Hip Hop Kemp 2016 očima stálého návštěvníka


Po nekonečném roce čekání přišel další ročník festivalu Hip Hop Kemp. Letos jsem se vydal na hradecké letiště již podvanácté, abych se opět sešel se starými známými, poznal i lidi nové a hlavně nabral zásobu hudebních zážitků na následujících 361 dní. Pro patnácté výročí sáhli pořadatelé pro osvědčená jména, ale i novou svěží krev. Byla to velká podívaná, která se však neobešla bez několika zklamání. Tím prvním bylo zrušení dvou vystoupení pouhých pár dní před kempem. Zrušil Nu-Mark z Jurrasic 5 a zrušil i Wiley, jehož neúčast už se stala legendární. Pořadatelé ovšem zajistili výbornou náhradu ve složení Ghetts, Rude Kid a legendy z Queensu, Onyx. Bohužel to ještě nebyl konec všem změnám v programu. Ale nebudeme předbíhat. Na Kempu naštěstí převažovala pozitiva a výborná atmosféra, takže, jak vlastně bylo?

Už rozehřívací večer přivítal v areálu Sun Parku tisíce přijíždějících návštěvníků z různých koutů Evropy. Na ty čekal program ve dvou otevřených hangárech, jemuž vévodil Mike Melinoe, GR Team ze Slovenska a hlavně The Underachievers z newyorské Flatbush. Jejich show chtělo zažít mnoho lidí, ne všichni se však vešli do narvaného Backspin hangáru. AK a Issa Gold naložili publiku pořádnou dávku hitů a dostáli své reputaci kvalitních umělců.

Čtvrtek, tedy první oficiální den Hip Hop Kempu, jsem otevřel shlédnutím závěru vystoupení Indy a Wich, jež na festivalu vystoupili po několika letech. Stalo se tak v rámci Red Bull Tour Bus, na němž je doprovází ještě Champion Sound, Paulie Garand a Kenny Rough. Potěšující ohlédnutí za jejich tvorbou uzavřela hymna „My3“, obohacena o sloku Paulieho. Následovalo doplnění živin a tekutin, abychom se mohli připravit na švédské Looptroop Rockers. Po chvíli jejich setu jsem musel odejít, jelikož mě čekal jeden z mých osobních headlinerů festivalu Jay Prince. Ten předčil má očekávání výborným vystoupením, jež strhlo celý hangár, který nemohl jinak než spolupracovat s londýnským raperem.

Poté už jsem se pomalu, ale jistě, dral do předních řad u hlavního podia. Důvodem nebyl nikdo jiný než Anderson Paak. Jeho tvorba mě v posledních letech baví stále víc a letošní debut Malibu považuji za jednu ze dvou nejlepších desek tohoto roku. Už při prvních tónech intra jsem byl unešen kapelou Free Nationals. Po pár sekundách se objevil i sám Anderson a ihned si podmanil dav rozprostírající se před ním. Prohlídka tvorby mladého umělce z L.A. roztančila nejednoho přihlížejícího. Svou fůzí soulu, R&B a rapu dokázal, že i soulovější věci mají místo na velkém pódiu tohoto festivalu. Mě osobně dostal nejvíce stripped down verzí songu „Heart Don’t Stand A Chance“ a svou hrou na bicí, obzvlášť když na úplném konci zahrál spolu s kapelou instrumentální verzi skladby „Let’s Dance“ od Davida Bowieho.

Uzavření hlavního pódia nahnalo lidi do hangárů, kde byl program v plném proudu. Já zamířil prvně na Micka Jenkinse z Chicaga. Opět přeplněný Backspin bouncoval do rytmů hitu „The Water“ a pozpěvoval refrén „Thank God for the Waters….“. Další vynikající moment festivalu! Moc jsem se neohřál a směřoval jsem na druhý konec areálu, kde měl za chvíli začít Agent Sasco. Jamajský velikán a majitel jedinečného hlasu rozjel svou show několika dancehallovými peckami. Během jedné z nich zpěváka doprovodila i polská dancehall queen. Zvýšený tep pak Sasco lidem zklidnil jeho reggae tvorbou, během niž se dostalo i na album Theory of Reggaetivity z letošního roku. Z jeho vystoupení jsem pomalým krokem zamířil naposledy do Backspinu. Krok to byl asi dost pomalý, jelikož jsem promeškal slovenského Fobia Kida z Comeback Gangu. Do hangáru jsem dorazil ve chvíli, kdy se loučil s publikem a Special Beatz začal připravovat dav trapovými hymnami na Pil C-ho. Ten po pár minutách vystoupení potvrdil status jednoho z nejzásadnějších jmen současné slovenské scény. Fanoušci mu dali najevo svou oddanost velmi dobrou znalostí textů. Našli se však i tací, jež venku pokřikovali ne zrovna chvalnou kritiku. Pak už ale nastal čas jít a nabrat síly na další den.

