sims, Dirty Harry a další. Hotová encyklopedie legend. Obě desky podle toho vypadají. Bohužel tyto skvosty stále čekají na citlivou reedici a pokud nemáte dost štěstí (a finančních prostředků) na koupi vzácných originálů, zůstanete odkázáni na mp3 kolující v nepřehledných zákrutách warez serverů. To neméně kvalitní album WISE MAN z roku 1979 naštěstí vyšlo nedávno v reedici u Tamoki Wambesi. Obsahuje velké hity „Sleeping In The Park“, „Rocking Vibration“ či „I-Shen Galore“ a vřele vám jej doporučuji. Jarrett na něm září od začátku do konce a plně zúročuje léta tvrdé muzikantské dřiny. Poctivý zpěvák kovaný lekcemi od skvělých hudebníků. Jak odlišný přístup přinesly další roky… ‘Dneska kolikrát brečíš, když slyšíš, co někteří lidé dělají. A ptáš se sám sebe, jestli to není jenom plýtvání studiovým časem a místem na páskách.‘ povzdechl si nedávno v jednom rozhovoru.

Osmdesátá léta ‘staromódním‘ zpěvákům jako Winston příliš nepřála. Na delší dobu se odmlčel nejen on, ale i Culture, Israel Vibration a další. Až na úplný závěr této dekády jej, docela náhodou, potkal Bob Schoenfeld, hlava labelu Nighthawk. Nighthawk v osmdesátých letech vydával alba veteránům jamajské hudby jako The Gladiators, Justin Hinds, Leonard Dillon či The Itals. Protože jejich pojetí reggae v té době již dávno vyšlo z módy, nesetkala se alba z Nighthawku s úspěchem a jsou dnes dost přehlížena (a to i v kontextu tvorby oněch interpretů). Dost neprávem, řekl bych, to by ale byl námět na jiný článek. Pro nás je důležité, že pro Boba Schoenfelda nahrál Winston album JONESTOWN. Jonestown asi není tak klasická a nabitá deska jako třeba Wise Man, nicméně jednalo se o solidní počin a Jarrett se jím takříkajíc vrátil do děje. V devadesátých letech pak mohl mimo jiné vydat svá alba KINGSTON VIBRATIONS, SOLID FOUNDATION a TOO MANY BOUNDARIES i u renomovaných značek RAS a Heartbeat. The Righteous Flames začali vystupovat po světě a těší se ze zvýšeného zájmu o jamajskou hudbu. Paradoxně teprve v důchodovém věku se může Winston Jarrett konečně slušně živit hudbou.

Začaly vycházet i kompilace shrnující tvorbu tohoto přehlíženého veterána. Studio One vydalo pěkný výběr CRUCIAL TIMES jako jeden díl v sérii na počest padesáti let Coxsone Dodda v hudebním průmyslu, americký label Young Tree přidal 2cd antologii SURVIVAL IS THE GAME (bohužel přehlížející alba MAN OF THE GHETTO a RANKING GHETTO STYLE) a konečně francouzská Sankofa přišla s kolekcí hitů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let nazvané RISE UP! Ostatně Winston Jarrett ještě nepověsil svou písničkářskou brašnu na hřebík. Před pár lety nahrál album CHILDREN OF THE GHETTO pro Jah Shaku. Nabízí se otřepané přirovnání k bájnému ptáku Fénixovi-když si myslíte, že je po něm, vždy stane z popela (a to bohužel doslova; před devíti lety shořel jeho dům a v plamenech navždy zůstalo hodně unikátních pásek ze sedmdesátých let). Takže typizovaný příběh? Snad, ale právě ty jsou nejlepší.

Ferro

8. června tohoto roku vyjde pozoruhodná kompilace DISNEY REGGAE CLUB, kterou bychom pravděpodobně zařadili rovnou do sekce „úlet“. Jenže  na jejích přípravách se podílejí legendární veteráni jako

Další dva songy budou z pohádky Kniha džunglí. Konkrétně „The Bare Necessities“, jejíž cover si střihli Steela Pulse a „I Wanna Be Like you“, kterou si vybrali britští UB40. Na kompilaci se taky objeví i další klasiky z filmů jako je Legenda o Mulan, Příběh hraček, Song Of The South, Aristokočky, Malá mořská víla nebo track z poměrně nového filmu Auta. Producent desky Brian Malouf prohlásil, že tyto nadčasové a kvalitní písničky mohou být předělány do jakéhokoli žánru. Jsme opravdu zvědavý na finální výsledek.

