Interview s Pumou z LP International Soundu!

puma

Na světové scéně je jen pár soundsystémů, které jsou plně aktivní přes 30 let a přitom stále drží krok s dobou. LP Int. je bezpochyby jedním z nich. Na své desáté výročí pozvali Peeni Walli do Crossu samotného zakladatele LP, kterým není nikdo jiný než Collin “Puma” Abrams. Selektor-veterán, jenž má za sebou nespočet akcí a clashů ve všech koutech světa, nás nechá v neděli 27.10. nahlédnout do hlubin jednoho z nejnebezpečnějších a nejexluzivnějších dubplate boxů všech dob. Přinášíme vám nejen stručný profil LP International, ale taky interview přímo s Pumou!

V roce 1982 se Puma přestěhoval z Jamajky do New Yorku, kde s pár kámošema ze střední a několika talentovanými kluky z Brooklynu založil LP International. Konec 80. let byl ve znamení nástupu dubplates – speciálních nahrávek pro konkrétní soundsystém, které postupně zcela vytlačily do té doby převažující živá vystoupení deejays na soundsystémech. A právě tehdy se začíná plně projevovat Pumův génius. Není to totiž jen všestranný a zkušený selektor, ale taky nadaný, prozíravý a invenční sběratel a tvůrce dubplates. Úspěch už na sebe nenechal dlouho čekat. První velké pozdvižení na soundsystémové scéně způsobili LP Intl. v roce 1994, kdy v clashi s přehledem porazili dominující newyorský sound King Addies. Záznam téhle hudební války dodnes patří mezi kultovní nahrávky clashové historie. Následovala řada bitev s americkými i jamajskými soundy, ve kterých postupně LP potvrdili svoji pozici soundu, se kterým si není radno zahrávat. O pár let později si LP podmanili i Evropu: v roce 2004 zvítězili v renomovaném Riddim Clashi, kdy v dub fi dub stáli proti německým Supersonic.

Během let Puma shromáždil rozsáhlý a konzistentní dubplate box, ve kterém najdete jak ska, rocksteady a roots reggae, tak rub-a-dub, digital, všechny vývojové fáze dancehallu, ale samozřejmě i ty největší pecky posledních let. LP je sound, který disponuje bez diskuze nejvíce dubplaty od korunního prince reggae music, Dennise Browna (okolo neuvěřitelných sedmdesáti dubs!), ale nechybí ani jména jako Garnett Silk (který zemřel roku 1994 na vrcholu kariéry), Delroy Wilson, Gregory Isaacs, Nicodemus, Early B, I-Threes a další. Fanoušci aktuálního reggae a dancehallu si ale přijdou stejně tak na své, protože od LP můžete často slyšet Movada, I-Octana, Busy Signala, Chronixxe, Romaina Virga, Chrise Martina a plno dalších jmen, která v těchto měsících rezonují Karibikem. Nemá cenu zkoušet vypsat všechno, co dubplate box LP může nabídnout – sám Puma se jednou vyjádřil, že má ve sbírce dost hudby na to, aby hrál dubplates čtyři dny v kuse a ani jednu pecku nezahrál dvakrát… Jako perličku ale můžeme zmínit, že LP je jediný sound s dubplatem od americké hiphopové legendy jménem Notorious B.I.G. (AKA Biggie Smalls), který byl v roce 1997 zastřelen.

A teď už slíbený rozhovor…

Můžeš nám představit LP sound, jeho vznik a vývoj?
Začal jsem hrát už jako teenager na Jamajce, pak jsem v roce 1982 odešel do New Yorku. Tam jsem potkal lidi ze své čtvrti, Blacka P a Baby Lu, kteří ke mně někdy chodili poslouchat hudbu nebo deejayovat. Začali nás bookovat na různé taneční akce. Hráli jsme každý čtvrtek a nabírali na popularitě, když se k nám přidal Rayvon, Red Fox a Shaggy. V 90. letech jsem hrával se Supa Donem, měli jsme naplánovaný clash s Afrique, ale Supa Don nemohl přijít, a tak jsem navrhl aby MCho dělal Stereo Fish, který ke mně taky často chodíval. Já jsem hrál hudbu a dával mu pecky a protože se s nimi uměl vypořádat, tak se stal součástí naší crew. Afrique jsme rozdrtili a od té doby jsme clashovali skoro všude, na narozeninových oslavých, na tanečních parties i na Jamajce s Bodyguard, Killamanjaro, Bass Odyssey… Stereo Fish pak náš soundsystém opustil, protože chtěl mít vlastní juggling sound.

