Ken Boothe vystoupil ve Vídni, tady je reportáž i záznam koncertu!

Když se mi na facebooku objevila zpráva, že 29. Října 2017 vystoupí ve Vídni v klubu WUK pan Rocksteady, tedy Ken Boothe, nemusel jsem dvakrát přemítat, jak oslavím svoje narozeniny. Koupil jsem vstupenky, zabookoval hotel a přítelkyni jasně vysvětlil, že jiný program nepřipadá v úvahu, ať to stojí, co to stojí. Z posvátné čtveřice mých srdcových es je totiž Ken poslední naživu. Delroy Wilson zemřel ještě předtím, než jsem tuhle hudbu objevil, Altona Ellise jsem tak dlouho odkládal, až dozpíval navždy a když už jsem měl vidět Johna Holta v Bielawě, tak chvíli předtím upadnul při koncertu a po pár měsících se vydal zpívat na Sion…

Klub WUK se nachází tři zastávky tramvají od vídeňského starého města a pro našince jej lze popsat jako jakýsi kříženec mezi Crossem a Abatonem, tedy sympatický prostor jako stvořený pro nezávislou kulturu. Do Rakouska některé zvyklosti dorazily dříve, takže v klubu ani nebylo zakouřeno a lidu se sešlo tak akorát, aby bylo plno, ale jeden se nemusel k ostatním v klubu tulit. Vídeňský koncert byl jednou ze šesti zastávek Kenova mini-evropského turné. V každé zemi jej doprovázela jiná kapela (ve Vídni to byli lokální Dubblestandart). Atmosféru vhodně rozehřála místní crew Treasure Isle a v půl desáté nastoupila hlavní star.

Mr. Boothe zahájil své vystoupení trochu nečekaně jednou ze svých nejnovějších věcí „Journey“ ze stejnojmenného alba z roku 2013. Tenhle song, ačkoli je to docela pecka se seriózním introspektivním textem, určitě nepatří k mistrovým nejznámějším a publikum se moc nechytalo. Ale u druhého kousku – coveru Is It Because I´m Black (původně od Syla Johnsona) tomu už bylo naopak, protože to je naopak Boothův standard a hlavně, nikdo neumí předělat tyhle americké klasiky do reggae jako on. Ken Boothe songy prokládal mluveným slovem a ze začátku koncertu byl naladěn na vážno. Nekázal, hovořil nicméně s autoritou člověka, který toho již hodně zažil a viděl politické a společenské změny druhé poloviny 20. století. Když své publikum pro jeho různorodost přirovná k nádherné barevné zahradě plné rozličných květů, nejde o naivně „sluníčkovou“ proklamaci, nýbrž o hluboce prožitou zkušenost. Tento „conscious“ otvírák pak Ken završil songem New World Order (opět z alba Journey).

Ale Ken Boothe, to je především romantika, vztahy mezi mužem a ženou, zkrátka to, čemu Jamajčané říkají „big people music“. V tomto Ken vždycky exceloval, v tomhle rybníčku má katalog bohatší, než kdokoli jiný (aspoň z těch, co jsou stále v tomto světě) a proto jej jeho publikum napříč generacemi miluje a proto jsem ostatně tak mocně sám toužil vidět naživo. Boothe hlavní segment odpálil s Crying Over You. Hitovka, jež znal celý sál, spustila festival „sing-a-longů“ Následovala „Stříbrná slova“ a já jsem v duchu začal oceňovat výkon doprovodné kapely, lokálních harcovníků Dubblestandart. Možná si je pamatujete z Žízníkova, kde před lety předvedli dost solidní dubový set a představili tehdy aktuální desku Return From The Planet Dub. Vídeňský koncert nebyl jejich prvním setkáním s Kenem Boothem, na zmíněném albu si společně střihli radikální, takřka junglový remix When I Fall In Love. Zvěte mě staromilcem, vídeňské klasické podání se mi líbilo o poznání víc, ostatně na dubovou kapelu s moderním soundem si Dubblestandart počínali velmi konzervativně a ukázali, že dávali pozor, když se ve škole probíral sound z Brentford Road.

Když Ken začal hovořit o rychlých a pohodlných vlacích brázdících Evropu, tak odlišných od jamajských vlaků jeho mládí (dnes už ostatně na Jamajce žádné osobní vlaky ani nejezdí, nikdo nepochyboval o názvu další zastávky v jízdním řádu koncertu: Train Is Coming. Na nádražích se někdy odehrávají srdceryvné scény. Muži opouštějí své ženy, aby ve vzdálených zemích vydělávali na chléb náš vezdejší a jako hymnu by si mohli pouštět další Kenův kousek I Don´t Wanna See You Cry. Jak to Ken říkal? Tyhle songy, to nejsou jen písničky, to jsou prožité zkušenosti. Jako v případě dalšího válu The Girl I Left Behind. Jeden den opustíte svoji dívku, druhý den se modlíte, aby byla s vámi, protože bez ní se dny táhnou a noci pokryje modrý šifon smutku. Koncert pokračoval ve vysokém tempu, Ken Boothe s okouzlující noblesou kavalíra ze staré školy neopomněl vyzdvihnou výkon doprovodné kapely (šly na to takříkajíc naostro bez jediné zkoušky) či povzbudit publikum k potlesku samo sobě za atmosféru, kterou ve WUKu vytvořilo. Jenže atmosféra byla skvělá zejména kvůli hlavní hvězdě večera a lahůdkám, které vytahoval z rukávu. Nejprve Mowing Away, pak jsme si zavzpomínali na Sandy Shaw (a trochu předčasně ji pohřbili) a kousek, kterým před padesáti lety vstoupila do Eurovize – Puppet On A String, strhující Set Me Free, kterou s Kenem zpíval celý sál.