Pokud se album dostane i na české pulty, rozhodně to bude zajímavý dárek nejen pro naše ratolesti, ale i pro všechny čtenáře JahMusic. A pokud nechcete čekat a líbí se vám nápad „reggae dětem“, určitě zkontrolujte desku FAMILY TIME od Ziggy Marleyho, která letos vyhrála Grammy v kategorii Nejlepší hudební album pro děti..

Pokec

1-3.7.2010 Žizníkov u České Lípy
více info @ www.realbeat.cz
předprode na všech terminálech Sazky!

Jimmy Cliff

„CD je téměř hotové, kromě pár finálních úprav v produkci, jsem jediný zpěvák na desce. Je tu jeden song, který jsem napsal spolu s Joe Higgsem, neopěvovaným hrdinou hudebního průmyslu, který naučil Boba Marleyho jak ladit kytaru.“ Higgs jej doprovázel na jeho první tour vůbec. Cliff, který se chystá na tour po severní Americe a Evropě v červenci letošního roku, také slibuje, že na albu najdeme hodně mnoho písniček, které by se mohly stát singlovými hity. „Existence„, titulní píseň, která začíná a zároveň album i uzavírá, se prá na desce vyskytne  pětkrát a pokaždé v jiné podobě s různými instrumenty. Věříme, že nezklame!

Me & Lo

Ferro

Pokud se o jamajskou hudbu zajímáte hlouběji, je dost možné, že ano. My se o něm dnes budeme bavit z důvodu, že v poslední době se na něm (respektive na jeho přepracované verzi) objevila spousta výborných songů. Nejdříve se ale podíváme na jeho vznik a historii. Název této instrumentálky vychází ze stejnojmenné pecky od Super Cata, která vyšla již roku 1986. O produkci se tenkrát postaralo duo Steely & Cleevie..

Ale jak už bývá na Jamajce zvykem, i tyto dvě legendy se při produkci inspirovali jinde. A ohlédli se téměř dvacet let zpátky do historie, do roku 1967. Tehdy totiž „vyjel“ Train to Skaville od legendárních The Ethiopians. Poslechněte:

A pokud byste neznali výše zmíněnou věc, tuhle budete znát určitě! Ano, opět Boops (54-46) Riddim.

Skladeb na tomto riddimu samozřejmě v průběhu let vznikla celá řada, ale už je jenom na Vás, jak moc se Vám bude chtít pátrat v minulosti, googlovat a sjíždět youtube. My se konečně dostaneme k tomu nejdůležitějšímu: Na konci minulého roku se totiž producent Shane Brown z labelu Juke Boxx Records rozhodl tento riddim, po více, než dvaceti letech, oprášit a znovu jej vypustit do světa. A nutno podotknout, že se mu to podařilo naprosto bezchybně! Tarrus Riley, Elephant Man, Busy Signal, Lutan Fyah, Konshens, Assasin, to jsou ta nejzvučnější jména současné reggae/dancehall scény. A všichni tito, i mnozí další nazpívali, na této instrumentálce své tunes. Busy Signal dokonce tři! To Tarrus Riley sice „jenom“ jednu, ale za to, jak je u něj zvykem, krásnou „conscious“ pecku. Právě tohoto umělce uvidíme již za necelých 14  dní (4.2.) v Praze, takže je dost možné, že uslyšíme i „Children A Pree We“.

Tuto i některé další pecky si můžete poslechnout níže:

DJ Heavy Hev

Tématické články v archívu:
RIP Wyclife Steely Johnson

V rámci festivalu bude také poprvé prezentován snímek Dona McConnella Reggae in The Ruff a taky film Concrete Jungle o životě v jamajském ghettu, který natočil Kurt Fuller. Ze starších filmů se bude promítat dokument „Rastafarians of Jamaica“, který dle oficiálních synapsí představuje rituály jamajských rastů a způsoby, jakými se obrací k božskému pomocí hry na bongo bubny, reggae a kouření marihuany. Mezi dalšími snímky nebude chybět kultovní „Babylon“ z roku 1981 o životě mladých kluků z Karibiku uprostřed Londýna. Hlavní roli si tam tehdy mimochodem střihl mladý Brinsley Ford z The Aswad a objevil se tam i legendární Jah Shaka se svým soundsystémem!

