DJ Vadim v rozhovoru o jeho lásce k reggae a novém albu Dubcatcher 3


Někde na sociálních sítích na mně vykoukla zpráva o tom, že DJ Vadim chystá k vydání Dubcatcher vol. 3, a tak jsem hned zbystřil, protože jeho předchozí díla pod tímto názvem mně hodně bavily. Ať už svým podáním a zvukem, žánrovými přesahy nebo v neposlední řadě vzácnými hosty na mikrofonu. Rovnou jsem proto nažhavil dráty a poslal Vadimovi pár otázek, ať to máte z první ruky… 

Tvé nové album je další velké požehnání pro lidi, co mají rádi reggae a dubwise. Jak se to vlastně stalo, že jsi se začal zajímat o svět jamajské muziky? Před pár lety jsem tě slyšel pouštět desky na Hip Hop Kempu a byl jsem v úžasu, kolik znáš současného dancehallu. Takže to není u tebe zdaleka jen o vlivu Boba Marleyho, ale opravdu zkoumáš raggamuffin a další jamajské příbuzné. Co tě přivedlo k toliko zájmu o jamajskou hudbu?

Dobrá otázka, hodně lidí řekne, že miluje reggae a pak řeknou Bob Marley… To je vše, co znají. Samozřejmě, že Bob je král a jeho muzika ovlivnila tolik lidí. Já ale miluju všechny žánry stejně tak jako v hiphopu. Reggae je pro mně víc, než jen hudební vyjádření jednoho umělce. Scéna se od začátku osmdesátek (kdy umřel Bob, pozn. překladatele) hodně proměnila a vyvinula. Samozřejmě mám rád roots and reality, lover´s rock, digital, pak dancehall, bashment… Trochu od všeho. A teď s lidmi, jako je Chronixx, co to vrací k one dropu a klasickému zvuku, to je jako bychom obešli celý kruh… Proč to mám rád? Miluju muziku už od dětství a reggae se mnou prostě hejbe. V hiphopu je to více o hraní velkých hitů toho dne, ať už je to Jay Z nebo Biggie. V reggae to je ale víc než jen to, lidi navíc vždycky měli rádi, když jsem začal vytahovat tyhle kousky k tanci, a tak jsem tím směrem šel, prostě přirozená gravitace.

Máš přímou zkušenost s Jamajkou a její kulturou?

Někdo říká, že Londýn je jako velká Jamajka. Když dorazíš do Brixtonu nebo Totenhamu, je tu spousta Jamajčanů. Máme tu taky Notting Hill carnival, největší pouliční hudební karneval na světě, takže jsem nepotřeboval jet na Jamajku, protože máme Jamajku tady. Hodně umělců tudy projíždí a v tolika směrech reggae ovlivnilo britskou scénu. Koukni zpátky do šedesátek, kdy tu začínali Trojan Records a Chris Blackwell. V 70s a 80s pak přišla nová inspirace, ze ska to šlo k rockers, k punku, k hiphopu a soundsystémové kultuře. To všechno přineslo kapely, jako jsou třeba Massive Attack, jungle music, dubstep, garage, drum´n´bass, grime, trap… Tolik věcí a samozřejmě velký revival dub music…

Londýn je hodně eklektický pro černou muziku, ale třeba u nás na české scéně jsou reggae a hiphop stále rozdělené komunity. Co myslíš, že je toho příčinou? Co by se mělo stát na obou stranách, aby lidi více přijali toto přirozené spojení?

Praha je docela velký město, ale je úplně jiný, než je Londýn a Velká Británie. My to tu máme hodně různorodý, skoro 60% obyvatel očividně není bílá! Šedesát procent z nějakých deseti milionů lidí v Londýně, to znamená že tu máš lidi z tak 140-160 zemí celého světa, Afriky, Karibiku, Indie, Asie… Všichni si přivezou svou muziku a kulturu, a tak se míchají už roky… Bydlel jsem v East Ham ve východním Londýně, což je jedna z nejpestřejších částí města. Žili tam doslova všichni a tak, když jdeš na ulici, slyšíš jungle, ragga, reggae, indickou muziku, rap, grime, bass music, garage a všechno mezitím. Často používaný výraz “urban” tady docela sedí, i když jej nesnáším. Mladý lidi tady poslouchají všechno, což je dost odlišné od toho, když vyrůstáš na Jamajce. Tam očividně jede hlavně reggae a možná americký rap a R&B. Tady to máš taky, ale navíc k tomu jungle, grime, britskou muziku a tak dále. Proto tu máme tak pestré interprety, jako jsou třeba Ocean Wisdom, Isiah Dreads nebo Ras Demo, kteří to všechno dokážou pojmout a dál rozvíjet. 