Koncert směřoval k vrcholu. Jak už jsem zmínil, jednu věc umí Ken jako nikdo na světě. Vzít skvělou americkou písničku a udělat z ní ještě lepší písničku jamajskou. Což samozřejmě nejlépe ilustruje jeho verze Ain´t No Sunshine. Ať se jde Sting bodnout a DMX napást, tuhle pecku Billa Witherse Ken adoptoval do svojí péče a teď mu říká taťko. S tím musí každý, kdo byl ve WUKu, souhlasit. Motiv z Kmotra, to je Speak Softly, totální pecka, ke které se Ken nedávno vrátil a vypustil do světa nový videoklip.

Ken Boothe byl, je a bude oslavován hlavně kvůli svým milostným songům, ale jako komplexní osobnost umí i songy z jiného ranku. Když gestem utišil band a a´capella spustil “There was a guy from Spain, Christopher Columbus was his name“, uvědomil jsem si, jak moc pro něj tenhle vál znamená, jak moc důležitá je jeho message. Asi jsem nebyl sám, komu při něm běhal mráz po zádech. Snad aby náladu zase trochu odlehčil, upozornil Ken s úsměvem, že Kryštof Kolumbus byl ve skutečnosti Ital. Pak už stačilo jen pár akordů a bylo tu velké finále – Everything I Own. Když jsem byl mladší, tak jsem tenhle song moc nemusel. Jasně; je to jeden z nejznámějších reggae songů a bezesporu Boothův největší hit, se kterým se prosadil i v popových hitparádách, ale vždycky jsem jej tak trochu považoval za přeslazený cajdák. Nicméně Ken jej s věkem obohatil o nové motivy, už to není jen romantické vyznání (ostatně, původně ten song napsal David Gates jako poctu svému zesnulému otci), ale textovou variací se významově posunul a hovoří o lásce nikoli ve smyslu milostného citu mezi mužem a ženou, ale i o pocitech manžela, rodiče, člověka, který si váží každé chvíle se svými blízkými, s rodinou, přáteli, a který by dal vše, co má, aby je měl po svém boku, protože jednoho dne si osud přijde pro každého z nás. Tohle je něco, k čemu se i takový master jako Ken Boothe, musel prozpívat, co tam v pětadvaceti prostě nebylo a ani být nemohlo. Set skončil, Ken se uklonil, poděkoval publiku a za frenetického potlesku opustil pódium.

Jasně, muselo se pokračovat. Obecenstvo si jej vyžádalo zpátky a Ken připomněl, že za pár týdnů oslavíme Vánoce a k tomu se hodí Lady With The Starlight. A pak už přišel opravdový a definitivní závěr jménem Artibella. První a poslední song dělilo padesát let a Ken symbolicky ve spolupráci s bandem předvedl i dancehallový remix. Byla to úžasná hodina a půl v hudební rajské zahradě. Ken Boothe je i při restriktivním užití toho slova legenda. Jeho koncert byl pro mě splněný sen a byl snad ještě lepší, než jsem si představoval. Občas se při koncertu legend přistihnu při kacířské myšlence , že je fajn vidět Legendu na pódiu, ale ta hudba by snad radši mohla být z playbacku. Ne tak u Kena Bootha. Na perfomera okolo sedmdesátky mu to stále hodně dobře zpívá a co ztratil na rozsahu (nic dramatického), to jeho hlas získal na výrazu. Procházel jsem se chladnou vídeňskou nocí a v hlavě se mi vybavovala Kenova slova z koncertu: „Vím, že mnoho z Vás se poprvé zamilovalo, když poslouchalo tyhle písničky. A mnoho z Vás poprvé ztrácelo lásku, když poslouchalo tyhle písničky. Takže to už nejsou jen písničky, staly se z nich vzpomínky. A vzpomínky nejsou jako lidé, ale zůstávají s námi.“ Přesně. To je kouzlo dobré hudby, přesahuje muzikální rozměr. A emoce, které mám s hudbou Kena Bootha spojené, si hrozně rád ještě někdy připomenu naživo, pokud k tomu bude příležitost.

* Ferro
photo (c) Bun Fire Squad
More photos >>>