Odpoledne festival probouzel Raggaultras Sound, majitelé soundsystému na venkovní stagi Sunpark Beach Clubu. Já však dorazil ve chvíli, kdy už měl selekci na starost Lomesh. Po odehrání setu s Pass Dat Sound jsem spěchal k main stage, abych stihl aspoň MC Geye uzavírat showcase TNKD LBL. Zde se pokračovalo v české režii spolu s Prago Union a Champion Soundem. Na chvíli jsem si odskočil do Backspinu, abych se po jednom songu vrátil na Prago – z vystoupení Jamese Colea. Jeho nové album jsem zatím neslyšel, živě mě to však vůbec neoslovilo. Zato však Chelsea Reject z Brooklynu ve Spinu mě pobavila hodně.

Později měl hlavní pódium ovládnout Asher Roth, pocházející z malého města Morrisville v Pennsylvanii. Už od singlu „Lark On My Go Kart“ z jeho debutu jsem doufal v koncert na české půdě. Sedm let čekání bylo záhy zapomenuto. Roth vtrhl na stage s pozitivní energií, která nedlouho potom ovládla i většinu přihlížejících. Bylo poznat, že si svoje show stále užívá, a stejně tak i cenní své fans. Z kotle si vytáhnul nejen vlajkonoše, ale i hypemana, a k tomu všemu se ještě na dva songy sám vrhnul do stále rostoucího davu. Postaral se tak o další zásadní moment festivalu.
Těch však čekala návštěvníky kempu ještě plná řada, obzvlášť na největší scéně, kde ten večer vévodili programu Smack, Masta Ace a Machine Gun Kelly. Tři různorodá jména přitáhla masu lidí. První jmenovaný získal z české scény od pořadatelů nejlepší čas festivalu. Od půl desáté dokázal, že si onen prostor v programu zaslouží. Energická grime show byla průřezem jeho dlouholeté tvorby, které vévodí nejnovější deska Sick. Po strašnickém králi přišel čas na lekci ze starší školy, kterou obstaral Masta Ace. Ten se na Hip Hop Kempu objevil už počtvrté a tradičně nechyběl ani kolega Stricklin z eMC. Jeho propracovaná show nezklamala a potěšila starými hity, ale i novinkami z letošního alba Falling Season. Brooklynského reprezentanta pak vystřídala premiéra Machine Gun Kellyho, která pozvedla festivalovou laťku opět o něco výš. Šílená energie explodovala četnými moshpity. MGK se zařídil o potvrzení faktu, že i trappy vlna na tento festival patří. Dostalo se však i na punk rock, a to s předělávkou písně „All The Small Things“ od Blink182.

Ti kdo přežili „peklo“ a oblaka prachu se přesunuli do hangárů, kde se pokračovalo v zábavě. Pro mě to byl Urban Robot v Sunpark Reggae Beach Clubu. Duo Mickey Dreadalist a Razyph přijelo ukázat svůj eponymní debut. Chvilku „klidu“ a odpočinku pak vystřídal Radio Spin hangár, kde se strhla další bouře. Tu přivezla delegace z Londýna, raper Ghetts a producent Rude Kid. Doplnil je i Smack, který hostoval djský set producenta v jehož beatech snad vždy uslyšíte známé „Are you ready?!“. Několika grime hymnami spolu rozproudili dav pro Ghetta. Když i on napochodoval na stage, přivítal ho dav řádným bordelem. Britská legenda opět naservírovala svůj diktát, který obohatil trojnásobný moshpit, tvořící kruh téměř přes celou šířku hangáru. Ke konci show se opět připojil Smack, aby spolu s Ghettsem dal b2b bars. Po tom jsem i já byl odrovnán a odporoučel se opět směrem k taxi…