Třetí Jamaica´s Reggae Film Festival 2010 proběhne v Kingstonu v týdnu od 23.2. do 27.2. Většině z nás ale asi nezbývá, než doufat, že vznikne i evropská mutace tohoto festivalu, protože na internetu to asi tak snadno najít nepůjde. Každopádně to můžete zkusit a posílat komentáře a odkazy níže..

Tady je celý přehled programu tohoto filmového festivalu:

Babylon (Franco Rosso, 1981)
Concrete Jungle (Kurt Fuller, 2010)
Coping With Babylon (Oliver Hill, 2007)
Destination Jamaica (George Tait aka Jungle George, 2004)
Duke Vin & The Birth Of SKA (Gus Berger, 2008)
Journey Of The Lion (Fritz Baumann, 1992)
Kids Paradise (Barbara Blake Hannah, 1996)
Made in Jamaica (Jerome Lapperousaz, 2007)
Rastafari (James Ewart, 2010)
Rastafarians of Jamaica (Aran Patinkin, 1995)
Rastafari: Then & Now (Joel Gordon & Patricia Scarlett, 2009)
Rasta’s Paradise (Parine Jaddo, 2008)
Reggae in The Ruff (Don McConnell, 2009)
Road Through The Blue Mountains (Barbara Blake Hannah, 2002)
Ruffn’ Tuff – Founders of the Immortal Riddim (Shizuo Ishi, 2010)
The Story of Randy’s (Christopher & Clive Chin, 2007)

Lomesh

Doreen Shaffer, vlastním jménem Monica Johnson, se v šedesátých letech spojila s legendární jamajskou kapelou The Skatalites a nastartovala tak výjimečnou hudební kariéru. Její láska ke ska, ač nepříliš podporovaná ze strany jejích rodičů, ji přivedla na vrchol téhle hudební scény, a to hned prvním obrovským hitem z roku 1964, Adorable You.  I díky problematickému postavení žen na Jamajce se Doreen dočkala debutové desky až neuvěřitelně pozdě, v roce 1996. V devadesátých letech se spojila s dalším velkým hudebním jménem, německým Dr. Ring Dingem and The Senior All Stars. Ve spojování se zajímavými jmény pokračuje i nadále a stále se hudebně posouvá. V současnosti hodně koncertuje a doprovodnou kapelou jí je belgická skupina Moon Invaders. S těmi v roce 2009 vydala desku Groovin´.

Green Småtroll představují na české scéně ojedinělou kombinaci ska a jazzu. Převážně konzervatoristé se dali dohromady v roce 2002 a od té doby s úspěchem objíždějí Českou republiku. Zahráli i v Polsku, Německu nebo na Slovensku a odehráli koncerty například s New York Ska-Jazz Ensemble, Slackers nebo Yellow Umbrella. V současnosti představují svoje třetí řadové album, které nazvali Rude Jazz a které pokřtili v prosinci roku 2009.

http://www.mightysounds.cz
http://www.musicbar.cz
http://www.myspace.com/greensmatroll
http://www.myspace.com/moonivaders