Jak to v 90. letech v New Yorku probíhalo v klubech jako byl Biltmore?
Všichni mluví jenom o Biltmore, ale v té době byla spousta jiných dobrých klubů, třeba Starlight Ballroom, Tillnight Ballroom, Flamengo… Ale je pravda, že Biltmore byl nejdůležitější a dělo se tam v letech 1990-1996 nejvíc akcí a clashů.

Změnilo se od té doby něco? Jak to probíhá dnes?
Věci se změnily. Dřív, když nějaký sound měl dubplate od Dennise Browna, byl považovaný za velký soundsystém, dnes mi připadá, že je to hodně o penězích. Stejně je to i s atmosférou: kdysi se spolu všichni bavili, chodilo hodně holek, dneska si každý tancuje ve svém rohu. Ale jedna věc se změnila k dobrému: násilí. V té době byly v klubech přestřelky a bitky na denním pořádku, dnes už to tak není, a to je jedna z nejlepších zpráv. Návštěvnost na clashích a juggling akcích je taky jiná. Průměrný věk publika je nižší než před 15 nebo 20 lety. I soundystémy se vyvíjejí, nové přicházejí a odcházejí, ale nikdy nesmíme zapomenout na ty staré. Když soundsystém začíná, nikdo mu nebrání se prosadit, ale jakmile dosáhne určité úrovně, některé soundy cítí potřebu srovnávat se s jinými a to vede k vypjaté atmosféře. Ale my se chceme podělit o svou hudbu, bez ohledu na to odkud jsme.

Máš v New Yorku vlastní studio?
Nemám. Mám jen malé domácí studio, kde si můžu narychlo udělat nějakou nahrávku, jinak dubplaty nahrávám všude možně. Když se nějaký umělec někde objeví, tak jsem tam, abych s ním mohl spolupracovat. Může to být v NY, na Jamajce nebo v Německu. Kdyby tu teď byl nějaký umělec, kterého dubplate by pro mě mohl být v clashi rozhodující, tak si najdu studio, abychom ho mohli nahrát. Důležité je zahrát dobrou pecku jako první a ve správnou chvíli.

Dubplaty nahráváš už dlouho. Co se za tu dobu změnilo a proč?
V 90. letech si hodně soundsystémů nahrávalo dubplaty, obecně v téhle oblasti bylo víc peněz a umělci byli ve spoustě ohledů přizpůsobivější. Dneska potřebuješ dobré kontakty mezi umělci, což se pořád snažíme udržet, abychom měli stálý přísun nových věcí. Někdy za dubplaty platím, ale někdy to musí být umělec, který se mi ozve, když chce abych dál pouštěl jeho věci.

Můžeš uvést umělce, kterých si ceníte nejvíc? Jaké jsou vaše „hymny“?
To se dá těžko říct, jaké máme hymny, protože skoro všechny naše pecky se staly hymnami… (smích) Mám rád všechny zpěváky, nemám oblíbené, všichni umělci jsou moji umělci. Nikdy nehraju žádné špatné dubplaty, protože když to je propadák u mě, tak tím potopím i toho umělce. Proto se snažím, aby zpěvák svoje věci dobře nahrál. Kdysi umělec nahrál dubplate, vzal si prachy a odešel. Dneska si víc uvědomujou, že dobře nahrané dubplates jsou důležité, protože je soundsystém bude hrát po celém světě a tím je proslaví. Pokud jde o oblíbené hymny, tak máme kombinaci Peter Tosh, Cocoa Tea a Capleton, v Anglii je to obrovská pecka. Taky kombinace Dennis Brown a Capleton, dubplaty od Buju Bantona, Dennise Browna, Michaela Palmera – to všechno jsou umělci, kterých si hodně ceníme.