Slyšíš v Londýně více reggae a dancehallu na hiphopových akcích a obráceně? 

Ano, určitě se to hodně posunulo. Když posloucháš produkci a hostovačky velkých hvězd, jako je třeba Drake (pozval si na desku i turné Popcaana, pozn. překladatele)… Je tu hodně vlivů napříč žánry a to samé se děje na Jamajce – je to ghetto music, takže přirozeně dochází ke křížení, nelze je držet odděleně. 

Co může být důvodem toho, že mainstreamová média reggae pustí do éteru jen v podobě nějaké žánrové fúze, a nebo když to je o jednoduchých věcech, jako jsou holky, auta nebo hype? Proč myslíš, že v rádiích a televizi nepustí žádný vážnější text, který rebeluje proti systému? Máš nějaké osobní zkušenosti s tímto embargem pro reggae?

Myslím, že to přichází… Umělci, jako je Protoje, Good Over Evil, Chronixx a další už klepou na dveře, ale v zásadě stále platí, že sex a drogy prodávají muziku a to samé se dá říct o hiphopu. Proč jsou hitparády a rádia plné Drakea a Jay Z a ne třeba Mos Def a Talib Kweli? V této realitě je asi snadnější pouštět soft music, co se nikoho neurazí…   

Tvůj třetí Dubcatcher ukazuje tvůj hluboký zájem o tuto muziku a jako producent jsi znovu posbíral hodně zajímavou partu interpretů. Jak se ti to povedlo, jak sis vybral své letošní hosty a v čem je tato kapitola jiná od těch předchozích?

Hmm na tomto jsem pracoval s mnohem více Jamajčany. Když jsem byl v New Yorku, hodně lidí jsem nahrál tam, a pak taky v Londýně. Myslím, že jsem šel hlouběji a taky jsem více experimentoval s mixem hiphopu a reggae… 

Soul Beat Records, kde album vychází, jsou dle mých informací spojení s BB Seatonem z originálnch The Gaylads. Jseš rád za tento roots link pro své album? Jak se angažovali v přípravách Dubcatcher?

Jsou to mí booking agenti ve Francii, co mimochodem dělají Reggae Sun Ska, takže to byl logický krok…

Velká Británie a Rusko spolu aktuálně nemají úplně přátelský vztah, děsí se nějak to všechno, co se děje ve světě? Věříš, že muzika a umělci mohou pomoc ke zlepšení ve světě? Skrze jaké médium?

Vím, politici aka politrici… Vždycky je dobrý mít otevřené oči a mysl. Věci nejsou vždy tak, jak se zdají být. Už Platón mluvil o alegorii zdi v jeskyni, kde věřil, všichni vidíme stíny a ne opravdové loutky nebo lidi… Jestli muzika dokáže pomoc? Záleží na tom, jak se věci vyvinou kolem národní hrdosti… Neslyšel jsem, že by někdo v Británii s tímto tématem něco dělal. Aktuálně se to všechno točí kolem Brexitu nebo Babylonu v obecné podobě. To je ale jedna věc, co v reggae moc rád nemám – to povídání o babylonu. Všichni o něm pořád mluví, ale co to vlastně je a jak se můžeme zlepšit mi sami?

Máš představu, jak je na tom black music v Rusku? Zajímá tě to?

V Rusku není moc black people, takže tam ani není žádná velká scéna. Je tam jen Steppa Style a taky hip hop, ten hodně vyrostl. Nejsem si jistý, jak je to s reggae. Byli tam 5nizza, což mimochodem znamená rusky “pátek”. 

Věnuješ se stále i produkci hiphopových projektů, jako jsi dělal roky s Yarah Bravo? Prozraď nám něco ze své kuchyně v roce 2018, jestli můžeš…

Ano, pořád dělám všechno možné. Pracuji teď se španělskou zpěvačkou D Valentina, dělám na albu s Jman, vydávám Dubcatcher 3, radio show, mixy, remixy… A k tomu se snažím vychovávat svou dceru, teď ji byl 1 rok, takže tatínkovi si bere hodně mého času… Taky bych se rád zas někdy objevil v Praze a přivezl vibes!!! 

Super, moc se těšíme! Díky za rozhovor! 

* Admiral