Obchodníci s lihovinami ostatně stáli za vznikem jamajského hudebního průmyslu; pro příklad se nemusí chodit daleko, stačí zaběhnout na Brentford Road ke Coxsone Doddovi či na Bond Street k Duke Reidovi. Právě díky druhému jmenovanému se Derrick Morgan v roce 1959 poprvé dostal do studia. Derrick nahrál pro Reida a jeho soundsystém Trojan několik písniček ve stylu boogie. V té době ještě nebylo zvykem singly běžně prodávat. Producent (obvykle zároveň operátor vlastního soundsystému) vylisoval několik acetátových kopií a teprve po čase, pokud si nějaký song získal popularitu u obecenstva, jej prodal menším soundsystémům. Derrickovi se tato praxe příliš nezamlouvala, rád by svou hudbu dostal blíže k lidem a proto zkoušel spolupracovat s ostatními producenty. Několik málo věcí nahrál i pro Clementa ‚Coxsone’ Dodda, ovšem největší vliv na jeho tvorbu měla spolupráce s Prince Busterem. Buster provozoval vlastní soundsystém Voice Of The People a na rozdíl od Reida a Dodda se stylizoval do role ‚selfmademana’ z ghetta a jeho tvorba nesla značnou pečeť hrdosti na vlastní kulturní kořeny. Buster byl velmi zdatný zpěvák, ale snad ještě důležitější byla jeho úloha producentská. Vždy se snažil podněc ovat své muzikanty k nečemu originálnímu, jamajskému. V době, kdy se jeho konkurenti snažili co nejvěrněji napodobovat americké r’n'b, podnítil Buster kytaristu Jah Jerryho hrát jiným stylem, s důrazem na druhou dobu. Když se k tomu přidal speciální saxofonový rif, měli jste něco, co bylo nové a svérázné. Zároveň už stačilo udělat jen malý krůček a na světě bylo ska…

‚Tehdy začala narůstat moje popularita a moje písničky se objevovaly v hitparádách,’ vzpomíná Derrick na setkání s Busterem. ‚Tak jsem se s ním setkal; on věděl o mně, ale já o něm nikoli. Zavolal mě, jestli bych s ním nešel do studia a nepomohl mu s několika písničkami a tak. Řek’ sem mu jo, dali sme se dohromady a tak to všechno začalo. Udělali jsme spolu i duet, nahrál jsem pro něj ‚Shake a Leg’ a přivedl Montyho (Morrise), který nahrál „Humpty Dumpty“. Buster sehnal taky Rico Rodrigueze, který pro něj udělal ‚Let George Do It’, zkrátka nahráli jsme tehdy třináct písniček.’ Tato iniciační session se stala pravděpodobně nejimozantnějším vstupem producenta na scénu v dějinách jamajské populární hudby. Všech třináct kusů se prosadilo do jamajské hitparády!

Derrickovo jméno si získavalo stále lepší reputaci. Ovšem sláva neznamenala v jeho dobách to, co dnes. ‚Vlastně jsem nevěděl, co je to sláva, protože mi to nikdy nepřišlo. Protože jsem věděl, že jsem pořád ten samý Derrick Morgan a lidi mě akorát zdraví a prokazují lásku a tak, ale nijak jsem si to nebral… Do dnešních dnů pro mě sláva nic neznamená, pořád jsem ten normální Derrick Morgan. Když za mnou někdo přijde a chce zahájit konverzaci, rád si s ním popovídám.’ Derrickův věhlas lákal ovšem jiné lidi. Mezi nimi jamajského Číňana Leslieho Konga, který uvažoval o vstupu do hudebního bussinesu. Definitivně ho přesvědčil mladý zpěvák James Chambers, který jej žádal o financování svých nahrávek. Kong se setkal s Morganem, aby mu jako odborník sdělil svůj názor na Chambersovi schopnosti. Derrickův pohled byl optimistický a stál u zrodu pozoruhodné kariéry, která dosáhla mezinárodního věhlasu poté, co James Chambers adoptoval své umělecké jméno Jimmy Cliff. Kong zároveň přesvědčil Morgana k trvalejší spolupráci. Schylovalo se právě k vyhlášení jamajské nezávislosti a jamajská hudba se dostala do fáze, kdy se osvobodila od napodobování amerických vzorů a soundtrackem nezávislosti se stal nový styl ska. Právě ve stylu ska se nesl jeden z Derrickových nejslavnějších songů – „Forward March“. Tato v podstatě jednoduchá a optimistická oslava nezávislosti se zároveň stala zdrojem sváru mezi Morganem a Busterem. Buster nařknul Morgana z vykrádání vlastních nápadů (jmenovitě saxofónové sólo z Busterovi produkce „They Got To Come“). Prince Buster zaútočil na Derricka písničkou ‚Black Head Chinaman’, v níž mu mimo jiné vzkázal: ‚…netušil jsem, že tvoji rodiče pocházejí Hong Kongu.’ Odstartoval tak hudební přestřelku, jejíž další výstřel obstaral Derrick s peckou „Blazing Fire“, v níž Busterovi radil: ‚Žij a nech žít a tvoje dny na Zemi budou mnohem delší.’ Buster pokračoval s „Watch It Blackhead“, na kterou Morgan odpověděl s „No Raise No Praise“ a „Still Insist“. Tehdy zdánlivě nevinná zábava začala přerůstat umělcům přes hlavu. Ghetto se rozělilo na dva tábory a mezi oběma docházelo k násilnostem. Na popud vlády tedy zašel Morgan s Busterem do novin a nechali se vyfotit jako nejlepší přátelé (což přes tuto rozepři skutečně byli).