Probuzení do posledního dne kempu je vždy hořko-sladké. Těšíte se, až dojedete domů, budete si moct odpočnout a na druhou stranu vás štve, že do dalšího ročníku kempu zbývá víc než 360 dní. Tyto myšlenky však rychle vystřídá nedočkavost z posledního dne festivalu nabitého vydatnou hudební nabídkou. V sobotu jsem si naplánoval na začátek Raz Fresca z kanadského Toronta, pro mě do té doby neznámého jména. Mladý raper podal velmi dobrý výkon i přes fakt, že během první půlky setu se vyskytly problémy se zvukem. Naštěstí to neubralo na zážitku, nýbrž mu na hodnotě přidalo, a to díky improvizaci, zahrnující několik a´cappella verzí a také doprovod songu od beatboxera z přihlížejících řad. Zvuk se zlepšil spolu se stále se zvětšujícím davem. Ten přetrval i na dalšího mladíka, tentokrát z anglického Brigtonu. Ocean Wisdom, raper, jenž rovněž do té doby unikal mé pozornosti, mě naprosto překvapil. Plný hangár bouncoval spolu s raperem a nebál se vypomoct na textech. Po tomto vystoupení jsem si dal za úkol jeho tvorbu už víc nezaspat.
Opět jsem musel hangár opustit, abych v jiném stihnul Artifacts. Tam mě však u vchodu přivítal tisnící se dav a tak jsem zvolil chvilku s Kontrafakty na hlavní stagi. Rytmus, Ego a Aneš jsou pánové, bez kterých by kemp nebyl tím, čím je a naopak. Zpět do Back spinu, kde měl začínat německý Symbiz Sound, trochu elektroničtější záležitost. Po hangáru bylo rozmístěno možná dvacet lidí, a tak jsem šel úplně dopředu, podpořit a užívat energickou show dvou producentů a emceeho. I přes nevalnou návštěvnost podali pánové kvalitní výkon.

Zpět na hlavní podium. Jen, co jsem zaujal ideální polohu v davu, rozjeli Smif-N-Wessun vzpomínkovou show na Seana P. Během svého setu si k sobě přizvali i Chelsea Reject a Raz Fresca, aby se předvedli i na větší scéně. V setu plném emocí pokračoval i Rock, jediný žijící člen Heltah Skeltah, který svým hlubokým hlasem a ráznou flow také vzdal poctu svému zesnulému parťákovi. Skupinu doplnil ještě Top Dog z crew O. G. C.. Kromě vlastních věcí se dostalo i na kratší průřez tvorbou umělců, kteří už nejsou mezi námi, jako je Big L, Eazy E nebo Prince. Vše pak uzavřelo několik songů Seana Price v podání kolegů z Boot Camp Clik. Poté už následovaly hned dvě legendy rapu najednou, a to sám Pete Rock a CL Smooth, tedy jedni z nejpovolanějších. Pete Rock rozehřál přihlížející několika soulovými hymnami typu „Lovely Day“ od Billa Witherse. Rovněž se dostalo na několik původních verzí samplů, jež Rock v minulosti použil. CL Smooth nenechal na sebe dlouho čekat a zároveň se svým příchodem hned začal vraždit songem „Return Of The Mecca“. Ani Pete Rock nezaostával a nejednou ukázal i svoje skillz na mikrofónu, jako v songu „The Creator“ ze společného alba All Souled Out EP. Show, bohaté na klasiky rapu, se nedá nic vytknout. Velmi dobrý výběr ze strany pořadatelů!

Z finálního vystoupení jsem měl lehké obavy, jelikož Redman měl dorazit bez Method Mana. Ten zrušil v průběhu festivalu, i tentokráte kvůli natáčení filmu. A tak se i Mefova neúčast stává smutnou tradicí. Když ale Muddy Waters vyběhl na stage, ihned si získal dav a energie se opět rozproudila. Jenže pak přišlo zklamání v podobě skladby „React“, párty hymny z doby před deseti lety. Na ní Ericu Sermonovi hostuje právě Redman, který svou sloku dal bez Sermona. Ale i přes to se dalo přenést. Jenže s příchodem EPDM jako bych si uvědomil, že nezažiji onu šílenou show, na niž jsem od Mefa a Reda zvyklý. Vzdálil jsem se tedy do zadnějších řad a odsud sledoval zbytek vystoupení. Možná se projevilo i vyčerpání z předešlých dní a mě opustila vůle zůstat na poslední koncerty v hangárech (A-F-R-O, Planet Asia, slovenští Pull Up Unity nebo Onyx). Vyrazil jsem tedy na hotel, abych načerpal aspoň nějakou energii na cestu domů.

Patnácté narozeniny Hip Hop Kempu jsou za námi a přinesli opět mnoho zážitků, nových i starých setkání a hlavně ohromnou dávku kvalitní hudby. Po dvanácti letech bych čekal, že mě to už přestane bavit. Atmosféra festivalu však nepřestává působit a nutit mě, abych zažil příští ročník a pravděpodobně četnou řadu dalších z nich. Jsou to přeci jen pro některé z nás svátky, jako jsou pro jiné Vánoce. I během nich se občas objeví nějaké to drama nebo nastane problém, který se nedal předpokládat. Přes to cítíte tu vnitřní pohodu a užíváte si jí do syta. Příští rok na stejném místě. See ya!

*Marek

 

Pozitiva/nejlepší momenty:
Anderson .Paak, atmosféra, Pete Rock & CL Smooth, mnohonásobné moshpity, Jay Prince, LED obrazovka na hlavní stagi, Asher Roth

Negativa/horší momenty:
Zrušená vystoupení, suchá půda (oblaka prachu) u hlavního pódia, EPMD