Jaký je tvůj nejlepší a nejhorší zážitek z clashe?
Nejsem si jistý, jestli byly nějaké nepříjemné zážitky, ale vzpomínám si na dva clashe s Poison Dart na Floridě. Tam to bylo vždycky problematické: rvačky, špatný zvuk, předpojaté publikum, tak jsem jim navrhl, ať přijedou do New Yorku. Hrajeme hudbu a neválčíme, ani na clashích. Jinak moje nejlepší zážitky z clashů jsou z roku 1994: LP vs. King Addies v Biltmore a LP vs. Bodyguard na Jamajce s Dennisem Brownem naživo.

Při poslechu vašich clashů z 90. let jsou někdy slyšet výstřely. Je to neuvěřitelné, můžeš k tomu něco říct?
(Smích) Ne, není to válka. To jenom někdy massive až příliš hrdě vyznává svůj soundsystém. Byl to tehdejší způsob ocenění soundsystému. Je to součást byznysu, protože jsou to právě fanoušci, kdo z clashe dělá velkou událost. Není to nic negativního.

Které soundsystémy tě baví a proč?
Nejvíc asi Stone Love. Prosadili soundsystémové hraní a hodně lidem to ukázali. Myslím, že jsou pro každého důležitý vzor. Líbí se mi i Saxon, Sturgav a Jammy’s.

Které soundsystémy tě nejvíc inspirovaly?
Řekl bych Saxon, Stereo One, Volcano a taky Jack Ruby a V-Rocket z Anglie.

Jaké máš plány a cíle do budoucna?
Chtěl bych hodně cestovat a clashovat po celém světě. Už dávno jsem měl jet na různá místa, ale někteří lidé mi v tom bránili. Teď budeme hrát všude, kde nás budou chtít poslouchat, a clashovat se všemi soundsystémy, které nám budou stát v cestě, nemám ze žádného strach.

Máš kromě soundsystému taky další plány? Co třeba produkce?
Jo, zrovna teď na něčem pracuju. Už dlouho jsem měl hotových pár riddimů a moc nevěděl, co s nimi dělat. Teď jsem je poslal několika umělcům, třeba Bunji Garlinovi z Trinidadu. Ten byl první, kdo nahrál na můj riddim svojí věc. Taky jsem poslal riddimy Shaggymu, Matterhornovi a Capletonovi.

Už jsou nějaké výsledky?
Ano, pár věcí napíšou a už se na to těším. Lidi mi často říkají, že bych se měl pustit do produkce. Ale musím počkat, až na to bude správný čas.

Co si myslíš o „passa passa“ kultuře na tanečních akcích, s tanečními kroky a instrukcemi?
Myslím, že to je hlavně záležitost mladších posluchačů, ale můj úkol je pobavit publikum. Nemám žádný problém s tím, že je potřeba být flexibilní. LP International je sound pro každého, takže jsem rád, když jsou všichni spokojení – mladí stejně jako ti starší.

Takže v New Yorku je víc jiggy jiggy než v Německu?
Jo, v každém případě. V Německu se víc hrajou conscious věci. Vím, že lidi v Německu poslouchají i jiggy, ale hraje se víc cultural pecek.

A teď moje poslední otázka: mluvil jsem s klukama z Blazin’ Melody Soundu a ti jsou přesvědčeni, že nechtějí hrát žádné „badman dubs“. Co si o tom myslíš?
V dubplatech nejde o žádné násilí. Když zpěvák dělá dubplate a zpívá něco o zabíjení a o zbraních, nemá to nic společného s fyzickým násilím. Jde o porážku druhého soundsystému, ne o opravdové zabití nějakého člověka. I když se tam mluví o „zabíjení“ soundů, ale jde o konkurenci mezi soundsystémy, ne o násilí. Bohužel, hodně lidí tu hudbu chápe špatně. V reggae jde o harmonii, ne o násilí.