Jako by pouliční potyčky předznamenaly neradostný vývoj na Jamajce. Zejména mezi mladšími rostl kult rudeboys, drsných hochů, co si nelámou hlavu se zákony. V polovině šedesátých let to ovlivnilo i hudbu, která se hrála v dancehallech. Rudeboys vyžadovali poněkud pomalejší rytmy a ska se i díky tomuto tlaku záhy přeměnilo v rocksteady. Jeden z prvních kusů tohoto žánru – Tougher Than Tough – si připsal právě Derrick Morgan. Historka popisující pozadí vzniku téhle pecky stojí za zmínku. Za Derrickem přišel neblaze proslulý rudeboy jménem Busby a pod pohružkou násilí si od něj vyžádal písničku na páteční večer. Morgan jej raději poslechl, zašel do studia a jmenovaný kus nahrál. Na další události Derrick hned tak nezapomene: ‚V pátek večer ji nehráli do osmi nebo do devíti a pak, když slyšel ‘Strong like lion, we are iron’, vzal basu piv a začal házet láhve na zeď. Bylo tam několik dívek ze skupiny The Spanglers v červenobílých šatech a Busby je lahvemi zasáhl.’ K Busbyho smůle patřily dívky ke konkurenčnímu gangu a ten si druhý den Busbyho našel a násilně ukončil jeho mladý život. Jak Derrick s úsměvem konstatuje, možná to tak bylo lepší. Co by třeba Busby dělal, kdy by se mu nahrávka nelíbila?

Neklidná a násilná amtosféra, stejně jako touha po nových možnostech přiměla Derricka k cestě do Anglie. Podepsal tam nahrávací kontrakt, avšak za půl roku se vrátil zpět na Jamajku, aniž by v Albionu cokoli nahrál. Po návratu se musel složitě vracet zpět do hudebního průmyslu a také se musel obtížně vyvázat ze smlouvy. Nakonec se to s pomocí budoucího jamajského premiéra Edwarda Seagy (který pracoval jako hudební producent) podařilo. Derrick se vrátil k Leslie Kongovi a úspěšně navázal na předchozí spolupráci. Vedle toho nahrál i album SEVEN LETTERS pro svého švagra-známého producenta Bunny Lee. SEVEN LETTERS se neslo v jiném duchu, než bylo u rocksteady běžné a v podstatě jej lze označit za jedno z prvních reggae alb. První fáze tohoto stylu si získala své obecenstvo u skinheads, bělošské dělnické třídy ve Velké Británii. A jejich hrdinou se stal právě Derrick Morgan, který se napodruhé usadil ve Spojeném Království a rozjel zde i producentskou dráhu s labely The Hop a The Crab.

Postupující oční choroba jej pak v polovině sedmdesátých let odvála z první linie hudebího kolbiště, ale nijak mu nebrání v občasném návratu do studia (fanoušci labelu Liquidator jistě potvrdí), ani v opanování koncertních pódií. Před dvěma lety jej měli možnost spatřit návštěvníci festivalu Mighty Sounds v Olší u Tábora a Derrick i českému publiku jasně dokázal, že věk je jen číslo a skutečný showman nestárne.
Pro umělce Derrickovi generace nebylo běžné vydávat řadové dlouhohrající desky a tak lze doporučit zejména různé výběry. Několik pěkných má v katalogu Trojan Records, doporučuji se porozhlédnout po výběru s názvem I AM THE RULER, případně po obsáhlé antologii MOON HOP. Zajímavou práci odvedli i u Pressure Sounds, když vydali kompilaci RED BUMP BULL, která ukazuje Derricka nejen jako zpěváka, ale i jako producenta.

* Ferro